Kvůli bundě s nápisem NP jsme nebyly vítanými hosty

Je to pravda odvěká, šaty dělaj´člověka. A nejen šaty, ale také různé vizitky a značky na nich. Zamýšlím se nad tím, za jakých okolností je třeba hostu v restauraci naznačit, že je nejvyšší čas, aby se pakoval.

Chystala jsem se dělat rozhovor s jednou brněnskou prodejkyní časopisu Nový prostor. Domnívám se totiž, že osudy lidí, kteří se ocitli ve finanční nouzi a aktivně se snaží z ní dostat, jsou zajímavé. Schůzku s onou paní jsem si domluvila přímo na místě, kde prodává, abych si ji zde mohla vyfotit. Ale poněvadž bylo dost chladno, pozvala jsem ji na rozhovor do nejbližší hospody, venku se beztak ještě nastojí až až. Kdybych ale tušila předem, jak studenou sprchu tam dostaneme, zůstala bych raději na ulici...

Rozhodně jsem nehledala žádný několikahvězdičkový luxus. Do oka mi padla obyčejná, ale čistá a nezakouřená restaurace Astorka na Novobranské. Bylo navíc čtvrt na jedenáct a místnost byla takřka prázdná, příjemně tichá, ideální místo pro debatu a zapisování. Tak jsme vešly. Dodám ještě, že jsme byly oblečené úplně normálně, na našem vzezření nebylo nic pohoršujícího a ani naše chování nevykazovalo po celou dobu žádnou deviaci či úchylku od normálu. Obě máme i v Čechách běžnou barvu pleti (a i kdyby ne, co je komu do toho, pokud se chováme slušně, že?). Jediné, v čem jsme se lišily od ostatních, bylo to, že  paní měla na vestě vyšita písmena NP a na stole měla vytažené jedno čerstvé číslo, protože jsem je od ní  zrovna koupila a také jsme nad ním debatovaly. Paní si objednala turka a já čaj. Povídaly jsme si o tom, čím se živila, dokud měla zaměstnání, pak že je katolického vyznání a hlavně o jejím fandění HC Kometě. Paní líčila, že hokej je největším koníčkem celé její rodiny a že atmosféra v Rondu je nepopsatelná. Já zase zavzpomínala, jak jsem byla minulý rok v hale dětí a mládeže na Dortiádě, děti z domovů a ústavů byly tehdy nadšené. Pak si paní posteskla, že prodávání časopisu někdy není med. Že před ni občas lidé plivnou a zavrčí, ať jde radši pracovat. Naštěstí převažují spíše ti lidé, kteří chápou, že prodej NP je také práce, ale i tak se prý těší, až si sežene opět běžné zaměstnání. Zatím bohužel chodí na pohovory marně.

Za půl hodinky jsme měly skoro dopito a naše schůzka se blížila ke konci, takže nám přišlo akorát vhod, když přišla mladá servírka a nabídla, že můžeme platit. Zcela bystrá zřejmě nebyla, když jsem jí jasně řekla: ,,Platím já" a ona vyúčtovala každou z nás zvlášť a pak se to opravovalo, ale to se stává, nějaké drobné jsem jí nechala. Taky její nepříliš vlídný výraz jsem zpočátku přičítala nějakým jejím osobním starostem. Ale když nám s tvrdým výrazem nesmlouvavě řekla, že se budou podávat menu a potřebují, abychom vyklidily stůl, bylo nám náhle jasno. Rozhlédla jsem se po místnosti, byla poloprázdná. Volných stolů ještě šest, takže bylo jasné, že vyklízení sedmého stolu má jiný důvod. My jsme se sice chystaly odejít, ale očividně ne dost rychle. Byly jsme na obtíž.

Paní prodejkyně zrudla, sklopila hlavu a začala se mi omlouvat: ,,Je mi to líto, promiňte.  Tohle je kvůli mně. Je vidět, že jsem prodejce a to bývají bezdomovci. Já sice malý byt mám, ale kdo to na mě pozná? Když mám tuhle bundu a držím časopisy, tak se mnozí štítí." Bylo mi líto, že si paní bere vinu na sebe. Vždyť to byl můj nápad, pozvat ji na kávu. Nedošlo mi, že překračuji společenské tabu. Už jsme byly v kabátech a na cestě ke dveřím a já v ty vteřiny přemýšlela, jak bych se paní zastala, sjednala aspoň částečnou nápravu její urážky. Zastavila jsem druhou servírku a řekla jí: "My tedy odcházíme, když jsme byly vyhozené." A chtěla pokračovat v naději, že se personál paní omluví. Ale i tato servírka se zatvářila, jako bychom měly lepru, procedila přísně semknutými rty: ,,Hmm" a šla pryč...

Víte, někteří prodejci NP mi také nejsou sympatičtí. Hlavně ti, kteří se příliš vnucují, citově vydírají a když si u nich nekoupíte, mají nemístné řeči. Ale jiní jsou zase milí a skromní, usměvaví. A paní, se kterou jsem se rozhodla dělat rozhovor, mne už dříve fascinovala tím, že kupovala ze svého ke každému výtisku nějaký drobný milý dárek, který k číslu přidala do fólie. Tentokrát to byly malé pastelky pro děti. Snažila se odlišit od ostatních, zaujmout kolemjdoucí vhodným způsobem, dělala svoji práci  nejlépe, jak uměla. Co na ni v té restauraci věděli tak zlého, že jim vadilo, když si se mnou dala v době mimo hlavní návštěvnost kávu?!

Dovětek po diskusi s personálem: Odvolávám, že servírka na nás byla protivná kvůli tomu, že paní je prodavačkou Nového prostoru. Vyjasnily jsme si stanoviska a jsem tomu ráda. Zřejmě jsme působily jako  netolerantní hosté, kteří by se později nemuseli zvednout ze židlí ani po té, co se restaurace začne plnit strávníky. Vypakování z nervozity ale řekněme beru - hlavně, že nešlo o ponižování znevýhodněného bližního.