Můžeme zůstat přáteli

"Můžeme zůstat přáteli, ale já cítím, že to prostě není to, co by to mělo být. Přeji Ti, aby Tě Tvůj příští milenec nezanedbával."

Kolikrát jsme tuto větu četli v bulvárním plátku? Kolikrát jsme ji slýchávali v televizi, v romantickém dramatu? Kolikrát jsme toto slyšeli od svých bývalých partnerů? Kolikrát jsme to sami vyslovili? Nemusíte mi odpovídat. Je to tak profláknuté jako to, že se Zeměkoule otáčí nejen kolem své osy, ale že rotuje i kolem Slunce.

Přestože jsem delší dobu cítila, že to prostě není to, co by to mělo být, stále se u mně projevoval takový ten samaritánsko-zaslepený syndrom.

Jak se projevuje: neustálé omlouvání (on má teď moc starostí v práci), nepolevující touha (chemie fungující na 155%, vzruší mě i pohled na jeho předloktí), nepadající růžové brýle z nosu (je neuvěřitelně krásný.... s břichem, že si nevidí ani na svýho pinďu), neschopnost na něj nemyslet (38 659x za den na něj vzpomenu), neutuchající pochopení (nemá auto, nemůže mě přece odvézt, přestože mu na dvorku stojí hned tři), neschopnost přijmout realitu (nekašle na mě, jen nemá čas) a co ty klapky na uších?? Ano, na ty samozřejmě nesmím zapomenout.

Ale abych se vrátila k osudné větičce. Vážně netuším, který důvod je tím pravým v mém/jeho případě.

Co radí odborníci na slovo vzatí, také každý tuší. Kdo ne, jen připomenu, že vyslovení této věty může mít tři důvody:

Nejistota - Kdo vysloví, že "můžeme zůstat přáteli" si není zcela jistý tím, že rozchod je ta správná volba a chce si tímto ponechat otevřená zadní vrátka...

Snaha neublížit - Ten, co druhého opouští, se může bát, aby opuštěnému příliš neublížil, a onou větou se snaží celou situaci zmírnit...

Pravda - K vyslovení takovéto věty může vést i skutečný fakt a snaha o toho druhého nepřijít jako o člověka. Opravdu může chtít určitý vztah udržovat i v budoucnosti...

Ať tak či jinak, vždy jsem byla názoru, že po rozchodu není možné přáteli zůstat. Že to je do nebe volající hovadina. To prostě nejde.

A teď jsem to udělala. Odsouhlasila jsem, že přáteli zůstat můžeme. Já tu stupidní nabídku přijala. No, jsem normální??

Odborníci z oboru psychologie by jistě potvrdili, že normální jsem. Každý člověk má totiž svůj důvod pro to, aby toto kouzelné zaklínadlo vyslovil nebo přijal. A někdo si zase musí nejdřív pořádně nabít držku, nutně si vymáchat hubu v tom sajrajtu, aby si později uvědomil, že tudy cesta nevede.

Ale vede jinudy, ať už s pomyslným přátelstvím nebo tím skutečným. Já teď vím jen to, že nejsem láska Tvá. Jeho. Kupodivu toto zjištění ani moc nebolí, spíš mi poskytuje uvolnění a klid. Je třeba si také uvědomit, že ten, kdo mě poslal k šípku, to neudělal proto, že já jsem špatná. Pouze mu v této jeho fázi života nevyhovuju.

Ale předtím, než jsem začala psát tento článek, přepadla mě panika a já toužila svá slova anulovat. Vzít je zpátky. Myslela jsem, že to nedám. Že prostě nemám koule na to, abych dodržela úmluvu (spíš úpis). Koule vskutku nemám, ale vy víte, jak jsem to myslela. Ovšem setkala jsem se i s tím, že ten, kdo se koulema v kalhotech může pyšnit, neumí dostát svým slovům a slibům.

Ale to už by byla jiná kapitola.

Myslím, že my dva dokážeme být nadále jen přáteli. Ale nejde to s každým, to věru ne... a když je ti nejhůř, pak teprve poznáš, z kolika přátel se stali pouze známí!!!