Šestého července to byl jeden rok od zápisu Jáchymova na seznam světového kulturního dědictví UNESCO. Co se tedy změnilo? A jak si to město připomnělo? A stojí vůbec o slávu a turisty?
Šestého července to byl jeden rok od zápisu Jáchymova na seznam světového kulturního dědictví UNESCO. Co se tedy změnilo? A jak si to město připomnělo?
Otevírám tedy oficiální stránky města https://www.mestojachymov.cz/ a dozvídám se, že jsme v srpnu 2016 oslavili 500 let existence města a dále, že jsme oslavili zapsání na seznam UNESCO. Jenže to je z loňského roku. Asi stránky nebudou aktualizované příliš často. No nevadí, pátrám dál. Na zmíněných stránkách jsou dostupné online místní informační noviny – Jáchymovský zpravodaj. Hledám tedy nějaký program nebo alespoň zmínku o zápisu. A hádejte co. Ano, bohužel nic. Nicméně jsem optimistou a pátrám dále. Optimismus mě však pomalu, ale jistě opouští. Při pátrání na internetu zjišťuji, že zřejmě nic nenajdu. Že se tedy nic neděje. Tak co, zase až tak důležité to není. Asi. Je mi celkem jasné, že na nějaké megaoslavy to není. Ale alespoň zmínku by si zápis možná zasloužil. Pátrání mě přivádí na myšlenku, podívat se na Jáchymov jako turista.
Podle navigace se blížím od Ostrova a míjím jakousi polorozpadlou budovu. Jako fanatik do historie vím, že se jedná o nejstarší známý vodní mlýn na území ČR – Petermühle z roku 1530. Upřímně? Vypadá na to. Naštěstí na jeho význam nic neupozorňuje, takže klidně jedu dál. Přede mnou se otevírá pohled na lázeňskou část města s majestátním Radiumpalácem. Vypadá to fakt pěkně, takže zastavuji podél silnice na jakémsi neoficiálním parkovišti kousek od zastávky. Rozhlížím se pozorně a hledám nějakou mapu nebo alespoň rozcestník, který by mě upozornil na to, co a kde zajímavého najdu. Zjišťuji, že hledám marně. Zřejmě tu nechtějí zbytečně utrácet obecní peníze, protože dnes má každý chytrý mobil a informace si tedy najde na internetu sám. Koneckonců, proč to těm lázeňákům a turistům usnadňovat, že?
Při pozorném pohledu nalézám v okolních svazích zchátralé domy milosrdně schované zelení. Ale dost se jich opravuje, takže hurá. Po poradě s telefonem zjišťuji, že za památkami světového významu musím do horní části města, tak tedy vzhůru. Podél silnice míjím několik zanedbaných, či přímo vybydlených budov, ale to tak mají všude, takže mě to nešokuje. Po levé straně vidím krásný kostelík, tak hurá k němu. Chvíli tedy hledám kudy, ale mám telefon, tak si cestu najdu. Parkuji u silnice a jdu. Míjím dům, který vypadá jako po bombardování a docházím ke kostelu. Smůla. Zavřeno. Ale prohlídky tu dělají. Škoda, že jen projíždím. Kdyby byla mříž ve dveřích nebo alespoň okénko k nahlédnutí. Není, ale klíčovou dírkou vidím nádheru. Dvojnásobná škoda. U kostela je hřbitov, vypadá celkem udržovaně, ale kdo opravoval tu zeď? Ačkoliv omítka vypadá nově, je to celé oloupané a popadané. No nic, zpátky k autu. Vjíždím na náměstí, které je poněkud dlouhé a do kopce, ale jsem v horách, takže to je pochopitelné. Tráva je najednou vystřídána kamennou plochou. Hlavou mi proběhne historická fotografie s alejí stromů a trávníkem, ale pokrok holt nezastaví nikdo. Alespoň se tu dá normálně zaparkovat. Rozhlížím se kolem sebe a sváří se ve mně rozporuplné reakce. Domy, které znám z učebnic historie a architektury vypadají, že stojí jen ze zvyku. Okna zatlučená. Dveřní otvory jakbysmet. Tohle je ten „na území ČR naprosto ojedinělý, ucelený soubor goticko – renesančních domů“? Ten, který je stavebně významnější než Telč, popřípadě Český Krumlov? A sakra. Ale po bližším pohledu zjišťuji, že pár domů je opravených a další se opravují. Tak sláva, třeba není vše ztraceno.
Jsem tedy přímo v centru jednoho z historicky nejvýznamnějších měst v České republice, tady ta mapa a informace prostě být musí. Není. Rozcestník taky ne. V Infocentru v prostorách radnice by mi určitě poradili, co navštívit a taky kde je muzeum. Prý je v něm velmi zajímavá expozice. Je poledne, takže mají pauzu. Což je při nezvykle dlouhé otevírací době pochopitelné. No nic, tu chvilku klidně počkám a zatím si prohlédnu kostel. Je opravdu impozantní. Obcházím ho kolem dokola, ale smůla. Všechny vchody zavřené. Na jednu stranu mě to mrzí, protože musí být nádherný, ale na druhou stranu to chápu – až příliš mnoho uměleckých předmětů skončilo v blízkém Německu. Při návratu od kostela nalézám Muzeum. Je mrška schované za radnicí. Infocentrum už mě vítá. Ochotná dáma mi prozrazuje dost informací a vybavuje mě materiály o městě. Rovnou navštívím i expozici Latinské knihovny. Skvostné. Obíhám radnici a navštěvuji Muzeum. Na recepci rovněž ochotné dámy a další kvantum informací. Expozice je rozsáhlá a zajímavá. Ten Jáchymov je fakt bomba. Čeká mě ještě jeden cíl. Podzemí. Ve městě, kde je před tisíc kilometrů štol, je to pochopitelné. Protože mi v Infocentru i v muzeu tvrdili, že je to kousek, jdu pěšky. Kousek to fakt je a cestou si prohlížím nejstarší funkční důl v Evropě. Prohlížím si ho fakt zblízka, protože stojím přímo pod široce rozkročenou těžní věží. Škoda, že se nedá navštívit. Musel by to být nezapomenutelný zážitek. Ale chuť si spravím ve štole číslo 1. Další ochotný personál, to je asi v Jáchymově standardní. Prohlídka je zajímavá. Bohužel se dozvídám, že jde o jediné přístupné důlní dílo. Marně přemýšlím, proč.
Vracím se zpátky k autu a už mám docela hlad, o žízni nemluvě. V dohledu žádná osvěžovna není. Restaurace, kavárna nebo bufet? Nic. Naproti radnici je Bylinkárna, třeba mi poradí. Na ceduli nabízí čaj nebo kávu s sebou. Hurá. Vlídný a ochotný personál už mě nepřekvapuje, to musí být kouzlem místa. Na žízeň dostávám vynikající čaj, zakusuju sušenkou a kafe si beru na cestu. Zjišťuji, že jídlo si nikde nedám (leda v lázeňské části) nebo na samém konci města až nahoře. Mezi tím na dvou kilometrech nic. Zvláštní. Ještě dostávám tip na cukrárnu schovanou za kapličkou, kolem které jsem jel nahoru. Zákusky luxusní, personál přeochotný. Jen je škoda, že nemají nějakou reklamu na hlavní silnici, spousta lidí je zbytečně mine.
Jaké jsou tedy mé pocity z návštěvy města? Rozporuplné. Lidi jsou tu fajn, každý, s kým jsem mluvil, byl ochota sama. Genius loci místa je tak silný, že se mnou skoro bouchal o zem. Nad stavem domů mi ale zůstával rozum stát. Jak je možné, že takové skvosty jsou v tomhle stavu? To tu nemají stavební úřad? Nebo památkáře? Proč v těch domech nejsou galerie, výstavní sály, byty? Prodejny suvenýrů? Kavárny a restaurace? Prostě něco, co by turistu, jako jsem já, udrželo ve městě déle než tři hodiny. Vždyť by část mých peněz zůstala přímo městu. A proč vlastně město nepropaguje své poklady? Kolik by asi tak stály dvě mapy s vyznačenými informacemi a pár sloupků se šipkami? Jak je možné, že už tu neparkují zájezdové autobusy plné turistů lačnících po zážitcích?
A jsem na začátku. Kde by se tu turisté vzali, když neví, co je tu k vidění? A ty, co jen projíždí, nic nenutí zastavit. Ukazatele, infotabule, billboardy? Nic. Mám pocit, že město jako celek o ty turisty vlastně ani moc nestojí.
