Dnes je den jako každý jiný. Mimochodem je pondělí, svátek má Jitka a taky chodí městem i vesnicí vousatý Mikuláš s umolousaným Čertem. A když se zadaří, i krásného Anděla potkáte. Synovi je ale už osmnáct a na tyto bytosti už fakt nevěří. Ale před čtrnácti lety by mu nikdo nevymluvil, že čerti nejsou...
Psal se rok 1997 a náš čtyřletý Péťa v té době velmi rád bral klíče, které děda neopatrně nechával s oblibou na schodech na chodbě a "půjčoval" si moje doklady z peněženky (syn, né děda). Vše důkladně schovával.
Svazek klíčů děda nejednou hledal a nakonec našel asi v desáté botě, co na chodbě byla. Zajímavé je, že je schovával pokaždé do jiné boty. Děda prohledávajíc každou botu brblal celkem hlasitě pravidelnou litanii: "Kam ten kluk zase dal ty klíče, sakra?"
Doklady jsem naštěstí vždycky našla v jeho hračkách. Dodnes se divím, že si nepřivlastňoval peníze. Ale dá se to pochopit. Ještě neznal jejich hodnotu.
V té době jsem tedy usoudila, že je potřeba nějak zasáhnout a usměrnit syna pozváním Čerta a Mikuláše. Do té doby jsem tu potřebu neměla, stačilo bohatě "Pravidlo tří".
Když zazvonil zvonek u dveří, syn pelášil se svým otcem na chodbu. V zápětí přilítnul zpět s příšerným křikem a rafnul mě do předloktí tak silně, že jsem zařvala taky, ale bolestííííí... néé strachem. Syn se mi namotal na ruku a klepal se strachy. Manžel dával mezitím Mikulášovi na chodbě instrukce k prohřeškům synáčkovým. Já syna uklidňovala. A děda??? Ten sadisticky vše natáčel na videokameru.
Po přesunutí slavného tria do kuchyně následovala klasická přehlídka akce, kterou nemá cenu popisovat, každý jistě zná.
Když měl Péťa zazpívat nebo zarecitovat, začal svou nacvičenou "Měla babka, čtyři jabka". U dědouška, který měl jen dvě... už ztrácel hlas, nakonec zoufale oznámil, že už dál neví.
Ale věděl, jen ho vlastní hlas zradil a vlastní otec mu zase pomohl. Básničku "dorecitovali" spolu. Péťa nakonec dostal spoustu sladkostí, ale obezřetně se stále ohlížel, jestli se Čert s Mikulášem nevracejí.
Světe, div se! Od té doby zůstaly klíče netknuté, povalovaly se na chodbě beze zájmu. Mé doklady v klídku odpočívaly v peněžence a na synovi nezůstaly žádné známky psychické újmy. Jen mně zůstala asi týden na předloktí modřina ve tvaru otisku synových zubů.
