Demagogie kolegy Jana Wernera

Pročítám si takhle dnešní blogy, koukám, co zaujalo administraci a byl jsem téměř mile překvapen, když jsem zjistil, že jedním z těch článků byl i článek s názvem "Islám zatemňuje rozum" od pana Wernera. No, po jeho přečtení jsem již tolik překvapen nebyl, neboť mám v poslední době čím dál nutkavější pocit jistého stranění aspoň části administrace multikulturním ideologiím a s ním spjatým odmítáním tradičních hodnot, kam v Evropě bezesporu hodnoty založené na křesťanství patří.

Ovšem tento článek, pominu-li drobné urážky směřované v podstatě univerzálně na veškerá náboženství, není tím impulsem, pro mé dnešní psaní. Tím impulsem je jiný autorův článek nazvaný Hrůzný trend: Trest smrti za ateismus uplatňuje stále více zemí, v němž autor staví ateismus až na jakýsi piedestal mučednictví.

A já si dovolím odpovědět: Ne, pane Wernere, v zemích, kde se uplatňuje trest smrti Vámi popisovaným způsobem, se tento trest uplatňuje nejen proti ateistům, ale i proti jiným vyznáním, především pak proti křesťanům. Krom toho, jsou často v těchto zemích křesťané pronásledováni ne pouze oficiální státní mocí, ale též militantními uskupeními. Ano, budu souhlasit s tím, že podobné pronásledování militantními islamisty (v podstatě jde výhradně o země islámské) hrozí i ateistům, lidem bez jakéhokoliv vyznání. Přeci jen jsou však útoky častější na křesťanské komunity, než na lidi bez vyznání. Proč? Inu proto, že lidé hlásící se ke křesťanské víře prostě tuto víru praktikují způsobem, který je snadno odhalitelný – chodí do kostela. Ateisté svůj „kostel“ nemají, tedy jejich podobné „odhalení“ je spíše pro tyto bojůvky dílem náhody, než cíleného vyhledávání.

A právě v onom tvrzení, že jsou tam pronásledování ateisté, bez zmínky toho, že pronásledování v uvedených zemích se však týká i jakýchkoliv nemuslimských náboženství, spatřuji první znak demagogie, kterou je prodchnuta značná část Vašeho článku. Demagogie totiž, jak ji definuje slovník cizích slov je využívání zkreslených zjednodušených argumentů působících zejména na city a předsudky, k ovlivňování jednotlivců a skupin. A musím tedy říci, že zjednodušení a zkreslení jste se dopustil a snaha o ovlivnění názoru ve prospěch jedné skupiny je tímto zjednodušením a zkreslením reálií jednoznačná.

Ale já jsem našel ve Vašem článku těch demagogií podstatně více. Píšete v něm, že ateisté jsou pronásledováni i v některých evropských zemích a tyto země pak označujete jako ostudu Evropy. Jmenujete několik států a jako třešničku na dortu k tomu přidáváte Německo, kde dokonce citujete i příslušné ustanovení trestního zákona: "Kdokoliv veřejně nebo prostřednictvím šíření spisů uráží obsah nějakého náboženství či víry spojené s určitou filosofií života způsobem, který je schopen narušit veřejný klid ("public peace"), bude potrestán odnětím svobody na ne více než tři roky či peněžitým trestem." Já bych Vás, pane Wernere ale ve výčtu opravil. Dokonce i Česká republika má ve svém trestním zákoníku paragraf pojednávající o urážkách náboženství.

Poněkud při svém spravedlivém rozhořčení totiž opomíjíte jednu důležitou věc. Vaše svoboda končí tam, kde začíná moje svoboda. Platí to i obráceně, takže si dokáži zcela jasně představit i situaci, kdy bude věřící člověk podle podobného paragrafu stíhán pro urážku ateistů. Ateismus totiž není nic jiného, než forma víry. Zatímce třeba právě křesťané věří v existenci Boha, Jeho Syna a Ducha Svatého, věří, že svět je Jím utvořen a je pak světu od Něj ponechána svoboda s tím, že jsou lidem prostřednictvím proroků a především prostřednictvím působení Ježíše Krista dána pravidla pro život, vy věříte v to, že žádný Bůh není a vše se řídí zákonitostmi, které nějak vznikly (otázkou je jak, ale podobná debata není předmětem tohoto článku). V naprosté většině případů jsou totiž podobné otázky urážení obsahu víry prvoplánovitě určeny jako urážky lidí k dané víře se hlásící. Vaše rozhořčení je pak jen buď zjevným nepochopením principů svobody, tedy toho, kde začíná a končí osobní svoboda jednotlivce, nebo, k čemuž se po přečtení více Vašich článků spíše přikláním, jasnou manipulací s míněním čtenářů ve snaze jim vnutit myšlenku: „Podívejte se na ty chudáky ateisty, oni už nesmí říci ani svůj názor, aby je někdo nezavíral, nebo dokonce nevraždil.“

A vidíte, pane Wernere, byli to v Evropě v posledních 80 letech právě spíše věřící, kdo byl pro svou víru pronásldován od nejrůznějších režimů, než ateisté pro svůj ateismus. Byli to právě křesťané a duchovní mnoha křesťanských církví, kdo končil v koncentračních táborech nacistického Německa pro svoje lpění na ideálech křesťanství. Byli to opět křesťané a křesťanští duchovní, kdo byl dalším ze zločiných režimů v evropském prostoru, komunismem, chápáni jako jedni z hlavních nepřátel i byli právě pro své vyznání pronásledováni. Není mi znám, pane Wernere, jediný případ, kdy byl člověk ať nacismem, nebo komunismem, pronásledován pro svůj ateismus, ale jsou mi známy stovky případů jen v českých zemích, kdy byli lidé v těchto dvou režimech pronásledováni právě a výhradně pro svou příslušnost ke křesťanskému vyznání.

Protože jste necitoval přesné ustanovení příslušného paragrafu v řecké legislativě, nebudu polemizovat, zda jde opět z Vaší strany o demagogické překroucení významu, či nikoli a ponechám to třeba i na diskutérech, pokud někdo z nich příslušné ustanovení řeckého trestního zákona zná.

Budu se však věnovat další části, kdy rozebíráte situaci na Islandu. Dosti se podivujete tomu, že na Islandu se za trestný čin považuje i jen verbální urážka. A zamýšlíte se nad tím takovým způsobem, že by si člověk řekl, že je to skoro až hrůza. Jenže ona to žádná hrůza není. Lidé znají v podstatě dva druhy komunikace: verbální a non verbální. Verbální komunikace je prostě vyjádření něčeho slovy. Non verbální pak forma komunikace pomocí gest, mimikou, ale třeba též obrázky. A tudíž lze za verbální projev z hlediska významu tohoto slova považovat jakýkoliv mluvený či psaný projev. A jak jinak, než verbálně, se domníváte, že většina urážek vůči věřícím v celém světě se děje? Možná ještě obrázkovou formou, třeba jako karikatury, či koláže.

K tomu malou odbočku. Osobně nemám s humorem pražádný problém. Pokud jde o humor kultivovaný, humor založený na znalosti toho, z čeho si dotyčný dělá legraci a především humor, který nemá prvoplánovitě pouze urážet. Nevadí mi vtípky, kdy čert provází novou duši peklem, všude samé hodování a podobně, jen v jedné místnosti kotle se smůlou a čert povídá: „To jsou katolíci, ti to takhle chtěli.“

Více už mi vadí ale jiné vtipy, z poslední doby si vybavuji třeba: „Jakou postel má farář? - No, to ví přeci každé malé dítě.“, kdy už jde spíše o prvoplánovou urážku celého jednoho stavu (duchovních), ale občas si říkám, dobře nám, hlavně katolíkům, tak, neměli někteří z představitelů vyššího kléru tyto záležitosti tutlat.

Pak nalézám i „vtipné“ povídání, že křesťané věří v dva tisíce let staré zoombie, co chodilo po vodě …. bla, bla, bla … nemám ani chuť opakovat tuto tupost a ubohost, neboť mi nepřipadá ani vtipná ani moudrá, ač její autor a šiřitelé tohoto „moudra“ si možná myslí, kdoví jak nejsou vtipní a chytří. A já jen dodám, že nejsou. Exkrement zůstane exkrementem, byť se tváří jako výplod duševní.

Já se ale vrátím ke kolegovi Wernerovi, aby si nemyslel, že snad jen jeho jméno zneužiji pro nějaký pamflet, kde budu rozebírat vtipnost, či nevtipnost různých říkání.

Pokud se pan Werner zamýšlel nad tím, že stíhaná může býtt i jen verbální urážka, pak ho mohu ujistit, že i toto zamyšlení považuji za krajně demagogické, neboť někteří ze čtenářů si opravdu mohou pod pojmem verbální urážka představit třeba jen prohlášení: „Křesťan je prostě hlupák.“ … Nemyslím, že za podobné prohlášení by Vás kdekoli v Evropě čekalo něco více, než maximálně opovržení ze strany některých lidí (ať už by byli věřící, či nikoli), lidí, kteří mají ochotu vnímat svobodu jednotlivce tak přísně, jak přísně by vnímána měla být – tedy skutečně s onou velmi tenkou hranicí, mnohdy i plastickou, ale špatně definovatelnou, kdy svoboda jednoho končí a začíná tam, kde začíná a končí svoboda druhého.

Pane Wernere, není problémem, aspoň v evropských zemích, náboženství a víru kritizovat, tím méně pak kritizovat církve. Ba co víc, dokonce pro kritiku chování církví z vnějšku jsem všemi deseti. Ne vše, čím církve žijí a co konají, je z pohledu „nevěřící“ části společnosti dobré. Musí to však být kritika věcná, založená na reálných a pravdivých argumentech, nikoli na tvrzení „vždyť to vědí všichni“, „tak si to zjistěte“, či na demgogiích, polopravdách nebo předsudcích a dokonce lžích. To nepodsouvám Vám, byť jste se v některých částech demagogii, tedy zjednodušení argumentů či jejich upravení ve prospěch Vašich tvrzení neubránil, to je spíše jakousi pobídkou pro diskutéry.

Pane Wernere, v jedné věci možná budeme zajedno. Ani já, ani vy si nejspíše nepřejeme rozšiřování islámu do Evropy. Dokonce asi budeme zajedno i v otázce fungování státu. I já si přeji spíše sekularizovaný stát. Nikoli však proto, abych potlačoval vliv církví na veřejný život, jak si nejspíše přejete Vy a Vaši přátelé ze sdružení ateistů, ale z důvodu zcela jiného. Již v Matoušově evangeliu v kapitole 22 se dočteme: „Dejte tedy to, co je císařovo, císaři a co je Boží Bohu.“ A stát, to je to, co je císařovo. Ovšem vliv na veřejný život, ten bych, i bez Vašeho dovolení, církvím stejně ponechal, neboť i církve, tedy věřící, jsou veřejnost a mají úplně stejné právo mluvit do veřejného života jako lidé bez vyznání. A zda myšlenky věřících budou, či nebudou ve veřejném životě, či legislativě nějak zohledňovány, to už nechte, prosím, na svobodné soutěži názorů.