Mé připomínky k Strategii boje proti sociálnímu vyloučení

Žila jsem 10 let na Vítkovsku. Tam nelze Romy nepotkat, oplývám zkušenostmi. Také jsem s Romy různého věku pracovala v sociálních ústavech. A někteří Romové jsou moji přátelé. Přesto nesouhlasím se schválenou Strategií boje proti sociálnímu vyloučení na roky 2011 – 2015.

Vídám oknem autobusuLucie Paceltová

Zaujal mě blog Františka Matějky: http://frantisekmatejka.blog.idnes.cz/c/211232/Strategie-boje-proti-socialnimu-vylouceni-Fraska-a-tragikomedie.html . Abych si utvořila nestranný názor, vyhledala jsem si přesné znění Strategie boje proti sociálnímu vyloučení, kterou předložila vládní zmocněnkyně pro lidská práva Monika Šimůnková a připravila vládní Agentura pro sociální začleňování v romských lokalitách. Tuto strategii vláda schválila 21. 9. 2011. Mé poznámky znějí takto:

1)      Když se plán jmenuje: "Strategie boje proti sociálnímu vyloučení", proč je v něm vzápětí řeč pouze o Romech? Nevím, proč by zmiňované výhody a podpory všeho druhu měly čerpat pouze romské rodiny, ale ostatní rodiny, žijící na stejné hraně společnosti a trpící shodnými problémy a nešvary, nikoli? Je nesporné, že Romů je mezi sociálně vyloučenými drtivá většina, ale neměly by být přehlíženy ani „bílé či jinak barevné“ menšiny. Pozornost si zaslouží každý, komu sociální vyloučení hrozí – a to bez rozdílu v barvě pleti. Nebo ne? Pak chci vědět PROČ?

Osobní zkušenost: Víckrát mě zamrzelo, když jsem se ve školském, sociálním nebo zdravotním systému setkala s prakticky shodnými diagnózami dvou dětí – Roma a „Neroma“, přičemž romské dítě dostalo státem přiklepnuto více finančních výhod, než „neromské“. Rodiče „Neroma“ měli zkrátka smůlu a museli si někde na podporu zdraví a rozvoje svého potomka půjčit, když na drahou službu neměli dost financí. Není to fér. A to prosím ještě nová strategická pomoc Romům ani nezačala!

2)      Jak už psal zmíněný pan Matějka, výhod je ve strategii pro sociálně vyloučené až moc a vyjdou stát zatraceně draho. Otázkou je, zda si je všichni obdarovaní zaslouží, aniž by mnozí z nich vyvinuli sebemenší vlastní aktivitu. Na rozdíl od pana Matějky si sice myslím, že rozumná strategická podpora potřebná je a dokonce se z dlouhodobého hlediska vyplatí, ale při pročítání konkrétních bodů také vnímám, že je péče státu zbytečně přehnaná a při plošném zavádění zneužitelná. Určitě souhlasím s podporou vzdělávání a dohlédnutím na školní docházku apod. Vždyť důvodem vyloučení individua je většinou jeho nedostatečná znalost a zažití si pravidel a zvyků společnosti, která za to dotyčného následně vyloučila. Ale jinak nevím, proč by měl kdokoli zdravý a svéprávný dostávat větší podporu v otázce zaměstnanosti, bezpečnosti, bydlení a zdravotnictví, než ostatní občané. My – sociálně nevyloučená většina – to rovněž nemáme lehké a nikdo na nás ohledy nebere. Svět plnoletých svéprávných lidí klade zkrátka na všechny své členy vysoké nároky - a ukaž, co umíš.

Osobní zkušenost: Zhoubný vliv přílišného pomáhání a nesamostatnosti při řešení důležitých situací jsem pozorovala i sama na sobě. Dokud za mě kdysi řešil veškeré úřední a finanční problémy bývalý přítel, příliš jsem se o ně nezajímala. Sice jsem nebyla bez práce, ale nesnažila jsem se výrazně zlepšovat, hledat nové cesty, dát si vyšší cíle. Nebyl důvod. Na lepší a pohodlnější řešení zvenčí se rychle zvyká.

3)      Nesouhlasím s návrhem: „upravit zákon tak, aby nebylo možné posílat děti do ústavu kvůli špatné ekonomické situaci rodiny“.

Osobní zkušenost: Znám důvěrně dost dětí, které byly z rodin odebrány. A vždycky mi přišlo, že se tak stalo v nejvyšší čas! Ať už šlo o Romy nebo „Neromy“, když se dostaly do ústavní péče odebrané děti, byly zanedbané a bez znalosti základních společenských a hygienických návyků! Po čase je trpělivé vychovatelky naučily všemu, co má každý umět, nebo se aspoň pokoušely děti těmto způsobům přiblížit, co to šlo. Když to vezmu statisticky a konkrétně s ohledem na Romy, nejryzejší a nejhezčí bytosti vyrostly z těch, které v ústavu nikdo z příbuzných nenavštěvoval! Je to pouze můj soukromý výzkum a nikomu jej nevnucuji, ale s návrhem si vysloveně protiřečí.

Závěrem přidávám pár dalších postřehů o Romech:

1)      Romové jsou srdečnější než my. Rodina a přátelé jsou jim nade vše. Romská kamarádka mi vyprávěla, že její maminka jí byla nejlepším a nejbližším člověkem. A když jí zemřela, umřela polovina její duše s ní a nikdy se z toho nevzpamatovala. Tato dívka taky ráda vaří ve velkém: „Víš jak – kdyby náhodou někdo přišel...“. Jistě, znám pár romských rodičů, kteří na vlastní dítě kašlou. Navštíví je v ústavu po prvé po 12 letech, donesou pozlacené řetízky a plyšáka, pomluví místní personál, nakrmí dítě sliby společné budoucnosti – a pak už se neukážou. Ale právě tyto romské děti snášejí objev a následné zmizení rodičů ještě hůř, než „neromské“. Nenávratně se na nich žal podepíše, často i trvalým zhoršením zdravotního stavu.

2)      Romové se umějí bavit a mají herecké nadání. Kde je Rom, tam je často živo a smích. Znám  mladého Roma, který hraje v ochotnickém divadle – jde mu to výborně, všechna čest. Bývají to také skvělí muzikanti a tanečníci. Takže je sice fakt, že většina Romů špatně koncentruje pozornost, nejsou systematičtí a tím pádem jim moc nejde učení. Žijí dneškem - ale v tom je i jejich kouzlo.

Z předchozích dvou poznatků mi vyplývá, že jedno z nejlepších uplatnění čeká na Romy v sociálních sférách a v umění či šoubyznysu. Pár takových znám a lidé je  mezi sebe  přijali – i bez strategických dotovaných programů.