Druhého dne se dovědělo mnoho poutníků, kteří přišli na svátky, že Ježíš přichází do Jeruzaléma. Vzali palmové ratolesti, šli ho uvítat a volali: „Hosanna, požehnaný, jenž přichází ve jménu Hospodinově, král Izraelský.“ Ježíš nalezl oslátko a vsedl na ně, jak je psáno: „Neboj se, dcero Siónská, hle, král tvůj přichází, sedě na oslátku.“ … Zástup, který s ním byl, když vyvolal Lazara z hrobu a vzkřísil ho z mrtvých, vydával o tom svědectví. Proto ho také přišlo uvítat množství lidu, neboť slyšeli, že učinil toto znamení. Farizeové si řekli: „Vidíte, že nic nezmůžete! Celý svět se dal za ním.“ (z evangelia podle Jana, kapitola 12, verše 12 až 15 a 17 až 19)
Ano, dnešní den je dnem, kdy si připomínáme slavný vjezd Ježíše Krista do Jeruzaléma, dnem, kdy „mnozí rozprostřeli na cestu své pláště a jiní zelené ratolesti“ (Mk 11,8), dnem kdy Jej lidé vítali. Ten příběh je dostatečně znám. Ježíš je vítán, je obdivován a je oslavován při svém příjezdu, aby během několika dní jako člověk padl až na samé dno, aby byl, ač zcela nevinný, tupen, souzen, mučen a usmrcen. Příběh známý a do jisté míry jedinečný, neboť se nám zachoval v Písmu skrze svědectví evangelistů na věky, přesto příběh neustále se opakující a neustále probíhající.
Kolik lidí již podobný příběh prožilo? Kolik lidí již bylo nejprve oslavováno, aby po krátké době, kdy jejich hlasití kritici, ti kdož nejvíce křičeli, došli sluchu i u ostatních, a mohlo začít tupení, odsuzování až lidská likvidace? Kolik podobných příběhů můžeme vnímat v historii dávné i nedávné, včetně naší současnosti?
Ale proč vůbec k těmto příběhům dochází? Jsme opravdu nepoučitelní?
Ježíš byl vskutku vítán v Jeruzalémě. Ne však všemi. Zákoníci a farizejové poznali a vycítili nebezpečí plynoucí pro ně z Jeho příjezdu a začali se radit, jak se Ježíše zbavit. Báli se však lidu, který jej oslavoval a nemohli ho jen tak zadržet na ulici. Museli jej zadržet co nejtajněji, aby případné srocení davu Jeho obdivovatelů nenapadlo stráže a neosvobodilo Ježíše. Až našli zrádce, Jidáše. Ten jim za třicet stříbrných Ježíše zradil, vojáky přivedl a zrádným polibkem Jej označil. A Ježíš byl zatčen, spoután, přiveden do chrámu. Však velekněží jej sami nemohli odsoudit k smrti. To mohl pouze Pilát. Přivedli tedy Ježíše před Piláta a žádali, aby jej nechal ukřižovat. A jak žádali? Měli s sebou dav. Křičící až běsnící dav, který sobě vybral ke svobodě raději vraha Barabáše. A Pilát, myjíc si ruce, ač na Ježíšovi vinu neshledal, vydal Jej bičování a ukřižování.
Tolik ve zkratce příběh známý a každé velikonoce připomínaný. A proč jej znovu připomínat? Může příběh Ježíše, Jeho utrpení a smrti i Jeho vzkříšení říci něco i lidem, kteří v Něj nevěří? Určitě.
Jen si uvědomme, kolikrát již byl člověk oslavován, aby byl vzápětí zatracen. Nemusíme pro příklady chodit ani daleko z českých zemí, ani daleko do minulosti. Co lidí podlehlo vábivým a sladkým slibům, aby se pak stali jen obyčejnými statisty v řičících davech. Vzpomeňme například soudní procesy v letech padesátých, kdy proti často nevinným lidem byl veden soud. Kolik nejrůznějších petic, provolání a výzev docházelo do soudních síní doslova v prádelních koších, výzev k trestům smrti pro souzené. To jen novodobí farizejové a zákoníci, velekněží nesvobody, dokázali znásilnit myšlení lidí, kteří takřka na lusknutí prstu řičeli: „Ukřižujte je!“
Ježíšův příběh se stal téměř před dvěma tisíci let a přesto je stále aktuální. I dnes můžeme vidět, jak se někteří snaží státi se zákoníky a farizeji, ovládnout dav a pak odsoudit, na koho si vzpomenou. Každého, kdo je nebezpečný jejich touze po moci. A stejně jako farizejové před dvěma tisíci let, i oni se mylně domnívají, že lze krom člověka zabít i myšlenku, zabít slovo.
Den, kdy byl Ježíš ukřižován a pohřben, nazýváme Velký pátek. Je to den nejen přísného půstu, ale i vnitřního usebrání a pokání. I den následující, Bílá sobota, je dnem podobným. Přicházíme k Božímu hrobu, abychom u mrtvého Krista dali průchod myšlenkám, třeba, nebo právě těm, jak moc jsme i my vinni Jeho smrtí, jak velká je naše vina za Jeho utrpení a ukřižování. Vždyť přeci On byl ukřižován za všechny naše hříchy.
Hledáte podobenství se současností? Ale ano, je tu! Stačí jen otevřít více mysl, oprostit se od návyků běžného života, od vnímání času a budete jej mít. Stejně jako dnes již asi nikdo netvrdí, že ke stvoření světa došlo v šesti pozemských dnech, tedy za šest dní, jak je vnímáme my, lidé, ale lze tento počátek všeho chápat spíše obrazně a můžeme si snad i vypomoci představou šesti Božích dnů, které trvají jinak než pozemský den, tak stejně můžeme vnímat různost času v době, kdy Ježíšovo zmučené tělo odpočívá v hrobě.
Když totiž třetího dne z rána se vydaly ženy, aby natřely Ježíšovo tělo vonnými oleji a mastmi a zavinuly jej, našly hrob prázdný. To již Pán vstal z mrtvých. I my jsme oplakávali umučeného Pána. Jen naše oplakávání netrvalo dva dny, abychom třetí den pocítili radost z jeho vzkříšení. Naše oplakávání trvalo čtyři desítky let. A stejně jako se tehdy našel nevěřící Tomáš, který uvěřil až když vložil svou ruku do Kristových ran, i dnes jsou nevěřící Tomášové, kteří nevěří, že svoboda člověka povstala z mrtvých. A stejně jako se před dvěma tisíci let našli farizejové, kteří ostatní přesvědčovali, že Ježíšovo tělo jen Jeho učedníci z hrobu odnesli a někam jej ukryli, i dnes novodobí farizejové vzpomínají s láskou na „staré dobré časy“ a tvrdí, že svoboda je mýtus, výmysl a přednější je přeci plné břicho bůčku, zelí a knedlíků.
Stále se objevují lidé, kteří volají po revolucích, kteří se snaží davu vnutit myšlenku, že jen násilím se mohou posunout dále. A vidíte. Křesťanství, které se farizejové pokoušeli zavražděním Ježíše Krista zničit, tu je již dva tisíce let. Stále se vyvíjí a stále se snaží ukazovat cestu z temna. Ani ukřižování Ježíše na tom nic nezměnilo. Ano, Ježíš je Boží syn, a proto vstal z mrtvých, ale mnozí z nás, kteří jsme ve středním, či starším věku, jsme byli svědky zmrtvýchvstání naší svobody. Proč tedy neuvěřit, že příběhy podobné tomu, který prožil Ježíš jako člověk, se již neopakují?
K tomu, aby člověk uvěřil, že svoboda je možná, že násilím a revolucí se pokroku nedojde, k tomu nemusí být nutně věřící v Boha, aktivní křesťan (úmyslně vynechávám konkrétizaci denominace). Stačí, když si z Písma, z knih obsažených v Bibli, vezme ponaučení. Vždyť Bible je jakousi návodnou knihou k tomu, jak žít a být dobrým člověkem i ve světě plném slz, utrpení, ve světě rozděleném, ve světě, kde je často nevinný nejprve oslavován a posléze, na základě řičení zmanipulovaných davů, potupen a zabit.
Dav ovládaný farizeji si před Pilátem vybral vraha Barabáše. Budou opět davy, které se nechají ovládnout jinými farizeji a obětují Krista (klidně si dosaďte jiné hodnoty – svobodu, pravdu, mír, klid, lidskost …) a osvobodí Barabáše? Český národ již jednou svého Barabáše osvobodil a Krista zapudil a nechal ukřižovat. Je jen na nás, zda budeme svou historii stále opakovat, či zda konečně nalezneme poučení jak ve své nedávné historii, tak i v kořenech své civilizace, v počátcích křesťanství.
