Ďáblova služka Lenka Procházková?

Nerad bych se dočkal následující zprávy v jediném povoleném periodiku, Haló novinách: „Včera, 14.března, při příležitosti sedmdesátého výročí úmrtí největšího českého politika, soudruha Klementa Gottwalda, konečně začlo docházet k naplnění volebního programu naší vlády, který schválilo 99,9% voličů v loňských podzimních volbách vhozením hlasovacího lístku s jednotnou kandidátkou moudré strany. Soudružka ministrině kultury, Lenka Procházková, osobně slavnostně zahájila dlouho očekávanou demolici další zbytečné a neužitečné stavby, takzvaného kostela svatého Ignáce na Grebeníčkově náměstí v Praze. Bagry a po nich demoliční čety se chutě zakously do zdiva nepotřebného domu, který pár poblouznivců v dobách kontrarevoluce užívalo k nebezpečným protistátním činnostem a šíření bludů, že snad existuje nějaký bůh. Na jeho místě vznikne, pro Pražany, mnohem užitečnější a důležitější stavba, v níž nalezne své zázemí knihovna se sebranými spisy soudružky ministryně, školící středisko jednotného vědeckého ateismu ale též muzeum se stálou výstavou nejhroznějších mučících nástrojů, které takzvaná církev k šíření svých bludů užívala. Soudružka Procházková ve svém úvodním projevu poblahopřála Pražanům k této významné chvíli, kdy zbořením předposlední stavby svého druhu na území hlavního města se konečně definitivně odpojili od své temné minulosti, kterou přítomnost takzvané církve na území hlavního města byla. Součástí slavnosti pak bylo veřejné věšení takzvaných kněží na přilehlých sloupech veřejného osvětlení. Jásající dav pak objevil ve svém středu několik lidí, kteří věří v boha a ozdobil jimi i stromy v nedalekém parku.“  

Přijde Vám podobný text nesmyslný, že nemůže nastat? Já v to doufám, ale moji čtenáři vědí, že rád užívám absurdních příměrů a rád, pro ozřejmění, užívám nejen nadsázku, ale především fabulaci do krajních mezí, kam až mohou některé aktivity některých lidí vést.

Paní Lenka Procházková, která je známou bojovnicí proti církvím, především pak proti té největší, římskokatolické, po prvním prohraném kole senátních voleb se rozhodla podpořit kandidáta za KSČM, ing. Jiřího Dolejše. Své rozhodnutí v den, kdy tuto podporu zveřejnila, odůvodnila především bojem pana Dolejše proti Návrhu zákona o majetkovém narovnání mezi státem a církvemi, jak o tom svědčí i článek zveřejněný na idnes.cz. Tedy především tím, co paní Procházková považuje za svůj stěžejní boj, boj proti církvím. Šlo o její legitimní rozhodnutí, šlo o její vlastní iniciativu a nepochybuji, že svou podporu myslela upřímně. Nehodlám tuto podporu ani kritizovat, ani se v ní nějak hlouběji šťourat. Paní Procházková má právo podpořit koho chce, stejně jako toto právo mám já, stejně, jako ho má kdokoliv jiný. Přesto se nedokáži ubránit dojmu „udělat se lepší“, kterou paní Procházková předvedla ve svém článku Vítězství bolševiků z ODS na Praze 8. V něm, místo aby přiznala, že tím hlavním důvodem byl její názor na církve, který je zcela bez pochyby velmi podobný názorům Jiřího Dolejše, potažmo pak celé KSČM, snaží se o jakési „okecávání“ důvodů, že snad v této zemi nemá občan právo svobodného rozhodnutí, že snad probíhá nějaká cenzura v tisku (kdyby totiž ano, nechápu, jak je možné, že by mohla paní Procházková volně publikovat na veřejném mediu), že současný stát lidi zastrašuje (já si totiž pod pojmem zastrašování představuji třeba hrozbu vyhazovu z práce pro politické názory, nebo pronásledování celé rodiny ze stejného důvodu, to o čem paní Procházková takto hovořila, je jen obyčejná volná soutěž názorů, kdy obě strany mají právo oslovovat občany podle svého uvážení – konečně i mnozí opoziční politici a aktivisté hrozí lidem tím, že při zvolení konkrétních lidí budou ožebračováni a pronásledováni – to snad není zastrašování podle definice paní Procházkové?), že … Ne, nebudu tu více rozebírat tento článek.

Paní Procházková ve svém boji proti církvím je ochotná se spojit s kdekým, pod heslem „účel světí prostředky“. Ani to asi samo o sobě není nic, co bychom dnes neznali. Spojují se účelově i zdánlivě nesmiřitelní političtí protivníci a to i na nejvyšších úrovních vládnoucích struktur.

Ale proč tedy tolik píši o paní Procházkové? Inu, její činnost a další souvislosti přeci jen skládají dohromady nějakou mozaiku, která do určité míry potvrzuje název článku.

Předně, dnes vyšel na serveru novinky.cz článek Asistent místopředsedy KSČM chce pravičáky věšet po městech, který pojednává o prohlášení pana Jaromíra Petelíka, asistenta poslance ing. Jiřího Dolejše (sic!), na svém facebookovém profilu. I z této informace pak vycházela má fabulace v perexu tohoto článku. Byť se KSČM okamžitě distancovala od pana Petelíka, přesto se nemohu ubránit dojmu, že nejde o názor uvnitř KSČM zase tak ojedinělý. Stačí jen občas prohlédnout některé skupiny právě na zmiňovaném facebooku, nebo i příspěvky na osobní stránce Arcibiskupa pražského, Jeho eminence Dominika kardinála Duky, od některých lidí, které rozhodně nejsou prosty výzev k násilí a nenávisti. Namátkou si vybavuji z těchto stránek jména dvou lidí, Tomáš Kott, který vystupuje jako zapřisáhlý příznivec socialistické revoluce i s jejími průvodními jevy (popravy oponentů, pronásledování a podobně), nebo Karel Sykora, kteří často přispívají do těchto facebookových diskusí poněkud svérázným způsobem.

Ne, nehodlám zde klást toto prohlášení za vinu paní Procházkové, jen tím chci ilustrovat, s kým je se schopná spojit.

Krom toho, paní Procházková před třemi týdny v pořadu Reportéři ČT komentovala snahy o znovuobnovení Mariánského sloupu na Staroměstském náměstí. Odkaz na videoarchív České televize se záznamem celého pořadu naleznete zde. Zajímavá je pak stopáž od času 36:12 minut až do konce pořadu, kde se paní Procházková vyjadřuje na otázku, zda by jej šla zbourat. Nejprve odpověděla, že boří jinak, že boří slovem, perem, písmem, ale pak dodala, že by s tím jistě souhlasila. Paní Procházková, i díky tomu, že je částí věřejnosti vnímána jako osobnost kladná, jako bojovnice za spravedlnost, v podstatě nepřímo vyzvala k případnému novému stržení Mariánského sloupu, pakliže dojde k jeho obnově.

I z tohoto prohlášení pak vycházela moje perexová fabulace o bourání kostelů v budoucnosti.

Paní Procházková se rozhodla, že bude ignorovat kladný přínos církví pro současnou společnost a bude zdůrazňovat a přehánět údajná i skutečná provinění vysokého kléru v minulosti. Nebude se zabývat tím, že celá řada charitativních projektů má za sebou některý církevní subjekt, nehodlá respektovat, že církev provozuje některé nemocnice, řadu školských a vzdělávacích zařízení, a to nejen pro děti nadané, ale především pro děti ze sociálně vyloučených rodin, které by možná ve státním školském zařízení k ukončení svého studia nikdy nedospěly, zařízení pro volnočasové aktivity dětí a mládeže, provozované především Salesiány. Toto odmítá vidět, toto ignoruje, toto zamlčuje. Místo toho používá často argumenty o upalování lidí, o jejich ohlupování v honbě za mamonem a podobná klišé, proti nimž se sice dá trpělivě a opakovaně vystupovat, ale není možné je vyvrátit. Nikdy totiž nevyvrátíte zlovolnou pomluvu, nikdy nevyvrátíte lži a polopravdy, protože to prostě celá řada lidí nechce slyšet. Oni potřebují svého nepřítele a našli jej v církvích, ve věřících, ve víře v Boha, ve víře ve Spravedlnost.

A proč jsem paní Procházkovou nazval „ďáblovou služkou“? Inu proto, že zlo, které lidé vzájemně činí a šíří mezi sebou, nenávist, to vše pochází z ďábla. Je jedno, jestli věříte, či ne, ale zlo, nenávist, to asi umíme pojmenovat každý. Já mu říkám ďábel, vy mu říkejte jak chcete. Paní Procházková se rozhodla sloužit nenávisti, tříštění a rozdělování lidí (tentokrát podle jejich víry a nevíry), vnášení rozkolů do společnosti, tvořením nových překážek ke spojení občanů, lidí, v jednu jednotnou pospolitou společnost založenou na vzájemné toleranci, tedy rozhodla se sloužit zlu.

Proto je pro mne paní Procházková skutečnou a vědomou ďáblovou služkou.

A nyní, vážení čtenáři, vzhůru do mě. Diskuse je otevřena.