Majetková přiznání ano, či ne?

Stále častěji, především s poslední iniciativou strany SPOZ a podpisem Miloše Zemana, jako občana, pod jejich petici, se na veřejnosti přetřásá myšlenka zákonného opatření na prokázání původu majetku.

V tomto článku bych se rád zamyslel nad některými pro a proti tohoto návrhu. Sice jej osobně považuji za značně populistický, ale i tak chápu a rozumím volání části veřejnosti po prokazování nabytí majetku některých osob. Je všeobecně přijímaným argumentem, že v počátcích transformace naší ekonomiky z centrálně řízené na ekonomiku tržní v 90tých letech minulého století, zde fungoval jakýsi „Klondike“, a přestože jsem dalek tvrzení, že kradl snad každý, kdo rychle zbohatl, jak jsem již nejednou také slyšel, myslím, že celá řada osob svůj majetek nabyla, minimálně, nemorálním způsobem. Někteří možná i za porušení i tehdejších, značně děravých, zákonů.

Chápu snahy o definování těchto procesů, o jejich odhalení a celkem rozumím i tomu, že někteří volají po vysokém zdanění takovýchto majetků, z nichž mnohé opravdu mohou pocházet třeba i z trestné činnosti, nebo minimálně z obcházení nastavených zákonných pravidel. Rozumím a do jisté míry i souhlasím s tvrzením, že některé tyto majetky povstaly z vědomého okrádání státu, byť třeba v rámci nastavených pravidel, tedy aniž by byl porušen tehdy platný zákon, prostým nalezením skuliny v legislativě. Skuliny, ať už vytvořené záměrně, či z nevědomosti a třeba i v dobré snaze co nejrychleji nastavit nějaké mantinely pro zahájení oné transformace.

Nebudu se pouštět do úvah, zda ony legislativní nedodělky, díry v zákonech, byly vytvořeny úmyslně, či opravdu jen z nějakého neuvědomění si, neboť ani pro jednu z možností nemám vůbec žádný důkaz. Sám se sice přikláním k myšlence, že většina těchto legislativních „zmetků“ vznikla spíše z nepozornosti a často i vlivem přijímání pozměňovacích návrhů při jejich schvalování zákonodárným sborem, ale nevylučuji ani možnost nějakého záměru z kterékoliv strany vytvořit v nějakém právním předpise možnost jej obejít.

Opět a znovu si dovoluji zopakovat své pochopení pro podobné snahy, jakými jsou návrhy na vytvoření zákona, podle něhož by lidé disponující majetkem nad určitou mez museli prokázat nabytí tohoto majetku. Plyne i z výše řečeného, kdy není zcela zřejmé, zda nedodělky v zákonech byly úmyslem, či pouhou nepozorností zákonodárce, že jsem osobně přesvědčen minimálně o amorálnosti nabytí některých majetků některými osobami na úkor celé společnosti tím, že vlastně tito lidé zákony obcházeli.

Dalším z možných PRO je i fakt, že podobný zákon by ve svém výsledku mohl přinést i určitou možnost odhalení velkých daňových úniků, které dosud odhaleny nebyly, stejně jako by se teoreticky mohl stát i jednou ze zbraní v boji proti daňovým únikům i do budoucna.

Jsou zde však i určitá PROTI. Jedním z nich je i aplikování institutu presumpce neviny nejen v otázce trestního práva, ale v otázce práva obecně. Presumpce neviny je zakotvena jak v článku 40 Listiny základních práv a svobod, která je součástí našeho ústavního pořádku, tak i v mezinárodních předpisech, jakým je evropská Úmluva o ochraně lidských práv a svobod, kde se touto otázkou zabývá článek 6.

Navrhovaná úprava by totiž dopředu počítala s tím, že majetek je nabyt nelegálním způsobem, způsobem odporujícím zákonům dané země. Zatímco v trestním právu je důkazní břemeno na straně žalobce (státu), kdy žalobce musí prokázat, že někdo něco spáchal, že porušil zákon, podobná právní úprava by toto důkazní břemeno přenášela na potencionálního pachatele, který by naopak musel prokazovat, že něco nespáchal.

Jistě, lze souhlasit s námitkou, že pokud někdo svůj majetek nabyl legální cestou, nemusí se přeci ničeho obávat a může příslušným úřadům předložit potřebné důkazy.

A tady je zakopaný další pes. Z hlediska našich daňových zákonů je povinnost archivace účetnictví, nebo daňové evidence nejdéle 10 let. Později již nemá, podle současných předpisů, žádný úřad možnost doměřit žádnou daň a tedy ani nemá možnost požadovat předložení účetnictví ke kontrole. Navíc, tato desetiletá hranice se vztahuje výlučně na DPH. Vlastní daňová povinnost z příjmů je pak vymahatelná nejdéle po dobu pěti let.

Prakticky to znamená, že celá řada podnikatelských subjektů archivuje své účetnictví opravdu nejdéle po dobu 10 let a krátce po završení této lhůty příslušné materiály skartuje. Jistě, že asi nikdo nezničí kupní smlouvu k nemovitosti, která, při teoretické chybě v systému zápisů do katastrů, jako jediná prokazuje nabytí dané nemovitosti, ale asi si neukládá účetní doklady prokazující, jakým způsobem si na příslušnou nemovitost vydělal.

Dokonce, pokud někdo na nákup podobných majetků použil úvěr, který je již dávno splacen, nemusí být po nějaké době dohledatelná informace o předmětném úvěru ani v příslušném bankovním domě, který úvěr poskytl.

Jakým způsobem pak má třeba majitel společnosti s ručením omezeným prokázat, kde vzal na nákup nemovitosti zakoupené dejme tomu v roce 1996, tedy před 17ti lety, je otázkou. Vždyť účetní doklady již skoro 7 let mohou být skartovány, protože nikde neexistuje jakákoliv zákonná povinnost archivovat účetnictví déle, než zmiňovaných 10 let.

Dříve, než se do mě, milí čtenáři, pustíte, zkuste se nad předloženými PRO a PROTI opravdu zamyslet. Oprostěte se od ideologických klišé, oprostěte se také od případných sympatií či antipatií k tomu kterému politickému subjektu a opravdu se zamyslete i nad možností, zda například uváděné PROTI ve smyslu archivace účetnictví nemůže nakonec přinést problém a krach i člověku, který opravdu svůj majetek nabyl férovým a poctivým podnikáním, jen pro delší dobu od nabytí některých majetků již není schopen přesně doložit, jak si na majetky vydělal. A pokud bude pak stačit třeba i jen čestné prohlášení, tak takové mohou dát i ti, kteří vydělávali nezákonně, a najednou podobný zákon pozbývá svého smyslu.

Dopředu upozorňuji některé diskutéry, že jsem si zcela stoprocentně jist, že mě, ani nikoho z mého nejbližšího okolí by se podobná zákonná úprava netýkala, neboť disponujeme majetky, kterými disponuje drtivá většina obyvatel této země – máme kde bydlet, aniž by se jednalo i domy, vily či byty v milionových hodnotách, auta, kterými jezdíme jsou zpravidla nižší střední až střední třídy, konta v bance máme taková, že se mnohdy čeká jak na smilování, až dorazí další výplata …. prostě nikdo z mého nejbližšího okolí by nemusel prokazovat, jak ke svým majetkům přišel. To jen tak naokraj, když člověk čte diskuse, kde někteří vytrvale osočují druhé z toho, že píší právě proto, aby nepřišli o nějaký svůj imaginární, diskutéry vyspekulovaný, prospěch.