Hledej, Šmudlo, hledej!

Hledám práci. Hledám už dva měsíce. O práci jsem přišla z úsporných důvodů zaměstnavatele. Stala jsem se dočasně nadbytečnou. Dočasně proto, že mi bylo přislíbeno, že mi Dohodu o pracovní činnosti od března znovu obnoví.

Březen je za rohem a zaměstnavatel údajně nemá povolení přijímat. Kde tedy plané sliby jsou?? Raději nebudu myšlenku písemně dotahovat do konce. Samozřejmě nejsem naivní a nespoléhám se jen na sliby zaměstnavatele, u kterého jsem byla zaměstnána déle než dva roky, přesněji dva roky a čtyři měsíce. A hledám si zaměstnání jinde. Raději bych práci trvalejšího charakteru, než poloviční úvazek jako dosud.

Jenže kde? Musím splňovat nároky, požadavky, věk svůj i věk dětí. Také jako samoživitelka nemohu lítat kdesi po nocích, byť by to bylo do práce a jest ode mne očekáváno, že mě občas děti doma uvidí. Nemohu veškerou zodpovědnost přehodit na osmnáctiletého studujícího syna a zdravotně postiženou matku, babičku dětí.

Když už najdu odpovídající nabídku zaměstnání poblíž bydliště, neumím aktivně anglicky (jen pasivně) a řidičák bych musela oprášit, nehledě na to, že nemám auto. Pak taky některé směny nejsou adekvátní. Některým požadavkům se lze přizpůsobit, ovšem na úkor dětí a domácnosti.

Když už jsem odhodlána cosi obětovat a přislíbím se aktivně dovzdělat na aktivní angličtinu, případně v oboru, do něhož mám zájem proniknout, je pro změnu zaměstnání vhodné jen pro absolventy středních škol (já absolvovala před dvaceti lety) a nebo pro OZP (tedy pro mou matku třebas, jenže ta by to pro změnu neudýchala).

Co teď?

No... hledej, Šmudlo, hledej!

Hledám a trávím hodiny na netu, kontaktuju firmy, podniky, rozesílám životopisy, protože a poněvadž si nemohu již déle dovolit, s almužnou z podpory v nezaměstnanosti, zůstat doma. Pocity beznaděje jsou střídány s nadějí a obráceně. Psychika dostává také dost zabrat. Nic mě nebaví, dva měsíce "prázdnin" si neužívám! Jen hledám a hledám a přemýšlím a přemýšlím, kam se vrtnout.

Hledání zaměstnání, které by odpovídalo vzdělání a praxi pro téměř čtyřicetiletou ženu, bez manžela, s dvěma dětmi, bez nutnosti dojíždět do zaměstnání, neb toto většina zaměstnavatelů nelibě nese, je tudíž akcí připomínající hledání jehly v kupce sena.

Co takhle zkusit rekvalifikaci?? Kde na ní vzít a nekrást?? Což takhle rekvalifikaci, kterou dotuje Úřad práce?? Ano, proč, ne?! Co když ale mezitím najdu zaměstnání?? Nebo alespoň brigádu?? Budu moci dokončit rekvalifikaci?? Což takhle podnikání?? Nemám kapitál a dluhy si dělat nebudu a nechci. Co takhle vykrást banku?? Co by bylo s dětmi, až by mi na to přišli?? Což takhle sbalit nějakého bohatého kmeta?? Ten už bude jen na dvacítky. Co teď??

Hledat dál! Snad se karta obrátí a štěstí sedne i na .... mě;-)