Souboj východu se západem?
Byli a jsme svědky těchto útoků na veřejné mínění snad ve všech krvavých konfliktech snad za posledních 20 let. I to je totiž jedním z průvodních jevů demokracie, o níž mnozí tvrdí, že zde není. Jde o možnost svobodně a volně šířit i dezinformace, vyslovené podvrhy, lži, ale i názory (ty nemůžeme nazývat lží, názor je prostě názor), které nejsou zcela v souladu s oficiální politikou země, v níž žijeme, ba dokonce jdou proti této politice. To vše je povoleno, nebo lépe řečeno, nikdo nikoho za podobná tvrzení nežene před soud. I to je výdobytek událostí u nás z podzimu roku 1989. Pamětníci dob před oněmi událostmi si jistě vybaví, že zde byla jednoznačně stanovená „pravda“ a jakékoliv odchýlení od ní bylo, pokud bylo hlásáno veřejně, postihováno.
Ale pojďme k tématu. Události na Ukrajině má většina z nás zprostředkované. Málokdo tam byl osobně přítomen a i když tam byl, často pak o tom informoval s jistou dávkou neobjektivity, protože událost posuzoval očima člověka nadržujícího jedné, či druhé straně. Stejně tak i komentáře zde zveřejněné i od lidí, kteří mají informace jen zprostředkované přes média, nutně vykazují určité nadržování jedné, či druhé straně. Je to zase o souboji myšlenek. I to je demokracie.
Sám cítím, že události na Majdanu nebyly košér ani z jedné strany. Mezi demonstranty byla i skupina velmi radikálních a agresívních jedinců (možná stovek jedinců, já tam opravdu nebyl, tak aby někdo hned nevyskakoval, že zlehčuju zločiny, které v době krvavé řeže spáchali i lidé na straně demonstrantů), která prostě vycítila šanci pro prosazení se, stejně jako cítím, že i zásah pořádkových jednotek, policistů, byl mnohdy brutální. Vše dospělo k tomu, že několik krvavých dní zuřila v Kyjevě (ale nejspíše nejen tam) až pouliční občanská válka. Řež, kde mají ruce od krve obě strany. Jen horko těžko se kdy dozvíme to, kde vzplála první jiskra násilností, která dala zahořet krveprolití, jež stálo životy desítek lidí. Obě strany budou ten prvotní impuls svalovat na protivníka a přiznivci obou stran pak povětšinou budou tvrdit totéž, co jejich „chráněnci“.
Obě strany, mám však nyní na mysli komentátory z řad víceméně nezúčastněných lidí, pak pro potvrzení svých slov někdy sáhnou k manipulacím, k zamlčení některých skutečností, či k demagogii. Podotýkám, že obě strany komentátorů! Samozřejmě, ani já nejsem v tomto konfliktu nestranný a rovnou říkám, že se přikláním spíše na stranu protestujících a na stranu Ukrajiny, než na stranu svrženého prezidenta Janukovyče.
Nejprve ozřejmím, proč. Především stále vidím v Rusku zemi s výraznými imperiálními choutkami, která se snaží rozšiřovat svůj vliv. Pravda, druhá světová velmoc, USA, nejsou v tomto směru o mnoho lepší. Přesto bych jeden podstatný rozdíl vnímal. Tím rozdílem je možnost obyvatel nesouhlasit s politikou své vlády. V tomto směru vidím Spojené státy přeci jen uvolněnější a výrazně demokratičtější. Podobné je to i s druhým významným podporovatelem protestujících, Evropskou unií. Bez ohledu na to, že ji vnímám čím dál více jako neomarxistické společenství se snahou potírání základních principů vlastní civilizace, se snahou o implementaci mnohdy až zrůdně nesmyslných multikulturních myšlenek, a především s jednoznačným neustálým hledáním a vytvářením utiskovaných vrstev (minority, imigranti a podobně ….) a neuvěřitelnou fantazií v sociálním inženýrství, bez ohledu na toto mé vnímání, stále ji ještě považuji za mnohem demokratičtější, než autokraticky vystavěný prezidentský režim současného Ruska, v němž se dokonce již objevují nové prvky kultu osobnosti (Putina) – Putin lovcem, Putin statečným potápěčem, Putin stokrát jinak a vždy hrdinsky. To jsou jasné a neklamné znaky budování kultu osobnosti, který téměř vždy zavání nebezpečím vzniku velmi přísně hierarchicky uspořádaného totalitního režimu. Ano, někteří mohou namítat, že i u nás byl významný kult osobnosti v době, kdy zde byla demokracie na svém vrcholu – tomuto kultu se nevyhnula totiž ani osoba našeho prvního presidenta, T.G.Masaryka. On však, na rozdíl od Putina, byl jednak přesvědčený humanista (pravda, s drobnými chybami, které mu já, jako katolík, jen velmi těžce odpouštím – T.G.M. totiž snad až z celého svého srdce nesnášel Římskokatolickou církev, kterou vnímal jako jakýsi mocenský prostředek habsburské dynastie) a za druhé, pan prezident Masaryk nikdy nedisponoval takovou vojenskou silou, jakou disponuje současné Rusko. Tím nechci tvrdit, že by snad T.G.M. mohl mít nějak výrazné imperiální choutky, jaké má prezident Putin. Jak jsem již uvedl, byl Masaryk humanista a já jsem i přesvědčen, že i přes jistou zálibu v přehlídkách a „vojáčkování“, jistý to pozůstatek české mentality ještě z dob Rakousko-Uherska (vida, jak se nedokázal od nenáviděné monarchie oprostit ani takový velikán, jakým T.G.M. byl), byl spíše pacifista. Nejsem však znalec Masaryka a tak mě může kdokoli z těch, kdo jsou v tomto oboru vzděláni, klidně v diskusi opravit a vyvést z omylu.
Rusko, které se dosud nedokázalo oprostit od svého „báťuškovského“ stylu uvažování ještě z carských dob, které v podstatě si k demokracii a volné soutěži myšlenek zatím jen neznatelně přičichlo, je v mých očích stále ještě vážným nebezpečím a má nedůvěra v něj a v jeho rozpínavost a imperiální chutě je právě těmito skutečnostmi opodstatněná.
I proto do určité míry nerozumím některým komentátorům, kteří se tváří nanejvýš konzervativně, ale přesto jsou ochotni vidět v Rusku spasitele. A tady mě zaujala jedna věc. Ono stranění jedné, či druhé straně ukrajinského konfliktu totiž nijak nekoreluje s rozložením názorového spektra na liberály a konzervativce. Dokonce to ani příliš nekopíruje pravo-levé rozdělení politického spektra.
Psal jsem zde o manipulacích z obou stran. Bezpochyby se manipulací dopouštěli a asi i dopouštějí i příznivci protestujících, ale mě zaujaly jiné „výstřely“.
Již několikrát jsem četl označení „Banderovci“. Dokonce, že někteří demonstranti měli jejich vlajku. A to byl pro proruské komentátory téměř nezvratitelný fakt o fašistickém až nacistickém podtextu ukrajinských událostí. Promiňte, ale to je manipulace jak vystřižená z učebnice lhaní a demagogie (mimochodem, jedna taková se jmenovala nějak jako Příručka Marxismu-Leninismu). Předně je zapotřebí si uvědomit, že pro velkou část Ukrajinců je Stěpan Bandera národním hrdinou. Byl to on, kdo se postavil Rusům i Němcům (byť s druhými jmenovanými též spolupracoval). Nelze totiž ponechat stranou, že Ukrajina, až na krátký časový úsek, v podstatě až do rozpadu Sovětského svazu nebyla ve 20. století nikdy samostatná. Vždy patřila „někomu“. My můžeme jeho bojovníky vnímat jako zločince (pravdou je, že k nejhorším zvěrstvům došlo v době, kdy Bandera byl vězněn v koncentračním táboře Sachsenhausen), ale to už tak bývá, že někdy jsou za národní hrdiny oslavovány osobnosti, při nejmenším, rozporuplné. I my takovou osobnost máme – Jana Žižku. A právě často ti, kteří Jana Žižku glorifikují, tak Stěpana Banderu, člověka, který má na svědomí méně hrůz, než náš Jan Žižka, zatracují a jeho jméno používají pro dehonestační kritiku i těch demonstrantů, kteří svůj nesouhlas se svrženým prezidentem Janukovyčem prezentovali klidně, bez násilností.
Avšak nejen to, někteří z komentátorů se ve svých blozích, či v diskusích pod svými blogy dokonce uchylují k propagandistickým lžím a demagogiím. Jedním z nich je i Vít Hassan, který jednak fotografie pořízené přímo v Kyjevě několik dní po nejkrvavějších bojích použil jako důkaz o fašistickém až nacistickém podtextu demonstrací, především ty fotografie, na nichž našel a vyfotografoval sprejem nastříkaný hákový kříž, tak pak v jedné diskusi pod svým článkem dokonce dal odkaz na polský web s fotografiemi, s tvrzením, že jde o policistu, nebo příslušníka zvláštních jednotek, kterého demonstranti zavraždili a uřízli mu hlavu. Že šlo o evidentní manipulaci, lež a prachsprostou propagandu mu sice dokázali jiní diskutující, kteří obrázek identifikovali jako tělo zavražděného ruského vojáka v Čečně, který byl pořízen před několika lety, ale ani to s panem Hassanem nepohnulo, aby si dál nevedl svou. K oněm hákovým křížům nasprejovaným na zdi bych dodal asi tolik: Nehodlám se snížit k tomu, abych pana Hassana podezíral, že si tyto „důkazy“ vyráběl sám, ale rozhodně mu mohu prozradit, že podobných „ozdob“ nalezne na zdech i v České republice nespočet. Ano, je pravděpodobné, že v Kyjevě mohla být koncentrace těchto hákových křížů mnohem větší, ale ani to nic neprokazuje. Nelze ani tisíc nasprejovaných svastik chápat jako masovou podporu nacismu, pokud u toho neodhalíte tisíc různých autorů. Neexistuje jediný důkaz, že každý hákový kříž má jiného autora. Opačně také neexistuje žádný důkaz, že jde o čin jen jednoho, pěti, deseti radikálů, šílenců, byť se tato možnost jeví jako pravděpodobnější. Ale já s tvrzení, že množství svastik nasprejovaných v okolí Majdanu je důkazem fašistického zákulisí protestů nepřišel. Já tedy manipulace nepoužil a nemusím ji tedy dokazovat.
Neodpustím si na adresu kolegy Hassana ještě jednu tvrdou kritiku. Představit se jako novinář deníku (úmyslně nepíši deník s velkým D, protože prostě z mluvené řeči se velikost počátečního písmene nepozná), udělat rozhovor se senátorem Štětinou a pak jej doplnit tak dehonestujícícmi a sprostými invektivami a útoky na respondenta, považuji za vrchol novinářského nevkusu a základní porušení novinářské etiky. A že byste měl být považován za novináře, to jste na sebe v podstatě prásknul sám vložením odkazu do článku zde na blogu v němž jste právě pana senátora sprostě urážel jako svůj komentář k rozhovoru, který Vám poskytnul. Z tohoto odkazu bylo patrno, že v jiném internetovém (a snad i tištěném) médiu fungujete jako šéfredaktor. Co si myslím o tom, jak dodržujete novinářskou etiku dle stránek Syndikátu novinářů, či jak dodržujete kodex blogera, to si nechám pro sebe, ale mohu Vás ujistit, že to není vůbec nic lichotivého.
Druhou chybu s otevřením článku jsem učinil u kolegy Jaromíra Petříka. Byť pan Petřík vytrvale, leč neúspěšně, vyvrací domněnky celé řady jeho oponentů a komunistickém srdci (nikoli průkazce – komunista totiž nutně nemusí být jen straník, je to i obhájce těchto myšlenek a jejich zastánce), opakovaně sám sebe usvědčuje v tomto směru ze lži. Ale i na to si už člověk trochu zvykl. Co mě však dnes ohromilo, byl obrat, cituji: „... z bezpečí u šampaňského a kaviáru nechávali bombardovat a ničit civilní objekty ...“ Dvakrát jsem se musel štípnout, abych se přesvědčil, že to není sen a já si nečtu Rudé Právo z roku 1950, ale že jsem skutečně v roce 2014 a čtu příspěvek současníka ze stejné země. I proto jsem nakonec článek přečetl celý a pak i následnou diskusi pod ním.
Autor se v něm dopouští celé řady zjednodušení, například v otázce odtržení Kosova od Srbska, tak aby ukázal jím nenáviděné NATO jako zločince, aniž by čtenářům vysvětlil, či připomněl (od oněch událostí uběhlo cca 15 let) celkový vývoj situace v Kosovu, a staví toto jako akt bezpráví a agrese ze strany západu, zatímco plánované odtržení Krymu jako akt sebeurčení. Já k tomu dodávám hned několik otázek: Pane Petříku, Rusové na Krymu mají právo na sebeurčení, kdežto Kosovští Albánci nikoli? Tvrdíte, že západ ukradl Srbsku jeho historické území a dal jej Albáncům, ale opomíjíte, že až do roku 1912 bylo Kosovo součástí Osmanské říše (kde jsou ti Srbové, kterým území tedy mělo historicky patřit?), byť rozumím, že za dynastie Nemanjićů (12.-14.století) bylo Kosovo součástí Srbského carství, ale jeho součástí, až na Peloponéský poloostrov a dnešní Atiku a Střední Řecko, byla i znáčná část současné Helénské republiky (Řecka).
Nechci rozebírat, pro nedostatek místa k rozboru, další části článku, Zmíním se jen o nejkřiklavějších manipulacích. Především jde o popis vzniku nepokojů, které odstartovaly po odmítnutí podpisu k dohodám o přistoupení Ukrajiny k EU. Jednak to nebyla jen otázka EU, jaké budou tyto přístupové dohody, ale též otázka vyjednavačů za Ukrajinu, na co při vyjednávání o vstupu do evropských struktur přistoupí a na co ne (úplně stejně jako u nás). Především je však potřeba si uvědomit, že Ukrajinci v přistoupení k EU viděli jasné a pro ně snad už definitivní vytržení ze sféry vlivu svého mocného souseda s imperiálními tendencemi s autokratickým režimem, Ruska. Tento nepodpis pak pro ně znamenal zhacení oněch nadějí (ano, v mnoha případech, jak jsme se i my přesvědčili, dosti falešných) a důvod vyjít do ulic demonstrovat. Zatímco vy bez nejmenšího uzardění konspirujete teorie o západních agenturách a snahách o vytvoření „ukrajinského Zifčáka-Šmída“, aniž byste pro toto tvrzení poskytl jediný podpůrný argument vyjma toho, že nepodpis pod asociační dohodou nazvete „kravinou“ a spokojeně si konspirujete a bájíte, jen abyste opět došel ke stejnému závěru – USA, NATO a EU jsou největší zločinci, zatímco to Rusko je strašlivě mírumilovné a jen chrání Ukrajinu před těmito zločinci. Situace je však přeci jen, pane Petříku, jiná. Viníkem jsou jak Rusové, kteří se nehodlají vzdát svého vlivu a nechtějí dopustit, aby Evropská unie a v budoucnu třeba i NATO hraničilo přímo s jejich územím, ale též USA a EU, kteří dosti nešťastně se vměšovali do vnitřních záležitostí Ukrajiny svou podporou demonstrantů proti prezidentu Janukovyčovi.
Bez ohledu na tyto viny pak považuji přítomnost ruských vojsk na Krymu za akt agrese a okupace části svrchované země a nic na tom nemění ani v článku zmiňované „ospravedlnění a legalizaci“ vojenské přítomnosti Ruska na Krymu žádsotí svrženého prezidenta Janukovyče. I pokud bych přijal tvrzení, že Janukovyč je nadále úřadujícím prezidentem Ukrajiny, tak neznám zemi, krom absolutistické monarchie, kde by se k přítomnosti cizích vojsk nemusel vyjádřit i parlament a vláda. Neznám takovou zemi, kde by přítomnost cizích vojsk jako ochránce (okupanta) nemusel parlament a vláda schválit. Z historie mě pak už napadá skutečně jen analogie s podstoupením Sudet nacistickému Německu v roce 1938, kde schválení Mnichovské dohody proběhlo jen prezidentem Benešem a vládou, nikoli Národním shromážděním, byť schválení i parlamentem požadovala tehdy platná Ústava z roku 1920 (zcela mimo tema článku – nebylo to naposledy, kdy si prezident Beneš se základním zákonem republiky doslova vytřel zadek).
A právě v oné analogii k zabrání Sudet (tehdy to také chtěla většina obyvatel této části Československa) a připojení k silnému, mocnému sousedovi, vidím nebezpečí, které hovoří i o možnosti nového velkého mezinárodního konfliktu až na úrovni světové války, ale na rozdíl od pana Petříka nikoli na straně západu, ale v imperiální rozpínavosti Ruska.
Ano, události na Ukrajině jsou soubojem mezi východem a západem. Soubojem, bohužel, už velmi krvavým. Ale nelze nevidět nepodobnost mezi rozpínavostí Ruska a rozpínavostí nacistického Německa. Tehdy západ mlčel a dokonce souhlasil. Dnes už mlčet nesmí, pokud se z historie dokázal poučit. V opačném případě se můžeme nadít opravdu čehokoliv, včetně zmiňovaného velkého ozbrojeného konfliktu, který by zasáhl možná i celý svět a znamenal by nezměrné strádání nás všech, lidí, kteří jen chceme v klidu žít, pracovat, mít své rodiny, přátele, své koníčky …
Propaganda, demagogie a manipulace, které nám předvádějí někteří zastánci ruských kroků, jak jsem zmiňoval ve svém článku, nás může přivést kamkoliv, ale rozhodně ne ke stavu, který by byl lepší, než je dnes.
Jirka Oulický
Projev občana číslo 10.566.155
Občan číslo 1 již svůj projev pronesl, ale na něco v něm trochu pozapomněl. Jako občan číslo 10.566.155 jsem se rozhodl to trochu napravit.
Jirka Oulický
Církev hřešící
Počátkem tohoto týdne proběhla médii zpráva o případu kněze Ostravsko-opavské diecéze. Někdy byla tato kauza anoncována bombastickými titulky, že kněz byl chycen do pedofilní sítě, ale zpravidla články byly věcné.
Jirka Oulický
Ano, bude nejhůř
Jak by mohlo vypadat zpravodajství v nové soukromé televizi ANOva v roce 2022 půl roku po dalších volbách.
Jirka Oulický
Církev uctí památku zavražděného kněze a ... média mlčí
V pátek 29.července vydalo předsednictvo ČBK výzvu k uctění památky zavražděného kněze Jacquese Hamela vyzváněním zvonů v den pohřbu tohoto mučedníka. A média?
Jirka Oulický
Je suis Jacques Hamel
Zaútočit na neozbrojeného je znakem zbabělosti, zaútočit na starého člověka je znakem zvrácenosti a zaútočit na kněze je znakem vlastní odpornosti.
Další články autora |
Trump se vrátí do Bílého domu. Urval klíčové státy, prohlásil se vítězem
Sledujeme online Donald Trump zvítězil v amerických prezidentských volbách. Získal klíčovou Pensylvánii, jeho...
Nenávidím vás všechny! Hollywood je v šoku z Trumpova vítězství
Šok, zlost, zklamání a smutek. Tak se dá shrnout reakce Hollywoodu a amerických tvůrců na vítězství...
Čeká nás zlatá éra Ameriky, uzavřeme hranice, slíbil Trump ve vítězné řeči
Výsledek amerických prezidentských voleb je dosud největším politickým vítězstvím. Za jásotu svých...
Vraťte nám kus země, žádá Polsko. Spor by vyřešilo darování budovy ambasády
Premium Ačkoli se zdá, že má Česko s Poláky bezproblémové vztahy, pod povrchem doutná mnohaletý spor. Týká...
Jeden jim všem vládne. Úder na Írán potvrdil technologickou nadvládu F-35
Izraelský letecký úder na vojenské cíle v Íránu před týdnem jasně potvrdil fakt, který bude brzy...
Dezinformátoři s dluhy si dělají byznys ze sbírek. I na povodně, říká expert
Premium Dezinformační scéna se do podvědomí veřejnosti dostala zejména v době pandemie covidu-19. Jenže tím...
Kvůli postižení se Adélka nehýbe. Bez auta jsme odříznutí od světa, říká matka
Třináctiletá Adélka trpí dětskou mozkovou obrnou (DMO), kvůli které je ochrnutá na celé tělo....
Hřib: Zaměříme se na ekonomiku a běžné lidi. Kulturní války upozadíme
Nový šéf Pirátů Zdeněk Hřib chce, aby se strana přeorientovala na ekonomická témata a více řešila...
Hřib je viditelnější tváří Pirátů. Uškodí mu sebestřednost, míní politologové
Piráti zvolením Zdeňka Hřiba předsedou strany vsadili na viditelnější tvář. Hřibovi zřejmě pomohlo...
Noví plyšoví kamarádi: Vyhrajte interaktivní Magická zvířátka
Chcete pro své děti plyšovou kamarádku, která je nejen roztomilá, ale i kouzelná? Zapojte se do soutěže a vyhrajte jednu ze tří kočiček ze série My...