Možná někteří znáte příběh o farizejích, kteří přišli za Ježíšem a ptali se ho ve snaze obrátit proti němu hněv lidí, nebo Říma, zda je tedy podle něj, když vše patří Bohu, správné platit daň císaři. On si od nich vyžádal minci, kterou daně platí. Podali mu ji. Byl na ní portrét a nápis císařův. A Ježíš jim odpověděl: „Co je císařovo, vraťe (v současných překladech je – dejte) císaři a co je boží, vraťte (dejte) Bohu.“
Jak se může naše, sekulární, společnost na tato slova dívat? Můžeme je vnímat nějak i pro dnešek? Mají dnes platnost? A co když v Boha nevěřím? Jak je mám chápat?
Podívejme se nejprve na pohled křesťanů, těch, kteří v Boha opravdu věří, ne jen že chodí do kostela, ale prostě vnitřně věří. Tedy vnímání křesťanů skutečných, ne těch, kteří se za křesťany pouze označují a přitom nejdále ze všeho mají právě k základnímu přikázání lásky a milosrdenství.
Co je císařovo, patří císaři. Dnes sice císaře (alespoň u nás) nemáme, ale můžeme si to vyložit, že to, co je státní, co patří státu, to mu máme dát. Dejme mu to. Dejme mu to dokonce i bez výhrad, že to stejně někdo rozkrade (mimochodem, tento negativistický postoj, byť je jakkoli podložen reálnými událostmi, ukazuje na naše vnitřní ladění. Ve slovech „všichni tam kradou“ můžeme krom strohého konstatování nějaké doměnky, najít i určitý stín závisti - „oni kradou a mě tam mezi sebe nepustí, abych si mohl nakrást taky“. Největší křiklouni v tomto směru zpravidla mívají největší máslo na hlavě. Ne nadarmo již naši předci říkávali: „Zloděj křičí, chyťte zloděje!“). Dejme císaři (státu), co jeho jest. Ale co je pak boží? Na to, pro křesťana není těžká odpověď. Bohu totiž patří všechno a my, lidé, to vlastně máme jen od Něj propůjčené, abychom to spravovali. Máme to k svému užitku, ale též k užitku dalších lidí. Neříkám, že se každý křesťan tímto řídí na sto procent. I věřící je pouze člověk, člověk slabý, snadno podléhající vábení zla, vábení mamonu a díky tomu zapomínající na poselství, která nám Bůh skrze proroky a apoštoly seslal. Přesto je, snad, schopen si své chyby uvědomovat, nebo alespoň po návštěvě bohoslužby si je uvědomit a přiznat a třeba i přemýšlet, jak tuto chybu napravit. Jak ji neopakovat. Jak se ubránit pokušení lehce nabýti to, co nepatří mě, ale státu.
Jak se však mají na slova dnešního evangelia (právě onen příběh o daních císaři byl dnešním evangeliem) dívat lidé, pro které víra je jen sbor nějakých pánbíčkářů, lidí, kteří dokonce si dovolují chtít od státu nějaké náhrady čehosi, co stát před skoro 60 lety církvím sebral. Vždyť církve to taky určitě nakradli a nebo aspoň sedřeli z ubohých lidí. (dovolím si jen malou odbočku. Ta skutečnost o nabytí majetku církve je někde jinde, čímž nepopírám, že na církevních polnostech nerobotoval nevolnictvím spoutaný lid. Většinu polností, budov, lesů a jiných statků církve nabyli darováním. Jen se podívejte na většinu významných klášterů v zemi, jak byly založeny. Král, či feudál, obdaroval onen klášter polnostmi, lesy i penězi při jeho založení. Jak dál s tím klášter hospodařil? Inu, pracoval na těch polnostech lid. Robota byla součástí feudálního řádu. Stejně jako málokdo dnes zpochybňuje navrácení zemědělských usedlostí původním vlastníkům – sedlákům – neměl by nikdo zpochybňovat ani skutečnost, že i církve mají nárok na vrácení svého, neprávem, zabaveného majetku. Nesrovnávám nesrovnatelné. I u sedláka na jeho statku pracovali místní domkáři a chudý vesnický lid a mnohdy za mzdu nuznou a přesto právo na vrácení majetku těmto lidem málokdo z vás upírá).
Ale zpátky k tématu. Tak jakou mohou mít platnost slova: „Co je císařovo, vraťte císaři, co je boží, Bohu“ pro lidi bez víry? V té první větě úplně stejnou. Dejme státu, co mu náleží. Nevymlouvejme se na to, že to někdo ukradne. A co druhá část? Jak mám dávat něco Bohu, když v něj nevěřím? Snadno. Jen nesmím ta slova číst jen jako slova, ale jako myšlenku. Již o dva odstavce výše tu odověď můžeme naleznout. To co máme totiž není naše. Máme to pouze půjčené. Od koho? Vždyť v Boha nevěřím a nemohl mi tak nic půjčit, když není. Tak, ano. Ale my to přesto nevlastníme. Přesto říkám, že to máme pouze půjčené. Půjčené od předchozích generací a máme to spravovat pro generace budoucí. Ten, kdo toto nechápe, je obyčejný sobec, který mamon a majetek povýšil nade vše.
Je to chyba! Dnešní doba, dnešní hrozící návrat další ekonomické krize, kdy je možné ztratit hodnotu svého majetku během jediného dne, by nám měla otevřít oči a ukázat nám, že jsou věci, které jsme dosud považovali za důležité, za jediné a nejdůležitější a …. ze dne na den ta důležitost zmizela. Snad je i dobře, že takováto krize přichází. Může nám to otevřít oči a přivést nás k tomu, abychom ve svých životech hledali věci skutečně hodnotné a skutečně důležité – přátelství, lidskost, soucit, milosrdnost, prostý vztah k člověku. To nám schází, protože nás to spěchající doba odnaučila a my žijeme ve svých zlatých klecích (nekamenujte mě, berte to pouze jako zčásti eufemistické přirovnání) odcizeni od ostatních lidí. Přátelství, kamarádství jsou mnohdy povrchní a v okamžiku, kdy ztrácíme své majetkové postavení ztrácíme i ony „přátele“. Třídíme lidi ne podle jejich lidských kvalit, ale podle toho, jestli jezdí autobusem, nebo v mercedesu. Jestli bydlí v paneláku, nebo mají vilu s bazénem. Vzájemně si závidíme. Vzájemně se osočujeme a obviňujeme ze zlodějin, tunelování …. Uníká nám, že jsme lidé. A především nám uniká pomíjivost mamonu a i časová omezenost našeho vlastního bytí.
Skutečně máme vše na zemi pouze půjčené a máme to spravovat. Spravovat ať už pro Boha (když v něj věřím) nebo pro příští generace (v jejich nástup snad věří každý). A spravovat tento svět správně neznamená jen hromadit pro sebe (a tedy pro své potomky), ale spravovat to tak, aby užitek byl širší. Nikdo z nás totiž neví, kdy to, co považuje za svůj majetek, ztratí svou hodnotu a kdy se z boháče v dnešním měřítku stane zítra chudák. Pak bude muset řešit to, co mu dosud připadalo zbytečné, ale co řeší ti, kteří jsou z dnešního pohledu chudí. Když nebudeme spravovat to, co je nám svěřené, s výhledem do budoucna, s výhledem širšího užitku, mohu se těšit nadějí, že i když můj majetek pozbyde své hodnoty, nebudu řešit, jak a z čeho přežít.
Myslím, že uvedené se dá zevšeobecnit nejen na to, co považujeme za „svůj majetek“, i když, jak známo, do hrobu si to stejně nevezmeme a vzhledem ke krátkosti lidksého života i pojem „můj majetek“ je pojmem pomíjivým, ale, a to především, na správu majetku, který je brán jako veřejný, jako státní.
