Atentát nebo likvidace?

Při dnešním výročí atentátu na Heydricha bych rád podotkl několik věcí. Ne o samotném atentátu, ale spíše o tom, co se o něm traduje. 

Češi i pod dojmem školní výuky před rokem 1989 rádi snižují význam této akce, popřípadě tvrdí, že to bylo zbytečné, že šlo o jakousi osobní vendetu prezidenta Beneše a přineslo to pouze utrpení domácího obyvatelstva.

V první řadě je zapotřebí si uvědomit, že kdyby nebylo atentátu, pravděpodobně by neexistovalo Československo, respektive Česká republika a Slovenská republika, v dnešních hranicích. Platila totiž Mnichovská smlouva, kterou Československo podstoupilo své území Německu, Polsku a Maďarsku. Dobrovolně podstoupilo. A právě pod vlivem atentátu na Heydricha Anglie a Francie své podpisy pod smlouvou odvolaly a garantovaly obnovu Československa v původních hranicích.

Navíc, atentát provedený s pomocí domácího odboje na jednoho z nejvýše postavených mužů Třetí říše byl čin nevídaný v celé Evropě i po celou dobu války. Paradoxně, několik dní před spuštěním akce završené atentátem, Heydrich prohlásil, že tento prostor musí být Německý a Češi už zde nemají místo. Národ měl být germanizován nebo zlikvidován, popřípadě odsunut (Na východě je místa dost). Přesto se najdou lidé, kteří význam atentátu snižují.

Rekrutují se hlavně z řad členů komunistické strany. Ti tvrdí, že atentát vystavil Čechy teroru, ochromil domácí odboj a Beneš vše zorganizoval, aby oslabil poválečnou pozici KSČ. Pravdou ale je, že komunistický odboj do napadení SSSR Německem prakticky neexistoval (i díky paktu Molotov – Ribentrop, což byla de facto spojenecká smlouva mezi oběma státy). Nechci snižovat význam žádné složky domácího odboje, ale nechci ani žádnou jeho část glorifikovat na úkor části jiné.

Koneckonců, od atentátu parašutisty zrazoval i člen Sokola Ladislav Vaněk. Ten se později stal konfidentem Gestapa a nakonec StB. Tezi o zbytečnosti atentátu vypracoval v polovině šedesátých let komunistický historik Čestmír Amort. Spolupracoval i s Ladislavem Vaňkem, se kterým měl stejnou minulost konfidenta Gestapa. Ve své tezi zbytečné akce vyčítal organizátorům v čele s Benešem hlavně ohrožení civilního obyvatelstva. V další své práci paradoxně kritizuje Beneše, že v roce 1938 nevydal rozkaz k obraně republiky. Čímž by civilní obyvatelstvo nepochybně ohrozil ještě více.

Další věcí, která mě trápí v souvislosti s atentátem, je sebemrskačství Čechů ( v tom jsme asi světoví šampióni). Prý Gestapo nestíhalo vyřizovat všechna udání, Samozřejmě, v každém národě se najdou hrdinové i zbabělci. A udávání po atentátu skutečně stouplo. Hlavně mezi německy mluvícím obyvatelstvem, popřípadě v „podsvětí“, tedy u osob s kriminální minulostí. Naopak u českého obyvatelstva Gestapo otevřeně kritizovalo nechuť k udávání. I když se samozřejmě výjimky našly. Ale položme si ruku na srdce. Při chůzi na ulici číst na každém rohu seznam popravených, poslouchat z rádia i z veřejného rozhlasu totéž, žít s vědomím, že jsem možná něco viděl a když to neřeknu, nepopraví jenom mne, ale celou mou rodinu muselo být hrozné.

A jenom na závěr, všeobecně užívané slovní spojení „spáchat atentát“ stvořili Němci. Gabčík s Kubišem byli vojáci, plnící rozkaz a cíl byl rovněž vojenská osoba. Navíc představitel okupační moci. Proto parašutisté nespáchali atentát, ale provedli útok. Popřípadě provedli likvidaci cíle.