Výchova dětí je velmi oblíbené a často rozebírané téma a stejně tak často se názory různí. Někdo volí spíše liberálnější výchovu, někdo zase výchovu tvrdší, diktátorskou.
Asi nejlépe začnu u mého dětství. Mí rodiče zřejmě na vlastní kůži prožili tvrdší výchovu, tudíž se nijak zvlášť nedivím, že stejnou nebo podobnou měrou uplatňovali své výchovné metody i na nás. Na mně a bratru o rok mladším. Pamatuji si, že jsem dostávala na zadek i za to, co provedl bratr. Rodiče v tomto zas až tak nerozlišovali a tak jsme dostali vždycky oba. Najednou nebo jeden po druhém? To si nepamatuju. Já sice zuřila, že jsem byla potrestána nespravedlivě, ale bylo mi to prd platné. Nikoho to nezajímalo.
Také doma platilo pravidlo "Nejdřív povinnosti, potom zábava"
Což o to, tuhle metodu bych taky ráda uplatňovala. Hlavně, když synáček příjde ze školy, mrskne batohem do kouta, v lepším případě. V horším nechá ležet batoh s učením už v kuchyni za dveřmi a já musím slalomovat, pokud nechci překonat rekord ve skoku dalekém po zakopnutí o zavazadlo. Když se tedy úspěšně vyhnu překážce, zahnu okamžitě do jeho pokoje a hřímám:
"Sakra, kolikrát ti mám říkat, že si tu tašku máš uklízet do pokoje..." následuje ticho, protože synova pozornost je plně soustředěná na monitor počítače. Bleskurychle klapající hemžení jeho prstů po klávesnici mi prozrazuje, že právě surfuje či komunikuje na facebooku (případně na icq). Často stíhá oboje.
"Tak, vnímáš mě? Že já ti ten počítač vypnu a nesedneš k němu celý týden!" To zabírá vždycky, konečně jsem upoutala jeho pozornost. Nepřítomným pohledem mě sjede a hlesne:
"Jasněěěěěě..." Otráveně se zvedne a jde si pro tašku do kuchyně.
U něj i mé dcerky jsem kdysi dávno zavedla výchovnou pomůcku tzv. Počítám do tří. Kdy tedy už mi dochází trpělivost, ale ještě dávám šanci k urychlené nápravě čehokoliv - chování, úklidu či jen zrychlení přesunu z koupelny do postele.
"Takže počítám do tří a jestli to nebude (neposlechneš, neuděláš, neuklidíš), tak dostaneš vařečkou na zadek (schovám Míšánka, nebudeš koukat na pohádku, vypnu počítač, ...)." A tak podobně, dosaďte to, co zabírá na vaše dítko;-)
"Jedna..." (většinou žádná reakce)
"Dva..." (požadavek je splněn, když ne??)
"Tři..." (následuje můj přesun k šuplíku s náčiním vhodným k vaření). Jedna vařečka, ta dřevěná, je určená jen na případné potrestání. A věřte, že nebyla téměř použita. Většinou se moje dítka vejdou mezi ty tři číslovky.
Pamatujte, že toto pravidlo fakt funguje, ale musí se slíbené a vyřčené vždy dodržet. Aby děcko vědělo, že to myslíte vážně. Jinak můžete počítat třeba do padesáti a bude vás ignorovat.
Mně se osvědčilo a dodnes u nás funguje. Je dobré dát dětem ještě šanci, než použijeme hrubé násilí. Na syna tedy už teď výhrůžka vařečkou neplatí, zato zákaz jeho oblíbené činnosti, to jest, zákaz přístupu k PC. To je pro něj největší trest a já, coby rodič, za toto sklízím nenávistný pohled.
Ale stejně je všechno o komunikaci a motivaci. O důslednosti ve výchově, o pochopení a hlavně o mateřské ( otcovské ) lásce a instinktu.
Volím tedy liberální výchovu s občasným diktátorským přispěním do mlýna...
