Každý je strůjcem svého štěstí...i manželského!

Vím, že je člověk v podstatě polygamní a udržet sexuální věrnost dokážou jen někteří jedinci. Proč se tedy uzavírají manželství?? Je to přežitek z dob minulých, kdy byla povinnost se vdát/oženit a poté počít děti, jinak bys byl/byla odsouzena společností? Nebo je důvod jiný? Na tyto otázky by vám odpověděl každý jinak.

Já mohu sama za sebe říct jen to, že manželství jako partnerský svazek uznávám, pokud....
Vše má své "pro" a "proti".
Pro manželský život mluví fakt,
* že se děti nemusí ptát a pátrat po tom, kdo je jejich tatínek a proč se jmenují jinak než maminka.
* Žena a muž se naučí společně řešit otázky finanční, otázky bydlení, otázky výchovy dětí a jiné...
* Naučí se tak spoléhat jeden na druhého.
* Určitá jistota nejen finanční, ale i morální.
* Odpadá pocit osamění.

Proti manželství hovoří statistika rozvodovosti v ČR. Také:
* Neochota jednotlivců žít a komunikovat v páru a v rodině vůbec.
* Neustálá honička za "svobodou".
* Nepřirozená nadřazenost jednoho z páru.
* Nedostatek sebevědomí a "hojení se" na partnerovi.
* Neschopnost dělat kompromisy.
Nemá smysl, aby člověk uzavíral manželství jen proto, že si to jeho drahá polovička přeje.
Zároveň by si měl každý uvědomit, že srabstvím a svým "přizdisráčstvím" se nikdy nikdo nikam nedostal! Nikdy nikdo nic nedokázal!

Každý je totiž strůjcem svého štěstí.
Ať už v manželství nebo tzv. na hromádce, všude je to o kompromisu, komunikaci, důvěře a přátelství. Každé počáteční okouzlení, sexuální náruživost i zamilovanost po několika měsících postupně odeznívá. Kdo si myslí opak, není zralý pro manželství. Kdo to ví, nemá stejně vyhráno.
Na každém vztahu se musí pracovat a o manželství to platí dvojnásobně.
Kdo má odvahu žít a užívat si život plnými doušky (se vším, co k životu patří), rád vstoupí do manželství s osobou milovanou a milující, kterou velmi dobře zná.
A nemyslím si, že by ze mě mluvila romantická duše, která ve stylu dávných dob uzavírá kruh vztahu právě kroužkem snubním, ikdyž....