Můj otec totiž byl a dosud je vášnivým sportovcem. Nevynechal jediný zápas, jediné sportovní klání, žádný turnaj ani olympijské hry… v televizním přímém přenosu i ze záznamu. ---------------------------------------------------------------
Několikrát jsem vyslechla dotaz: „Eli, co ty a sport, jde to dohromady?“ Zvědavce jistě velmi zajímá, jestli jsem či nejsem typ gaučového povaleče. Nejsem ani povaleč, ale ani žádný atlet Brčko.
Když mi jeden známý položil otázku, zda jezdím na hory, že se moc těší, jak opráší svá ski-prkýnka, musela jsem hodně přemýšlet, kdy naposledy jsem vlastně stála na lyžích.
V sedmé třídě základní školy. Nepočítejte, je to… dlouho. Tehdy nás trpělivě učili základní prvky, výstup do svahu i sestup ze svahu, naučili nás chodit bokem, sjíždět pluhem i elegantním přenášením váhy z jedné nohy na druhou, což mělo vyvolat ten kýžený efekt ladných kliček. A nakonec jsme si zasoutěžili ve sjezdu a ve slalomu. Kupodivu mi šel lépe ten slalom. Joooo, kličkování mi vždycky šlo.
Ale nedokážu odhadnout, zda je to s lyžováním jako s jízdou na kole. Když se jednou naučíš, nikdy nezapomeneš. Lze tedy zapomenout lyžovat?? Od té doby jsem totiž neměla tu správnou motivaci, abych to zjistila. A jako na potvoru, zatím žádný z mých partnerů tomuto sportu neholdoval. Možná ani netušil, že existuje.
Tak co??
Nemyslím si, že bych dopadla jako slavná Bridget Jonesová a doplachtila na lyžích až do lékárny pro těhotenský test. Asi bych ani nehulákala řítící se sešupem z kopce dolů, abych na sebe upoutala veškerou pozornost. Ale stoprocentně by to chtělo kondiční jízdy jako v autoškole. Osvěžit zasuté vzpomínky, oprášit nejen ta prkýnka, ale i vědomosti nabyté před dávnými časy. A hlavně se vybavit notnou dávkou trpělivosti, smyslem pro humor a vytunit ochrannými pomůckami (především já).
Počítá se do sportu i jízda v motokárách, pouťových autíčkách nebo střelba, bowling a kulečník?? A co tanec??
Co šachy nebo dáma?? Za dámu jsem velmi často...
Bojové umění?? Rozhodně… při kontaktu s vosou i jiným bodavým hmyzem.
Také ráda plavu, zvolna, beze spěchu, nechávám vodu smyslně hladit mé tělo.
V podstatě jsem sportem odkojena.
Můj otec totiž byl a dosud je vášnivým sportovcem. Nevynechal jediný zápas, jediné sportovní klání, žádný turnaj ani olympijské hry… v televizním přímém přenosu i ze záznamu. A vlastnoručně mě naučil jezdit na kole. Na kole tedy také umím, ale na Tour de France to není a nebude. Žlutý trikot u mě nehledejte.
Teď jsem si vzpomněla, že bych klidně někomu docela slušně natrhla triko ve stolním tenise. No, určitě je toho ze sportu mnohem víc, co by stálo za řeč.
Takže „já a sport“ dohromady jde. Ale opatrně. Žádný adrenalin.
Pokud tedy nepočítám chůzi po zledovatělém chodníku (cestičkách, ulicích), kdy jako každý rok déšť, sníh a mráz překvapí nejednoho silničáře. A já se poté kombinací krasobruslení a chůze japonských Gejš řítím neskutečnou rychlostí šneka s nepřehlédnutelnou panikou v očích.
To je pak ten pravý adrenalin… a nic pro mne!;-)
