Jak vidím oslavy 28. října

Tanečky kolem udělování státních vyznamenání, pozvánek na slavnostní ceremoniál a silácká prohlášení z obou stran mi přijdou nedůstojná okamžiku.

Tak se nám po roce blíží ten zvláštní svátek, kdy oslavujeme něco, co neexistuje. (To, že Československo vlastně vzniklo až  přijetím Martinské deklarace je zanedbatelné.) A jsou kolem toho stejné tanečky, jako vloni. Zase je tady odmítání vyznamenání a neúčast na hradě. Zase se víc řeší prezident a seznamy vyznamenaných nebo pozvaných než důvod svátku. Alespoň při stoletém výročí státu bych z obou stran čekal jakési sebeovládání.

Prezident si to vykládá jako soukromou oslavu, kam si může pozvat, koho chce, protože mu nikdo neumí vysvětlit, že jde o STÁTNÍ svátek. Na druhé straně zaznívají řeči o tom, že státní vyznamenání nechci nebo nepřevezmu. Ti lidé jsou ve finále svým chováním stejní, jako p. Zeman. Vždyť to není nějaká placka od nějakého úředníka. Je to vyznamenání od státu, jeho obyvatel. Dobře, nemusí se mi líbit, kdo mi ho předává. Ale nepřijetí je plivnutí do tváře i těm, kdo dotyčného navrhli.

Každý politik, je jedno z jaké strany, má plná ústa demokracie, každý ví, jak by to tu mělo vypadat, kdo by měl nebo neměl vyznamenání dostat. A potom slyšíme vyjádření, že Zeman není ten správný prezident. Věty typu: „Zeman není mým prezidentem“. Oboje je z mého pohledu špatně. Je demokraticky zvolený a já jsem Čech. Je tedy i mým prezidentem. Můžu ho nesnášet, můžu s ním nesouhlasit, můžu se za něj stydět, ale pořád je to můj prezident. Na změnu mám volby. Na jedné straně jsou seznamy nepozvaných komentované obskurní figurkou zpoza prezidentova stínu. Na straně druhé máme prohlášení o tom, že by tam někdo stejně nešel nebo rovnou nepůjde. Podle mého názoru jde o projev vrcholné neúcty z obou stran. Ne k prezidentovi, ne k nepozvaným nebo absentujícím, ale k symbolu představovanému tímto svátkem. K České republice jako takové.

Pokud opravdu někdo nesouhlasí s politikou prezidenta, nemusí se přece účastnit doprovodných akcí. Ale samotný akt předávání státních (ne prezidentských) vyznamenání by absolvovat měli. Už jen jako projev úcty k vyznamenaným. Na druhé straně by měly být respektovány ústavní i jiné důležité instituce, ne jedinci, ale instituce jako takové. Nikdo prezidenta nenutí, aby si s p. Kalouskem povídal. Ale pozvat ho měl jako všechny ostatní. V tomto případě nezve Miloš Mirka, ale prezident státu zve/nezve člena Parlamentu.

Obě strany by se měly vzpamatovat a uvědomit si, že to není soukromá akce. Prezident nemůže pozvat jen své kamarády a pár „těch druhých“, aby se jako neřeklo. Druhá strana by měla stisknout zuby a zúčastnit se alespoň oficiálního ceremoniálu. Jedná se o STÁTNÍ svátek a osoby, které se této akce zúčastní, jsou politickou špičkou státu a tím jakousi autoritou. Vládnoucí i opoziční. Tedy, měli by autoritou být. Vytvářet politickou kulturu a vnímání politiků jako takových.

Zaznívá i názor, že přijmout vyznamenání od současného prezidenta je vlastně ostuda. Někteří vyznamenaní jsou ostuda. Na druhou stranu je ostuda, že vyznamenání někdo nedostane. Tak nevím, co je vlastně horší – vyznamenání od p. Zemana dostat nebo nedostat?