Jdou katolíci proti všem?

Ne, nejde mi o nějakou polemiku na téma románu vynikajícího spisovatele a ještě lepšího mystifikátora a manipulátora s historickými reáliemi, Aloise Jiráska „Proti všem“, ale o reakci na neskutečně zmatený článek Proti Masarykovi, proti Benešovi, proti lidem i proti národu, který zveřejnil kolega bloger, pan Jiří Čumpelík, dnes v 17:34.

Ano, použil jsem spojení „neskutečně zmatený článek“ v souvislosti s článkem jiného blogera. Nepochybuji, že si na tom celá řada diskutujících tak zvaně smlsne. Budou mi nepochybně předhazovat kodex blogera, slušnost a podobné pojmy, které často jim samým zas tak moc neříkají. Předesílám ovšem, že tento článek budu držet od této chvíle v rovině faktů, v rovině argumentací reáliemi, skutečnostmi, případně názory (tam kde jde kupříkladu o právní otázky), ale výhradně v rovině věcné.

A tak začnu postupně rozebírat onu zmatenost. První, co musí člověka doslova praštit do očí je věta: „Po zradě a porážce husitů v bitvě na Bílé hoře...“. Ne, pane Čumpelíku, bitva na Bílé Hoře (1618) neměla s husity nic společného. K definitivní porážce husitů došlo o několik desetiletí dříve (přesněji o 184 let dříve) v bitvě u Lipan, v níž bylo poraženo radikální křídlo husitů a došlo ke smíru i přijetím Basilejských kompaktát, které se staly základem tolerance utrakvistů, konfese vzešlé z husitství, která se ale vždy považovala za plnohodnotnou součást nerozdělené katolické církve a nejhlavnějším rozdílem mezi „klasickými“ katolíky a utrakvisty byl ve způsobu přijímání, kdy utrakvisté přijímali pod obojím způsobem (z latinského sub utraque specie = pod obojím způsobem také pochází název utrakvistů). Až do rekatolizace, která navíc v případě utrakvistů zase tak násilná být nemusela a také nebyla, pak utrakvismus byl dominantní konfesí v Čechách a silné zastoupení měl i na Moravě. I z výše uvedeného plyne, že rekatolizace po Bílé Hoře, kterou se řada „odborníků“ zaštiťuje, nebyla ve své násilné formě tak rozšířená.

Ano, po bitvě na Bílé Hoře, kde ovšem nešlo ani tolik o náboženské rozpory, jako o mocenské střetnutí legitimního panovníka (legitimitu mu zaručovala dědická práva) Ferdinanda II., a odbojné šlechty, která jej jako panovníka neuznávala, byť jej sama již 5.června 1617 za českého krále řádně zvolila, došlo k pronásledování protestantů a k vypovídání protestantů ze země, ale konfiskáty, ať už po vypovězených protestantech (v celé řadě případů to byla německá protestantská šlechta, která na téměř dvě století nalezla v českých zemích azyl) či po odbojné šlechtě (což ale nebyl zas tak zřídkavý jev, kdy panovník šlechtě odebral přidělená léna), nepřipadly katolické církvi jako takové, ale opět světským feudálům, kteří císaři a českému králi zachovávali věrnost.

A tady vidím první zamtenost článku, kdy autor směšuje husitství a Bílou Horu, byť tyto dvě historické události českých zemí dělí téměř dvě století.

Ono období poprav (pokud mě pamět neklame, jediná velká exekuce se odehrála 21.června 1621, kdy bylo popraveno 27 českých pánů, kteří tvořili odbojné jádro celého stavovského povstání proti císaři), temna, poněmčování národa, to všechno jsou jen klišé vytvořená v období národního obrození pro povzbuzení národního sebevědomí emancipujícího se českého národa (faktem je, že do té doby se ale otázka národnostní neřešila a v podstatě se uvažovalo, že každý, kdo žije v Českém království je Čech, kdo žije ve Francouzském království je Francouz a tak podobně; národnostní otázka jako taková je v Evropě otázkou posledních necelých 250 let) a dále pak propracovaná v dílech Aloise Jiráska.

Nepochybně při rekatolizaci českých zemí docházelo k násilnostem, ale i to zpravidla ze strany světského pána. Současně je důležité připomenout příčinu rekatolizace. Nebyla to touha katolické církve po moci, ale vnitřní pocit panovníka, krále a císaře Ferdinanda II., že je zodpovědný i za duchovní život ve svých zemích a proto nesnesl, aby v jeho zemích žili lidé s jinou vírou, než katolickou. Habsburkové té doby obecně byli v tomto směru až bigotní. Vzpomeňme jen tažení španělské větve rodu proti protestantům a kacířům ve Španělsku a Nizozemí. Ani tam se ovšem nejednalo o akt ze strany církve jako takové, ale jen a pouze o akt světského panovníka. Nepopírám, že se na zvěrstvech ve Španělsku podílela i celá řada prelátů, ale vlastní myšlenka vycházela z hlav panovníků v těchto zemích (tady lze jmenovat Karla V. A jeho syna Filipa II.).

Nehodlám ani zpochybňovat, že mezi emigranty po bitvě na Bílé Hoře byla i celá řada českých vzdělanců té doby (asi nejznámnější z nich je J.A.Kommenský – jeho teologické spisy byly ničeny, ale jiné práce, především z pedagogiky, se běžně nacházely i v klášterních knihovnách a nepochybně i v knihovnách „obávaných“ jezuitů), ale rozhodně nešlo o národnostní útlak, ale v té době výhradně o vyhnání protestantů (jak jsem již zmínil, často německy mluvící protestantská šlechta) a likvidaci stavovské opozice vůči panovníkovi. Uvědomme si, že se píše 17.století, a prakticky celou kontinentální Evropu tvoří absolutistické monarchie, kde se panovník s odbojnými stavy nikdy nijak nemazlil.

V článku pana Čumpelíka můžeme nalézt další větu, která svědčí o jasně a zřejmě nedostatečném a spíše zmateném chápání historie a jednotlivých období, včetně časových sousledností událostí: „Trvalo to několik staletí a zčásti to přetrvávalo i za působení Habsburského klerikalismu.“

Pokud se zeptáme žáka sedmé třídy (dnes možná osmé třídy, možná se osnovy trochu posunuly) na období vlády Habsburků na českém trůnu, zpravidla i ti méně zdatní ohraničí tuto dobu lety 1526 a 1918. Pokud autor operoval Bílou Horou, jako oním mezníkem, pak věta zcela postrádá smysl, protože k bitvě došlo v roce 1620 a to už rod Habsburků seděl na českém trůnu nepřetržitě téměř 100 let. Ovšem další část autorova článku: „Násilná rekatolizace, potlačování lidské vzájemnosti (pokud to autor netuší, rád mu připomenu, že lidská vzájemnost je jedním ze základů křesťanské víry – pozn. J.O.) a bratrství (dovoluji si nyní připomenout, že tehdy vnímané bratrství, kdy všichni jsme dětmi jednoho Otce, je trochu jiné, než bratrství ve 20.století, takže buď bratrství nebylo potlačováno, protože bylo naopak pěstováno, kdy věřící jsou bratry a sestrami v Kristu, nebo v té formě neexistovalo – pozn. J.O.), destrukce národní svébytnosti (opět si dovolím oponovat, protože národ v dnešním chápání tehdejší lidé neznali – pozn. J.O.), se dodnes podepisuje v papežské poslušnosti a historické zaslepenosti současných věřících (a toto, vážený autore, který motáte husity s Bílou Horou, považuji za hrubou urážku věřících, kdy se neštítíte ničeho při dehonestaci jednoho milionu svých spoluobčanů – pozn. J.O.) i v úpadku národního sebevědomí.“ je opravdu výživná a svědčí o autorově inspiraci díly nejmenovaných „myslitelů“ třetí čtvrtiny minulého století v České republice.

O něco dále v článku pak autor hovoří o T.G.Masarykovi, o jeho vztahu ke katolické církvi a i o jeho víře a nevíře. Ano, pan prezident Masaryk skutečně římskokatolickou církev dvakrát nemusel. I pod vlivem obrozenců, kteří nepochybně utvářeli jeho názor a představu, kdy katolická církev byla synonymizována s vládnoucím habsburským rodem. Vznikem Československé republiky pak byla tato živená nenávist i přímým spouštěčem například stržení Mariánského sloupu na Staroměstském náměstí a dalšího vzestupu protikatolických nálad. Po založení nové církve, Církve československé husitské, pak celá řada katolíků do této církve přešla. Ponejvíce v českých zemích, Moravy se tento odpad od katolické víry tolik nedotknul, kde do řad nové církve přecházeli především lidé zaměstnaní v průmyslu, lidé, kteří se obecně vnitřně cítili poněkud vykořeněni. V oblastech, kde průmysl nebyl hlavním způsobem obživy obyvatelstva, kde převládali spíše lidé pracující v zemědělství (Morava, Vysočina), tam odpad nebyl tak značný a lidé setrvávali (je to celkem obecný jev, kdy lidé z menších obcí jsou více konzervativní a více se drží svých kořenů, než lidé z měst, kteří snadněji opouští, z čeho vzešli).

Opusťme ovšem hodnocení osobnosti T.G.M. a podívejme se na další část tohoto odstavce: „Nelze zpochybňovat fakt, že založením Československého státu přešlo vlastnictví církevního majetku z Rakouské monarchie na Československý stát a již vůbec nelze zpochybňovat zákony související s první pozemkovou reformou z roku 1919 přesto, že se její realizaci nepodařilo dokončit ani do německé okupace Československa.“

Pokud opustíme na chvíli to, zda tvrzení v uvedeném souvětí jsou pravdivá, je samo toto sdělení nelogické. Pokud pan Čumpelík tvrdí, že církevní majetek nebyl církve, ale státu, pak další sdělení o pozemkové reformě je v podstatě zbytečné. Co by pozemková reforma řešila, kdyby církevní majetek byl státu? Asi nic.

Ale ona pozemková reforma z roku 1919 řešila i církevní majetek. On totiž nepatřil státu, ale patřil jednotlivým církevním subjektům. Jediné, co na něm bylo, bylo omezeno dispoziční právo ve smyslu nezcizitelnosti církevního majetku, tedy nemožnosti jej prodat bez souhlasu příslušného státního úřadu. A proč to tvrdím s takovou jistotou? Jednak existuje celá řada rozhodnutí nejrůznějších správních úřadů, jednak část církevního majetku opravdu první pozemkové reformě podléhala (což značí, že patří konkrétnímu církevnímu subjektu, nikoli státu) a především konkordát z roku 1855 mezi Rakouskem a Vatikánem tyto vlastnické vztahy jednoznačně upravoval ve prospěch katolické církve. Takže pokud by se teoreticky dalo po josefínských reformách mluvit jen o propůjčení majetku církvi k hospodaření a uspokojování svých materiálních potřeb, po roce 1855 jednozněčně muselo platit, že tento majetek patřil konkrétním farnostem, biskupstvím, řeholním domům, kongregacím a podobně. Tedy v první části svého souvětí autor jednoznačně předkládá k uvěření nepravdivé údaje.

Podíváme-li se na druhou část o nezpochybnitelnosti pozemkové reformy, dovolím si připomenout nález Nejvyššího správního soudu ČSR z roku 1927, který jednoznačně říká, že dokud nedošlo k vypořádání příslušného majetku a jeho předání novému nabyvateli, pak, i přes jeho příslušnost do záboru podle zákona o pozemkové reformě, je stále v majetku původního vlastníka.

Z těchto dvou důvodů i tuto část považuji za zmatenou, tentokrát již nejspíše proto, že autor si značnou část svých tvrzení nesnaží ověřovat a čerpá v podstatě jen ze svých doměnek a nebo ze svých přání.

Pokud se autor zmiňuje o zákonu z roku 1990, který výčtovým způsobem navracel řeholním domům jejich objekty (tady je důležité připomenout, že šlo v podstatě o budovy, které spíše než zdroj příjmů pro fungování těchto subjektů jsou jednoznačným odčerpáváním prostředků – údržba, chod, energie – to všechno něco stojí) a dává jej do souvislosti s výrokem Ústavního soudu o restitucích, zřejmě tím má na mysli možnost uplatnění tohoto zákonného předpisu jako splnění oné podmínky blokačního paragrafu. Jenže je třeba si k tomu uvědomit, že příslušný zákon, v němž se inkriminovaný paragraf 29 nachází, je až z roku 1991. Těžko lze pak zákon vydaný o rok dříve aplikovat jako splnění podmínky blokačního paragrafu.

Ač autor operoval s myšlenkou, že církevní majetek patřil státu, což jsem dostatečně vyvrátil v předchozí části, vyvrací tuto myšlenku sám pan Čumpelík i v další pasáži, kterou věnoval osobě prezidenta Beneše, kde píše: „Presidentským dekretem č.12 znárodnil majetky zrádců a v roce 1947 podepsal zákon č. 142/1947 ze dne 11.7.1947, týkající se revise pozemkové reformy, kterým bylo omezeno vlastnictví pozemků do výše 50 ha. Tento zákon nebyl zrušen a nelze ho zpochybňovat ani z důvodu skutečnosti, že nemohl být administrativně plně realizován z důvodu následné změny politické situace převzetím moci KSČ.“

Otázkou dekretů se nebudu příliš zabývat, protože toto je spíše otázkou pro právníky. Došlo totiž k zabavení i části církevního majetku podle benešových dekretů, ale následně byly v letech 1946, 1947 a dokonce i v roce 1948 nálezy Nejvyššího správního soudu ČSR převážná část těchto majetků z působnosti benešových dekretů vyjmuta i pro zřejmou nespravedlnost. Ovšem k naplnění judikátu těchto nálezů do února roku 1948 ani po něm pak nedošlo. Otázka těchto majetků je tedy z hlediska připravovaného zákona skutečně spornou.

O čem však není sporu, je to, že pokud nedošlo do 25.2.1948 k převzetí majetků a převedení na nového nabyvatele a s tím i vyplacením náhrad, které uvedený zákon předpokládal, lze i na tuto situaci úspěšně aplikovat nález Nejvyššího správního soudu z roku 1927, který jsem již zmiňoval. Jistě, není přípustná retroaktivita zákonů, ale v tomto případě nejde o zákon, ale o výrok soudu v případě právně totožném, byť podle zákona pozdějšího data, než je sám nález. A tady lze s úspěchem hovořit o precedentu v nálezu soudu, který pak lze aplikovat i na následně vydané zákony stejného charakteru.

Podíváme-li se na tento problém, lze dojít k jednomu závěru, byť dvojí cestou. První cesta je již zmiňovaný nález. Druhou cestu spatřuji v samotném zákoně, který předpokládá vyvlastnění za náhradu. Pokud tato náhrada nebyla vyplacena, pak nedošlo k naplnění zákona a příslušné vyvlastnění nebylo prováděno podle tohoto zákona, ale podle zcela jiných předpisů.

Podle jakých? K tomu se dostaneme hned v následující pasáži.

Pan Čumpelík totiž operuje tvrzením, že náhradou za odebraný majetek má být státem vyplácený pravidelný roční příspěvek na chod církví podle zákona 218/1949 Sb. Píše se rok 1949 a tedy rozhodně lze tvrdit, že uvedený zákon není žádnou dohodou mezi státem a církví (církvemi), ale výhradně diktátem nedemokratikého režimu. Vzhledem k datu vydání zákona lze s úspěchem pochybovat o údajném tichém souhlasu, když proti němu církve neprotestovaly. Je potřeba si vybrat, s čím chce autor dál argumentovat. Buď jde o dohodu mezi státem a církvemi, což ale autor sám rozporuje svým tvrzením o tichém souhlasu, nebo šlo u zvůli režimu a církve neprotestovaly. No, neprotestovaly, řekněme, že nebyl vydán žádný protestní dopis, žádný veřejný protest. Jenže, jak chcete, pane Čumpelíku, vydávat jakýkoliv veřejný protest, když už hrozí internace, když začínají první procesy s duchovními, když pronásledování církevních hodnostářů nabývá na obrátkách?

Ani další autorovo podprahové tvrzení, že snad uvedený zákon řeší otázku náhrad za vyvlastněný majetek, nelze brát zcela vážně. Pokud nechce autor působit zmateně, měl by se na uvedený zákon aspoň podívat. K jeho prostudování stačí zhruba pět minut, neboť jeho původní znění ze 14.října 1949 obsahuje patnáct paragrafů. Pro zvídavé čtenáře zde naleznete původní znění zákona 218/1949 Sb.. V něm se dočteme o majetku církví pouze následující:

§10

Majetek

1. Stát dozírá na majetek církví a náboženských společností
2. Zástupci církví a náboženských společností a správci církevního majetku sestaví soupis veškerého movitého a nemovitého jmění a majetkových práv církví a náboženských společností, jejich složek, komunit, ústavů, nadací, kostelů, obročí a fondů a předloží jej do tří měsíců od počátku účinnosti tohoto zákona Státnímu úřadu pro věci církevní. Podrobnosti stanoví Státní úřad pro věci církevní.
3. Jakékoliv zcizení nebo zavazení majetku církví a náboženských společností vyžaduje předchozí souhlas státní správy

§11

Zánik závazků

1. Veškerý soukromý a veřejný patronát nad kostely, obročími a jinými církevními ústavy přechází na stát.
2. Veškeré závazky přispívat na účely církví a náboženských společností, jejich složek, komunit, ústavů, nadací, kostelů, obročí a fondů, opírající se o patronát nebo jiné právní důvody nebo dlouhodobé zvyklosti, zanikají s vyjímkou závazků členů církví a náboženských společností, vyplývajících ze zřízení státem schálených

Tolik citace tohoto zákona. Ani slovo o návaznosti na zákony o pozekových reformách, o nabytí majetku státem a tedy příslušného chápání státního příspěvku jako úhrady náhrad zákony o pozemkových reformách předpokládajících. Spíše je pak zajímavý ještě paragraf 14:

§14

Zrušující ustanovení

Všechny předpisy, které upravují právní poměry církví a náboženských společností, se zrušují.

V podstatě to lze chápat jediným způsobem. Zákon nezpochybňuje církevní vlastnictví. Zákon nepředpokládá, že církevní majetek je majetkem státu, byť po nabytí jeho účinnosti a soupis provedený jednotlivými subjekty byl k zabrání těchto majetků bezpochyby použit a nejspíše s tím i tehdejší režim počítal.

Ne, autore, jak jsem již několikrát předestřel, zmateností svého výkladu jste popřel i jednu z myšlenek, proč nevracet církvi nic, kdy sice tvrdíte, že církev nic nevlastnila již za Rakousko-Uherska a vzápětí tvrdíte, že majetek byl odebrán právem podle zákonů z roku 1919 a 1947 (ač R-U skončilo v roce 1918). Zcela zmateně působí i tvrzení, že majetek měly církve jen v užívání (pak nelze totiž uplatnit ani jediný paragraf ze zákonů o pozemkových reformách). Autor zcela ignoruje základní principy práva, které neumožňuje zabavit někomu něco, co nevlastní, ale klidně s tím dál operuje.

Ne, pane Čumpelíku, Váš článek není jen zmatený, je to prostě logický nesmysl, kdy v jednom souvětí drohou jeho větou popíráte své prohlášení v první větě. Předvádíte nejen neumětelství při argumentaci zákony, když se ani neobtěžujete do těchto zákonů podívat, ale především prokazujete základní neznalost historických reálií, kdy bitvu na Bílé Hoře směšujete s husitstvím, kdy operujete pojmem Habsburský klerikalismus (snad ve snaze dát na odiv svůj hluboký despekt k církvím) ve spojitosti s dobou pobělohorskou formulací, ře teprve někdy až nějaký čas po Bílé Hoře nastal onen „Habsburský útlak“, při čemž pomíjíte fakt, že české země v době baroka (17. a 18.století – tedy pod údajným útlakem Habsburků) zaznamenaly neobyčejný kulturní rozmach, čehož dokladem je jak řada úžasných a světových kulturních památek nemovité povahy (stavby), tak i celá řada rodem českých hudebních skladatelů, ale též vědců, učenců i spisovatelů. Dáváte na odiv i své pohrdání věřícími, kdy je považujete za zaslepené a neznalé historie, byť sám své historické neznalosti předvádíte formou, za kterou by i žák šesté, či sedmé třídy základní školy s úspěchem propadl.

Pane Čumpelíku, křesťané rozhodně nebudou nikoho nutit se modlit k Bohu, o kterém vy tvrdíte, že neexistuje. Já věřím v Jeho existenci. Vy v Jeho existenci nevěříte. Ani jeden z nás nemá přímý důkaz pro toto tvrzení. Je to jen otázkou víry. Leč Vaše, až nabubřelé, tvrzení, že se někd modlí k neexistujícímu Bohu, je jen známkou nadutosti a pýchy na vlastní … ale co? Na vlastní neznalost, kterou jste prokázal svým článkem? Na vlastní netoleranci, kterou v článku projevujete? Na vlastní nenávist k milionu spoluobčanů, kterou jste projevil dehonestujícím výrokem o jejich zaslepenosti? Strašíte totalitou, ale při tom nepřímo adorujete režim, který tomuto národu způsobil nezměrnou bolest, obrovské materiální i lidské ztráty. Oháníte se demokratickými principy, ale některými svými formulacemi je nejen popíráte, ale přímo na ně plivete.

Pane Čumpelíku, ano, jste proti chystanému zákonu. Máte averzi k církvím. To všechno jsou legitimní názory, na něž máte právo. Bez nejmenších pochyb máte právo své názory ventilovat veřejně. Jen mě osobně mrzí, že sklouzáváte k demagogii některých autorů na tomto blogu, kteří ve snaze dosáhnout kýženého efektu, přichází se smyšlenkami, s vyslovenými nepravdami a s nebetyčnými nesmysly. Zařazujete se po boku některých pisálků, jejichž doménou je nenávist, zloba, lež, urážky, pomluvy. Jsem velmi zklamán jak z toho, že jste nedokázal nalézt odvahu k otevření diskuse pod svým článkem, ale při tom jste dokázal na několika odstavcích napáchat tolik kotrmelců, logických nesmyslů a výmyslů.

Dokonce jste dosáhl i vysoké karmy přes 30 bodů. To odpovídá tomu, že tento do očí bijící nesmysl podpořilo kolem 150 čtenářů. Ano, i to je vizitka tohoto národa. Vizitka nepěkná, že dokáží svým hlasem podpořit zjevnou nepravdu, zjevné logické nesmysly, zjevné překrucování historie, které je schopen odhalit průměrně zdatný žák základní školy. Je to o tom, že lidé podobné lži, nesmysly, nactiutrhání, podobné články vyvolávající vášně, snad až nenávist, prost chtějí mít. Číst je. Rochnit se v tom. Proč? Na to jsem dosud nenalezl odpověď, ale jsem i z tohoto stavu nesmírně smutný.

Vybavuji si jak dnešní evangelium, tak dnešní žalm. Jakoby lidé, kteří ona slova před dvěma tisíci lety psali, byli našimi současníky.

Pokoj Vám, pane Čumpelíku. Nalezněte svůj vnitřní klid a nalezněte na tomto světě i něco pozitivního. Třeba, že svítí slunce, že v noci blikají hvězdy, že padá listí, že šumí řeka … prostě něco, jinak se ve své zášti jednou utopíte.

Jiří Oulický