Střevo... tenké, tlusté, slepé? Všechny pořád mám. A většina z nás by měla mít alespoň dvě z nich. Bez nich by šlo přežít jen horko těžko, ne-li vůbec. Bez slepého střeva se žít dá.
Je zvláštní, že ho příroda vytvořila jako výběžek, bez něhož se dá žít a s nímž se dá i zemřít.
Příznaky zánětu slepého střeva jsou dnes již celkem známé a snadno vystopovatelné. Přesto se stává, že je vyoperováno na poslední chvíli.
Inu, co k tomu říct?? Nejsem lékař, nic odborného ze mě nevymámíte, tak jen: "Mějte oči na stopkách! Někdy i uši!"
Operaci slepého střeva jsem dosud neprodělala, jak už jsem se v úvodu zmínila. Střeva ostatní také fungují, jak mají... tedy povětšinou. Ale přesto byste našli na pravé straně mého těla jizvu. Památka na tříselnou kýlu. Jak vzniká toto onemocnění nemám ponětí, ale našla jsem si, že je to protržení pojivové tkáně břišní dutiny a naše střeva se pak cpou tou trhlinou, kam nemají.
Bylo mi patnáct, kdy mi doktor diagnostikoval tříselnou kýlu, ale prý ještě není operabilní. Jenže jsem už měla mírné bolesti a o prázdninách mě čekala cesta k moři. Tudíž jsem nečekala na prázdniny a už v květnu šla "pod kudlu".
V den operace mě otec přivezl na chirurgické oddělení v nemocnici a odjel do práce. Já prošla předoperačním vyšetřením, které mimo jiné zahrnovalo odběr krve. Poté, co se snažila sestra nabrat trochu krve (neúspěšně), poslala mě na chodbu, abych si odpočinula. Ona jistě taky potřebovala. Stála jsem u topení a koukala oknem ven. Keře a stromy v nemocničním parku náhle mizely v bílé mlze. Za moment už jsem ztratila vědomí a probrala se až v sesterně na lehátku s mokrým hadrem na hlavě. Nakonec mi krev nabrali, na pokoji píchli "oblbovačku" a za pár minut už pro mě jeli a odvezli na sál. Moc si toho nepamatuju, ale vím, že jsem musela počítat do deseti. "Jedna, dvě, tři, čtyři, pět... šest"... a už jsem byla v limbu.
Po probuzení jsem měla tak příšerné sucho v puse, že jsem nemohla ani polknout. A pít jsem ještě nesměla. Pohnout jsem se taky nemohla, tak mi příležící sousedka na pokoji (taky pacientka) otírala vlhkým hadříkem čelo a rty.
Když jsem se dozvěděla, že jsem v bezvědomí cestou ze sálu odhazovala přikrývku a své mladé nahé tělo ukázala tehdejšímu zřízenci, zrudla jsem jako rak vařený v páře.
Hned druhý den ráno mě sestra vyhnala z postele a bolest nebolest "budeš chodit". Tak jsem se ve svých patnácti ploužila po chodbě ohnutá jako babička v osmdesáti.
Jizva po operaci se dobře hojila a nezanechala větší stopu, než měla. Zato se pravidelně bolestivě "ozývá" při změně počasí.
Takže střevo bylo zatlačeno na své původní místo a doufám, že tam zůstane už napořád. Ikdyž člověk nikdy neví...
A zazvonil zvonec a pohádky je konec!
