Revize mého loňského názoru na práci při ÚP

Vracím se k mému článku ze září, kdy jsem vyjadřovala své dojmy z chystaného návrhu zákona o povinné práci při ÚP. Tehdy se mi návrh jakožto hrubý základ myšlenky líbil. Ale netušila jsem, že co jsem považovala za zatím příliš nerozpracovaný "nástřel" je hotové dílo! Další měsíce jsem na toto téma diskutovala s mnoha lidmi a na přelomu roku jsem sledovala nástup podivného zákona do praxe. Nemohu jinak, než psát znovu, přesněji a s možná překvapivým poselstvím.

Bez práce jsou koláčeLucie Paceltová

V září jsem napsala, že se mi zavedení povinné práce při ÚP z mnoha praktických a výchovných důvodů líbí. A to i přesto, že jsem v minulosti na ÚP byla a nevylučuji, že tam někdy zase dočasně (ač nerada) skončím. Pouze jsem uvedla, že lhůta pouhých dvou měsíců klidu na sehnání nové práce je krátká, rozumné mi přišly 3 - 4 měsíce. A co jsem již nerozepisovala, ale přišlo mi to tak logické, že mě nenapadlo se v tom pitvat, byla moje očividně mylná domněnka, že zákon nebude mít na všechny stejný metr. Opravdu jsem naivně věřila, že bude činěn rozdíl např. mezi roky poctivě pracujícím a nikdy nepracujícím, mezi matkou od dětí a mládežníkem čerstvě po škole, mezi zdravými obyvateli města a třeba seniory či zdravotně postiženými - kor z dopravně odříznutého venkova atd. Ale to jsem se sakramentsky spetla, tento úřední šiml je dokonale odlidštěný a prostý soucitu. Dokonce i politici, kteří proti tisícům nezaměstnaných hřímají, se většinou nenamáhají vyčleňovat z pro ně jednolité skupiny "stigmatizovaných" výjimky. Neberou si servítky ani s těmi, kteří měli před nástupem na ÚP nadstandardní platy, ze kterých roky odváděli solidní příspěvky na řešení nezaměstnanosti. A naopak vládě nevadí, že nejlepší mistři kliček a úlev z loňských let si zajistí kličky a úlevy i letos, protože jsou zkrátka rychle přizpůsobiví a vědí kam jít pro to správné kouzelné razítko.

Když vídím výsledek zákona, už se nedivím všem těm lidem, kterým se "akce Z" nelíbí, je vyostřená a černobílá. Na druhou sranu mě při debatách s mnoha lidmi překvapilo, jak moc viděli především ohrožení sebe sama a onu teoretickou možnost, že mohou přijít o práci - a už nic víc. Když jsem řekla, že se mi zavedení práce při ÚP líbí a že je to jediná cesta, jak přivést mnohé charakterově dlouhodobě zakrnělejší lidi ke společensky vhodnému způsobu obživy, jako bych mluvila do prázdna či útočila přímo na diskutující. Jako kdybych ty stovky konkrétních drobných příběhů z ulic náhle znala pouze já, nikdo si na problémové lidi nevzpomněl. Předhazovali mi pouze svůj vlastní osud - vědce, lékaře atd., který by třeba mohl být propuštěn, bude trvat dlouho, než nalezne novou práci ve svém třeba specifickém oboru - a bude ponížen na ulici lopatou a hovny. Náhle nechali všichni problémy s dlouhodobě parazitujícími spoluobčany u ledu - jen ať klidně vysávají kasu dál, hlavně abych JÁ zůstal v bezpečí. Což mne trochu zarazilo, demokracii vnímám mimo jiné jako schopnost občanů ubrat si část svého pohodlí a výhod dnes pro dlouhodobé dobro společnosti v budoucnu. Nicméně nejsem typ, který by kvůli rozdílnosti názorů vykopával válečné sekery. Prostě se jen znovu ukázalo, že patřím myšlením k podnikatelům, ne k zaměstnancům - a nadále se všichni navštěvujeme a pozvedáme číše v míru.

Co se týče radikálních odpůrců povinné práce při ÚP, znervózňuje mě, když znevažují a urážejí šmahem všechny pracovníky, kteří uklízejí ulice. V tomto nerozlišování jednotlivců a kladení kolektivní viny si mohou směle podat ruce s těmi, proti kterým protestují. Viz minulý týden velmi populární blog paní Kateřiny Zagorové, zde kopie textu, který vám připadal spravedlivý a v pořádku, víc tam toho o úklidových četách není:"Hezky čisté ulice? Viděli jste někdy, jaký rozdíl je mezi ulicí, kde právě prošla metařská četa a ulicí, kam se četa teprve chystá? Já jo. Žádný. Když seberte každý desátý vajgl, aby se jako teda něco dělalo, pořád jich tam devět zůstane. A když se vykašlete na sbírání psích tentoc, protože jsou ee (stejně jako majitelé těch pejsků, kteří nejsou schopni po svých miláčcích uklidit, to jen tak mimochodem), tak ta psí tentoc taky jen tak nevysublimují do povětří.

Jednou jsem takhle viděla dvě metařky. Plný vozík smetí táhly  ulicí. Náhle se jedna podívala na hodinky a sdělila druhé: „hele, padla.“ Vysypaly vozík smetí ke zdi a táhly kam slunce nesvítí."

Konec ukázky. Jak jsem psala v září, ve dvaceti jsem brigádně uklízela ulice také a nestydím se za to. Mám tedy vcelku přehled, kolik kontejnerů bince týdně z ulic mizí. Ano - je to nevděčná a nekonečná práce, asi jako mytí nádobí. Ano, mnozí pejskaři jsou nezodpovědná prasata a mám vypozorováno, že většina kuřáků odhazuje silou zvyku vajgly do trávy i v případě, že koš stojí přímo vedle nich. Vzpomínám si, že dobrá polovina mých kolegů ze služeb města nebyli zrovna dříči - jenže někteří ano! Zametali pečlivě, vykopávali ze spár každý maličký plevel, byli hodní a usměvaví. Těm se začíná plivat do tváře tím, že na jejich menšinovou existenci nikdo nepomyslel. Navíc, nechci se hádat, ale kdyby služby města měsíc neuklízely, ujišťuji vás, že byste si toho všimli... Tak to jen ohledně těch populárních blogů, které se líbily, líbí a budou líbit vždy více, než mé řeči o tom, že jádro myšlenky o prospěšnosti práce je dobré, jen bylo českými brouky pytlíky špatně uvedeno v praxi.

A nyní se obracím přímo na vás, čtenáře blogů iDnes: Jestli se vám uleví, když mi za můj názor opět nadáte v diskusi či mejlu jako minule, poslužte si. Ale já skutečně zmíněný zákon netvořila ani neodsouhlasila, nenesu na svých bedrech tíhu veškerenstva. Pouze stejně jako v září vyjadřuji svůj názor - a ujišťuji vás, že můj názor či život byl politikům vždy kradený úplně stejně, jako názor a život váš. Nesnažím se nikoho urážet ani napadat, pouze tvrdím, že existují dva způsoby, jak se s nastalou situací vypořádat:

1. způsob: Můžeme se obávat pracáku a zapřísahat zaměstnavatele, že nesmějí propoštět, ani kdyby je to stálo krach. Můžeme společně nadávat, že naše vláda není spravedlivá a doufat, že padne, že jí Evropa či Amerika či Bůh udělá "ty ty ty"  a zase bude líp - a na onen možný zázrak lepších zítřků trpně čekat plní žluči a zklamání. Můžeme pak hledat nové vůdce, kteří by udali směr za nás, a lynčovat staré vůdce, kteří vedli za nás původně. Řvát hezky anonymně z bezpečí zodpovědností nezatížených křesel. My nic neudělali, my za nic nemůžeme, my čekáme na vysvobození z ochromení vlastním strachem. Nejsme pány svých životů.

2. způsob: Můžeme si spočítat na prstech, že žijeme v neklidné době, která je a ještě bude prošpikovaná převraty a vlnami otřesů. Z toho plyne, že jestliže nás doteď měli poslanci za nedůležité loutky, určitě se situace v přituhujících časech nezlepší, leda zhorší. Můžeme se tedy učit stále více spoléhat na vlastní sběr informací a rozhodování, vlastní iniciativu a vlastní zodpovědnost za své kroky. Je to určitě lepší, než doufat, že kdokoli - třeba úředník z ÚP - by tohle vše udělal za nás lépe! Nic není úplně jisté a neměnné. Je třeba žít stále ve střehu a s připravenými teoretickými postupy pro krizi, třeba při ztrátě zaměstnání.

Kdo si dodnes nezvykl, že nesmí věřit státu, ale především sám sobě, bude se trápit a stresovat v závislosti. Proto volím druhou možnost. Ne že by byla snazší, ale cítím se při ní svobodnější a hlavně - mám při ní NADĚJI NA ŽIVOT PODLE SVÝCH PŘEDSTAV A VE SVÝCH RUKOU.