Kterak pan Petřík sám sebe usvědčuje ze lží

Přemýšlel jsem, zda vůbec na pana Petříka reagovat, zda to vůbec má smysl. Možná ani ne, protože někdo, kdo donekonečna opakuje stokrát vyvrácené lži, kdo stále argumentuje v šesti zákadních argumentech (podpora nacistů ze strany papeže, bratři Mašínové a jejich údajná adorace ze strany katolických špiček, údajná podpora kardinála Duky homosexuálům /škoda, že takový Czeslaw Walek, ředitel festivalu Prague Pride má názor opačný/, morálnost současných komunistů /nejlépe předvádí Marta Semelová svými výroky a Jiří Dolejš, který byl v roce 2009 ochotný za úplatek 100 tisíc hlasovat dle přání/, terminus technicus „humanitární bombardování“ a jeho údajná podpora katolickými špičkami, a katolíci ve všech možných i nemožných institucích lobující za církev a pracující pro ní /viz třeba zmínka o údajných katolících mezi soudci Ústavního soudu/), tedy ten někdo, kdo stále jen do omrzení používá těchto několik lží či polopravd, snad ani není přístupný argumentům vycházejícím ze znalosti věci. Přesto na jeho (zatím) poslední článek a především diskusi pod ním budu reagovat.

Pan Petřík zveřejnil článek v sobotu dopoledne. Ihned pak pod ním začal diskutovat a odpovídat na argumenty oponentů. A já tvrdím, že v této diskusi se dopustil hned několika faulů a lží, z nichž byl usvědčen, ale ani to s ním nepohnulo, aby svá lživá obvinění v diskusi vyřčená odvolal a omluvil se za ně.

O co jse konkrétně? Nejprve v 16:39 přinesl v diskusi následující myšlenku: „Dle hlásání křesťanských prelátů není hříchem zabíjet, ale hříchem je použítí kondomu.“ Pokud uchopíme první větu ve významu podstatného jména hlásání, tedy veřejně provedené kázání, proklamování, pak se okamžitě nabízela otázka: „Který „křesťanský prelát“ hlásá, že není hříchem zabíjet?“. Odpověď nenechala zas tak dlouho čekat. A pan Petřík v ní sám sebe usvědčuje ze lži a zlovolné pomluvy: „Pane Oulický, sám víte, že něco takového si žádný církevní prelát netroufne veřejně tvrdit.“ a pokračoval dále, kde okamžitě argumentoval: „Slyšel jste, že by v době války církevní preláti ze svých kazatelen, nebo polní kaplani hlásali, že zabíjet ve válce je smrtelný hřích a aby vojáci vypověděli svým velitelům poslušnost?“, což je argument opravdu zcestný a nesmyslný. Proč? K tomu se vrátím později, až budu vysvětlovat obecný výklad onoho přikázání nezabiješ, které zřejmě pan Petřík měl na mysli. Přesto pan Petřík nedoložil důkaz pro své tvrzení, že preláti něco hlásají, ba dokonce sám v následující reakci toto tvrzení popřel. Ani to jej nedonutilo k tomu, aby změnil svou útočnou rétoriku ve směru ke křesťanství s důrazem na zločinnost katolíků (poněkud mi v tomto připomíná z blogů idnes již zcela zmizelou osobu píšící pod jménem Viktor Vereš, který i náhodné zločiny kladl za vinu katolické církvi).

Usvědčen z toho, že šíří pomluvy (tentokrát obecně proti prelátům, tedy duchovním na úrovni biskupa, generáního představeného řádu a podobně u ŘKC, či obdobné úrovně u některých nekatolických, ale episkopálních církví) se vrhl na novou argumentaci, kde vrcholu dosáhl příspěvkem: „Bilak se Štěpánem jsou asi tak na stejné morální úrovni jako Bandera s Janem Pavlem II. Ale spíše vyšší, jelikož nemají na svém svědomí tolik lidských životů.“ Rozhodně se zde ohrazuji proti srovnávání zesnulého papeže Jana Pavla II. s osobami jako jsou Vasiľ Biľak a Miroslav Štěpán. To pan Petřík skutečně poněkud přehnal. Přesto následovala jasná a srozumitelná otázka na pana Petříka, koho má konkrétně Jan Pavel II. na svědomí. Odpověď, jak jinak, slizce vyhýbavá, neurčitá a demagogická: „Byl velkým příznivcem zločinů M. Albright a jí podobných. Tedy zločinů katolíků vůči pravoslavným křesťanům, i když M.Albright není křesťankou.“ To je odpověď, která by se měla tesat a bezpochyby vejde do análů učebnic demagogie, pokud taková někdy vyjde. V odpovědi, kde neudává jeden jediný přímý či nepřímý důkaz pro předchozí tvrzení, že má někdo na svědomí nějaké životy (z významu spojení mít na svědomí = přímo zavinit, či mít faktickou možnost zabránit, ale neučinit tak, nějaké události) lze nalézt minimálně jeden přímý rozpor. Tvrdit, že byl vekým příznivcem zločinů ministryně zahraničí USA, podpořit to rozšířením, že jde o zločiny katolíků proti pravoslavným, aby vzápětí popřel svůj vlastní argument, když dodal, že ani neví, jestli je dotyčná dáma křesťankou. Veletoč přímo ukázkový. Tak bombardování Srbska je zločinem paní Albright (je to názor pana Petříka a nebudu jej nyní rozebírat) a přestože paní Albright možná není ani křesťankou, je to i tak zočin katolíků proti pravoslavným. Nic ve zlém, pane Petříku, ale s touto logikou se jděte laskavě bodnout, protože úpně stejnou (ne)logickou stavbou Vašeho tvrzení budu tvrdit, že za bombardování Srbska před patnácti lety nesou zodpovědnost čeští sociání demokraté, protože paní ministryně zahraničí několikrát do České republiky přijela (v té době byl předsedou vlády současný prezident Miloš Zeman, tehdy ještě v barvách ČSSD). Jde o zločiny ČSSD na Srbech, a to i přes to, že nemám jistotu, že paní Albright je levicově orientována. Konstrukce až šílená a nesmyslná, leč zcela podle (ne)logiky vývodů páně Petříka. Nejsem si jist, že tento příměr pochopíte, pane Petříku, stejně jako nejspíše nepochopíte ani celý článek, neb jste usvědčení ze lží a z demagogie nebyl ochoten připustit ani v diskusi pod svým článkem, ale zkouším to. Jak je psáno v jedné divadelní hře: „Když Pán Bůh dopustí, i sukovice spustí:“, a tak, byť v mírně pesimistickém rozpoložení, Vám dávám šanci uznat svou chybu a přiznat své omyly.

Posledním z rozebíraných výroků z diskuse pak je argument, který vysvětloval, že Ústaví soud ve věci stížnosti na Zákon o majetkovém narovnání s církvemi a náboženskými společnostmi rozhodl tak, jak rozhodl: „Pokud si demokracii vysvětlíme jako Nečas, Kalousek a Schwarzenberg, tak přijetí zákona o církevních restitucích je rozhodně napadnutelné. Vždyť byl prosazený politickou korupcí bez ohledu na to, co většina katolíků v ÚS odsouhlasila.“ Krom toho, že nemáte jediný důkaz o příslušnosti kteréhokoliv soudce Ústavního soudu ke kterékoliv církvi, je podobná věta i znakem pohrdání Ústavním soudem, nemluvě o demagogické rovině tohoto Vašeho tvrzení někde na úrovni Julia Streichera, který zase za vším viděl židovské spiknutí.

I na toto obvinění padla výzva, aby pan Petřík jmenoval ony katolíky mezi soudci ÚS. Odpověď? Asi málokdo byl překvapen slizkou vyhýbavostí odpovědi: „Který z nich se k tomu přizná, že zastupuje zájmy církví.“

Jediné, co zbývá, je vyzvat pana Petříka, aby se zachoval aspoň trochu jako chlap, za svá nehorázná obvinění, za své lži a za svou demagogii v diskusi (o článku raději nemluvím, neboť jeho rozbor by musel být rozsahem minimálně na úrovni novely) se omluvil a přiznal, že si tyto argumenty vymyslel.

Slíbil jsem v jedné části článku i to, že se dotknu přikázání nezabiješ.

Ono by ve skutečnosti mělo znít (a pokud vím, tak v některých přepisech to tak je snad i překládáno) nezabiješ nevinného. Toto přikázání nám říká, že máme chránit život, jako dar Boží. A to život cizí, ale také svůj. Toto přikázání je jedním ze zásadních přikázání, které přebírá i sekulární společnost. A já dokonce říkám, že jej přejímá, překvapivě, v tom jeho zásadním významu.

Ale zkusme čistě teoreticky hovořit o nějakých modelových příkladech, kde doslovné uplatnění přikázání v podstatě není možné. Ve všech případech uvažujme, že dotčený člověk je ozbrojen.

Situace první:

Městem jde šílenec, který střílí na vše, co se pohne. Takto již zastřelil, nebo vážně zranil, mnoho lidí. Na scéně se objeví jiný člověk, který je ozbrojen (může to být policista, voják, kdokoliv). Co má ale dělat, pokud je věřící? Může tohoto šílence zneškodnit střelbou (i s tím rizikem, že jej může zabít), nebo ne? Proviní se tak proti Desateru? A to je vážné dilema. Pokud zasáhne, pravděpodobně točníka zabije. Pokud nezasáhne, je pravděpodobné, že útočník bude střílet a zabíjet dál. Ani v jednom případě tedy nesplní přikázání o ochraně života svého i cizího.

Samozřejmě, že má útočníka zneškodnit i s tím rizikem, že jej může zabít. Vždyť tím ochrání život (možná i více životů) nevinných.

Situace druhá (zmiňovaná panem Petříkem):

Je válečný stav. Vojáci mají jít bojovat. Kněz by je však, podle pana Petříka, měl vyzvat, aby složili zbraně. Myšlenka ne zcela nelogická, ale v praxi neproveditelná. Pokud by kněz vojáky vyzval, aby složili zbraně, bezpochyby se dopouští kněz podobným výrokem velezrady (nezapomínejme, že jsme ve válečném stavu) a riskuje tak ztrátu svého života (to by ale nemuselo být vnímáno jako hřích, ale třeba i jako mučednictví), ale především, pokud by jej vojáci poslechli, riskuje tak životy těchto vojáků (musíme si opět uvědomit, že je válka a tam přeci jen platí jiná pravidla a trochu jiné, vážnější a přísnější, světské zákony), kteří by mohli být popraveni pro velezradu, dezerci, neuposlechnutí rozkazu a podobně. Má taková výzva v kázání pak vůbec místo? A co když někdo vede válku obranou, protože je napaden? To pan Petřík vůbec nerozlišoval. A jak bude na výzvu jednoho kněze reagovat protivník? Složí též zbraně? Přestane útočit? Nebo naopak takováto výzva způsobí v řadách obránců nepředstavitelný masakr? Jednoznačně, při kladení si těchto otázek, i lidé neznalí přesného výkladu Desatera, si musí říci, že podobná výzva ze strany kněze by přinesla jen zbytečnou smrt mnoha dalším, často nevinným, lidem.

Stručně řečeno, válka je mezní stav, v němž je navíc většina účastníků (tedy oněch vojáků v poli) vlastně v pozici obětí mocných tohoto světa. Válka je navíc stav totálního selhání světské moci, kritický stav. Snad i proto se církve na „porušení“ přikázání nezabiješ dívají jinak, než v dobách míru. Nic to však nemění na tom, že je to jen lidský výklad a Boží pohled na to může být jiný. Nikdo z nás neví, jak Stvořitel opravdu posuzuje zabití ve válečném stavu, či zabití při obraně jiných.

Situace třetí:

Policista je přivolán ke střebě. Při příjezdu na místo činu, kde leží několik mrtvých, či raněných, pak vidí, že pachatel z místa prchá. Po zhodnocení situace a směru útěku usuzuje, že nemá příliš mnoho šancí pachatele dostihnout. Smí po něm vystřelit? Nebude to v rozporu s přikázáním nezabiješ?

Můj názor je, že nebude. Onen policista se v daný moment těžko může okamžitě dovtípit důvodu střelby (šílenec, krevní msta, loupež …) a měl by tedy důvodně předpokládat, že dotyčný útočník může jinde zaútočit na jiné lidi. Jeho zneškodnění (i za cenu toho, že útočníka zabije) je tedy jeho úkolem. A pokud vyhodnotí, že jedinou variantou, která má naději na úspěch, je střelba směrem k prchajícímu pachateli, pak by jí v zájmu ochrany jiných nevinných lidí, měl použít. Ani v tomto případě, dle mého soudu, se nedostává do rozporu s biblickým Desaterem. Spíše naopak by se dostal do rozporu s přikázáním nezabiješ, kdyby pachatele nechal uprchnout, nevyužil všech (i krajních) možností k jeho zneškodnění a onen pachatel někde jinde a někdy jindy svůj čin zopakoval.

Nevím, snad to bude panu Petříkovi stačit, byť jsem v tomto směru spíše pesimistou. Ale aspoň jsem to zkusil.