Popule meus, quid feci tibi?

Popule meus, quid feci tibi – lide můj, co jsem ti udělal? Ač jde o slova písně vztahující se k velikonočnímu tridiu a my se teprve chystáme na advent a následné vánoce, přesto jsou to slova, která dnes zaznívají aktuálně více, než je zdrávo.

Takto se ptá Ježíš jeruzalémských, když místo něj vybrali vraha Barabáše, aby jim jej Pilát propustil. A podobně dnes mnozí si vybrali vraha Gottwalda, jehož vláda zaštítila největší krádež v dějinách – znárodnění a zabavení majetku rolníkům, podnikatelům, živnostníkům, církvím, sportovním sdružením, a místo, aby dnes plísnili politiky, že vůbec dopustili, aby k bezpráví došlo, místo aby nadávali politikům, že problémy vracení zabavených majetků neřešili již v první příhodné době, tedy krátce po roce 1989, ale v jednom případě jej „řešili“ téměř 23 let a v mnoha dalších jej nevyřešili vůbec, tak zcela zavrhli toho, kdo v celém komplotu po roce 1948 byl nevinně, tedy církve, a plivají na ně.

A jak v tom figuruje Pilát? Ten si „jen umyl ruce“, stejně, jako si je dnes „umyl“ i prezident Klaus, snad jen s tím rozdílem, že zatímco Pilát vydal Ježíše k ukřižování, aby splnil „přání“ řičícího davu zmanipulovaného velekněžími, pan prezident ponechal církve, ať si je lid „ukřižuje“ sám.

A zatímco Pilátovo gesto přeci jen něco přineslo – chvilkové zklidnění vášní a hrozící revolty jeruzalémských, gesto pana prezidenta toto nejspíše nepřinese. Vášně neustanou, obě strany nadále budou zastávat nesmiřitelná stanoviska, budou opět padat silné výrazy, možná i výhružky, prostě nastane cokoliv jiného, než klid vášní.

Pan prezident vyjádřil názor na nedokonalost tohoto zákona a to v takové míře, že jej měl vetovat. Současně ale chtěl dosáhnout zklidnění politické scény (toho možná dosáhne, ale naši politici si najdou rychle jinou, novou hračku na hádání) a považuje zákon za potřebný. Pokud však v jeho očích potřebnost zákona byla vyšší, než jeho výhrady k němu, měl jej podepsat.

Tento nepodpis je vlastně jen jasným vzkazem lidu, že už chce asi opravdu do politického důchodu. Jeho gesto, kdy si jen „umyl ruce“ totiž vůbec nic neřeší a ještě více může polarizovat diskuse k problematice církví a jejich majetků. Zatímco jedna skupina, odpůrců zákona, budou zcela legitimně argumentovat tím, že se zákon nelíbí ani panu prezidentovi, druhá skupina, příznivci zákona, pak zase budou moci říkat, že i pan prezident jej ale stejně pustil dál a chápe jeho potřebnost a nutnost.

A ty, lide, ty se s tím poper, jak chceš. A já dodávám, hlavně ale ne mezi sebou.

Klidný den všem

Jiří Oulický