3.listopad 1918 – den, kdy zvítězila nenávist a zloba

V překotném běhu současných událostí v české kotlině téměř zaniklo jedno smutné výročí. Výročí, kdy zvítězila nenávist a zloba, malost a čecháčkovská pomstychtivost a falešné hrdinství nad spravedlností času a krásou hmotného dědictví po dávných předcích.  

Mariánský sloup, přelom 19. a 20. století. (nejsou známa žádná omezení související s autorskými právy k této fotografii)Jindřich Eckert

Dne 3.listopadu 1918 totiž rozvášněný dav strhl Mariánský sloup na Staroměstském náměstí, který zde stál 266 let. Byl stržen jako symbol Habsburské monarchie. Dodnes se vedou spory, zda šlo skutečně jen o čin bohéma Franty Sauera, či zda se nejdnalo nakonec o akt na objednávku České strany národně sociální a Českoslovanské sociálně demokratické strany dělnické (současná ČSSD je její pokračovatelkou, pokud se hlásí k tradicím prvorepublikových sociálních demokratů).

Proč vlastně sloup vznikl? Nejčastější podání je to, že sloup vznikl jako poděkování za uchránění města před vpádem švédských vojsk. Dokonce i odpůrci obnovy sloupu s tímto v podstatě souhlasí, byť vykládají motivaci slovy, že jde o oslavu vítězství katolíků nad protestanty. Ba co víc, dokonce i sami uvádějí nápis na jeho podstavci, který měl znít: „Panně rodičce bez poksvrny počavší za obhájení a osvobození města tuto sochu staví zbožný a spravedlivý císař“. Jistě, lze v tom hledat politiku, konečně znesvářené strany ve třicetileté válce byli protestanté a katolíci, byť to takto jednoduše také nelze vykládat.

Každopádně při obléhání Prahy švédským vojskem byl vypleněn Pražský Hrad, z něhož zmizelo do Švédska obrovské bohatství uměleckých sbírek nashromážděných především císařem Rudolfem II. Zbývalo jen město na druhém břehu Vltavy. Ne příliš dobře vyzbrojené, ale odhodlané nevpustit rabující a vraždící švédské vojsko za své vysoké a pevné hradby. A nebylo to ani tolik císařské vojsko, ale byl to pražský lid, studenti i řeholníci, lidé prostí i urození, lidé v tom městě žijící, kteří se rozhodli své město ubránit. Celá řada autorů zabávajících se tímto obdobím se shoduje na tom, že Pražané krom statečnosti také prosili a slibovali. Prosili o pomoc tu, k níž se v zoufalství lidé té doby nejčastěji utíkali – Bohorodičku, Pannu Marii. Tu prosili a té i slíbili, že pokud město ochrání, postaví jí sloup.

Byl to nerovný boj. Na jedné straně vycvičení vojáci, kterých bylo až ke 12 tisícům, na straně druhé studenti a měšťané, jichž se bojů zúčastnilo několik set. Studentské legie, sestavené z posluchačů pražské univerzity, čítali na 750 mužů. Měšťanů pak nebylo o mnoho více. Nejtvrdší boje probíhaly od 6.října 1648 do 1.listopadu téhož roku, kdy se i k útočícím švédským vojskům konečně donesla zpráva, že byl již před týdnem uzavřen mír. A právě v den, kdy mírová smlouva byla podepsána, zažilo Staré a Nové město Pražské ty nejtěžší chvíle. V ten den podnikli obléhatelé snad vůbec největší útok na město. Mnoho z obránců zahynulo, ale své město, jak víme, ubránili, a tak byla uchráněna celá řada dalších památek movitých i nemovitých. Těžko říci, co by bylo zničeno, co by bylo ukradeno a odvezeno do Švédska. Nemám rád kdyby, a nechci spekulovat. Přesto, jedno si troufám tvrdit: město bylo uchráněno od drancování, plenění a ničení.

Pražané svůj slib splnili a již v roce 1650 byl položen základní kámen k nově vznikajícímu sloupu, který pak byl slavnostně vysvěcen pražským arcibiskupem kardinálem Arnoštem Vojtěchem z Harrachu dne 13.7.1652.

Po 263 letech své dominance na Staroměstském náměstí dostal nového souseda. Snad i na znamení smíru. V roce 1915 totiž přibyl na náměstí pomník Jana Husa, budovaný zde již od roku 1903. Mnozí, aniž by si povšimli letopočtů, stále tvrdí, jak Habsburkové a jimi řízená monarchie nenáviděla Čechy a vše české, jak nic nepovolovali, jak utužovali katolicismus. Ano, po třicetileté válce bezpochyby, ale počátek 20. století již zastihl společnost ve fázi její postupné sekularizace. A titíž Habsburkové, kteří nás prý tolik nenáviděli a utlačovali, nyní neudělali nic proti tomu, aby byl postaven monumentální pomník člověku, k němuž, ač on sám byl katolickým knězem a považoval se dokonce za pravověrného katolíka, upínali své zraky a naděje příslušníci mnohých protestantských církví, ale i lidé z některých politicky motivovaných spolků, kam kupříkladu Mladočechy můžeme jistě zařadit.

A tady se již nabízí otázka, zda to s tím utlačováním českého národa, minimálně v posledních desetiletích existence monarchie, nebylo přeci jen trochu jinak. Připomeňme si, že k jeho odhalení došlo při 500tém výročí Husovy smrti, dne 6.července 1915. To už dokonce zuřila válka a veškeré politické projevy byly o to bedlivěji hlídány. A přesto to nevadilo.

Téměř tři roky a čtyři měsíce se mohl Mistr Jan ze svého pomníku dívat na sloup té, kterou i on tolik miloval a ctil, na sloup Panny Marie. Necelých tři a půl roku po dlouhých pětistech létech.

Jenže pak přišel onen osudný den, 3. listopad. Události jsou dostatečně známé. Den, kdy bylo velké vzpomínkové shromáždění k výročí bitvy na Bílé Hoře (byla to totiž, stejně jako letos, neděle), byl zneužit k tomu, aby byl stržen sloup, který vznikl jako poděkování Panně Marii za to, že město uchránila od plenu švédských vojsk, ale jenž byl v té době hektických změn (bylo pouhých 5 dní po vyhlášení republiky) zneužit k politickým proklamacím a především k zapálení dalších plaménků nenávisti.

Samotné stržení sloupu bylo také dramatické, neboť ještě před jeho rozhoupáním a stržením se našli lidé, kteří jej chtěli bránit, dokonce vlastním tělem i s vědomím nebezpečí, že rozvášněný dav strhne sloup bez ohledu na to, že mohou někoho zranit, či dokonce zabít. Je však i pravdou, že dav, podlehne-li hysterii a emocím, lze jen velmi těžko ovládat a jediným, kdo je schopen jej ovládat je ten, kdo do nich onu hysterii a emoce vliv.

Sloup byl stržen. Traduje se, že snad smyčku přes hlavu sochy Panny Marie měla přehodit budoucí poslankyně Národních socialistů a pozdější obět komunistické zvůle, Milada Horáková, ale většina historických pramenů se přiklání k verzi, že jde jen o často opakovanou fámu, která má snad v očích jedněch Miladě Horákové ublížit, v očích druhých ji naopak ještě více povznést. Těžko soudit, ale je možné, že sama Milada Horáková, tehdy ještě ani ne sedmnáctiletá, byla vlastní události přítomna. Jak ji však v tu chvíli vnímala, je těžké už dnes odhadovat, když sama pocházela z katolické rodiny, byla hluboce věřící a k Českobratrské církvi evangelické přestoupila až pod vlivem svého manžela, Bohuslava Horáka, tedy nejdříve kolem roku 1926.

Po stržení sloupu chtěl dav jít naházet ještě do Vltavy sochy z Karlova mostu, ale tomu naštěstí zabránili vojáci a k dalšímu ničení nedošlo. O den později tento čin odsoudil i Národní výbor československý a vydal příkaz, aby bylo upuštěno od ničení jakýchkoliv pomníků.

Co se ale dělo na místě? Ke strženému sloupu přicházeli šokovaní lidé, mnozí u jeho torza poklekli a modlili se. Dle dobových svědectví celá řada z nich plakala. A asi i bylo proč.

Mariánský sloup na Staroměstském náměstí byl téměř 14 metrů vysokým pískovcovým monumentem. Na vrcholu sloupu se tyčila téměř dvoumetrová pozlacená socha Panny Marie (v době stržení již zřejmě její pozlacení nebylo příliš patrné) stojící na přemoženém drakovi. Uvnitř podstavce byla malá svatyně pro ochranný obraz Panny Marie Rynecké. Kolem podstavce bylo kamenné zábradlí a v rozích soklu podstavce pak byly sochy čtyř andělů přemáhajících ďábly, kteří znázorňovali válku (lev), mor (bazilišek), hlad (drak) a herezi (had). Celá figurální výzdoba sloupu pocházela z dílny významného barokního sochaře Jana Jiřího Bendla. Pro mne, jako pro louňáka, není pak bez zajímavosti, že Jan Jiří Bendl je též autorem sochy Neposkvrněné Panny Marie na Mariánském sloupu na náměstí v Lounech.

Dne 3.listopadu 1918 však zvítězila především nenávist, zloba, malost, pomstychtivost i falešné hrdinství, kdy lidé do té doby doma zalezlí si začali „vyřizovat účty“. Toto sémě, ten plamínek zášti a nenávisti však doutnal a rozvíjel se dál. Byla to především zášť ke všemu katolickému, které bylo automaticky spojováno s Habsburskou monarchií (proč ne, ale skutečně si nejsem jist, zda monarchie přelomu 19. a 20. století byla tou monarchií, která český lid tolik utlačovala a nenáviděla). Tuto zášť přiživoval i první prezident, pan T.G. Masaryk, humanista a demokrat, který se ale nedokázal přes jednu svou vlastní osobní slabost nikdy přenést. Tou slabostí byla právě averze ke katolicismu. A tato zášť se vine jako nehezká a místy i velmi krvavá nit celou moderní historií Československa a později i České republiky.

Dnes existuje Společnost pro obnovu Mariánského sloupu na Staroměstském náměsti v Praze, která se snaží jednak sesbírat z veřejných sbírek prostředky, ale též vyvíjí úsilí o povolení stavby jeho repliky. Mnozí odpůrci obnovení argumentují jednak politickými důvody, které bych snad i mohl považovat za legitimní, byť s nimi vnitřně nesouhlasím, jednak důvody ekonomickými. Ty jsou ovšem zcela mimo realitu. Společnost se snaží vybrat na obnovu sloupu prostředky od soukromých subjektů. Krom toho, sochařské práce provádí bez nároku na odměnu sochař Petr Váňa spolu s Mariánskou kamenickou hutí. Mnoho komponentů pro sloup je již hotovo, dřík sloupu, nebo patka sloupu (tu věnovalo italské městečko Vitorchiana). Materiál je z části zakoupený ze sbírek, z části pochází z darů, jako například pískovec na sochu Panny Marie. Souhrnně řečeno, českého daňového poplatníka by obnovení sloupu mělo stát absolutní minimum, snad jen ve formě nějakých správních nákladů.

Mariánský sloup není rozhodně nezbytný. Nebudu tedy operovat nějakou nutností jej obnovit. Dokonce nebude ani zcela věrnou kopií původního sloupu. Určitě nebude mít nějakou významnější historickou hodnotu, pokud nebudou doplněny některé zachované originály na sloup. Ale jeho hodnota bude zcela jiná. Bude to hodnota smíru.

3.listopadu 1918 zaplál plamen nenávisti, na který, jak už to bývá, doplatila te nejnevinnější z neviných, Panna Maria. Proč by nemohl nastat den, kdy by tento plamen mohl pohasnout? Jsme sekulárním státem, ale jsme státem s určitou historií, do níž patří i období, kdy stát a víra od sebe odděleny nebyly. Tato země ma minulost jak katolickou, tak i protestantskou. Až do nešťastné třicetileté války (mimochodem vyvolané především revoltou protestantských stavů v zemích Koruny České) byla tato země, jako jediná v Evropě, tolerantní k vyznání a ani platné páteřní ustanovení Augšpurského míru Cuius regio, eius religio (Koho vláda, toho náboženství) nebylo v českých zemích tak výrazně uplatňováno, jako jinde v Evropě.

Obnovení sloupu na Staroměstském náměstí můžeme vnímat i jako akt usmíření. I tak by totiž mohlo být chápáno ustání protestů proti obnově. A smír, smír je to, co tato země velice potřebuje. Jedna vlaštovka sice jaro nedělá, ale od něčeho je nutné se odrazit. Smír v otázce vzájemné tolerance lidí s vírou i bez vyznání, tolernace i mezi jednotlivými konfesemi, to rozhodně není nic špatného a negativního.

A úplně nakonec, pro ty, kteří se tak rádi zaštiťují Mistrem Janem:

Proč mu po dlouhém století nedopřejete opět pohled na tu, kterou tolik ctil a miloval? Rádi si jej berete jako svůj štít a Jan vám vždy poslouží, ale když mu můžete za tuto jeho službu poskytnout odměnu, tak to odmítáte.

Panno Maria, Matko Boží, přimlouvej se za smír.

Ave Maria,

gratia plena,

Dominus tecum.

Benedicta tu in mulieribus,

et benedictus fructus ventris tui,

Jesus.

Sancta Maria,

Mater Dei,

ora pro nobis peccatoribus,

nunc et in hora mortis nostrae.

Amen

Dáno v Lounech na den svatého Karla Boromejského, l.p. 2013