Zdraví na příděl

Nezbývá než konstatovat, že i letošní předvolební kampaň se z velké části nese jako obvykle ve znamení bezobsažných hesel a nesplnitelných slibů zajistit občanům této země ráj na zemi, aniž by dotyčná partaj věrohodně vysvětlila, kde na to chce vzít. Trochu mne překvapilo, že letos zůstává poněkud v pozadí tradiční předvolební evergreen a to je zdravotnictví. Pokud se toto téma objeví, pak pouze v rámci debaty zda zrušit či nezrušit ten nebo onen druh regulačního poplatku. Přitom naše v mnoha rysech ještě socialistické zdravotnictví na skutečnou reformu čeká již více než dvacet let.  

Ani po několika novelách zákona o všeobecném zdravotním pojištění z roku 1992 nemůžeme hovořit o tom, že by v České republice fungovalo zdravotní pojištění v pravém slova smyslu, ale že ve skutečnosti podobně jako v dobách reálného socialismu odvádíme do státní pokladny zdravotní daň. Tzv. „zdravotní pojišťovny“ pak ve stávajícím sytému fungují pouze jako přerozdělovny finančních prostředků získaných výběrem této daně. Ve vztahu ke zdravotnickým zařízením, včetně soukromých ordinací, vystupují logicky z toho důvodu spíše z pozice zaměstnavatele než smluvního partnera. Zdravotníkům určují jak pracovní dobu, tak objem práce, kterou má „zaměstnanec“ vykonat. Stát zase diktuje lékařům cenu jejich práce úhradovými vyhláškami a nutí je často provádět výkony, údajně plně hrazené ze zdravotního pojištění, pod cenou nákladů průměrně vybavené ordinace.  

Nejdůležitější změnou při skutečně zásadní reformě systému zdravotního pojištění musí být proto v první řadě narovnání a zrovnoprávnění vztahů mezi státem, poskytovatelem zdravotní péče, pacientem a zdravotní pojišťovnou.  Ve skutečně funkčním a efektivním systému musí hrát nepochybně primární roli vztah lékař-pacient, zatímco pojišťovně by mělo být zachováno jediné právo, jak do tohoto vztahu vstupovat, a to ověřit si zda "pojistná událost" se odehrála v rozsahu požadovaného plnění.

Jedinou úlohou státu je vytvoření kvalitní legislativy pro efektivní fungování tohoto systému, zatímco do vzájemných vztahů mezi ostatními aktéry by již neměl jakkoli nezasahovat. Garantem odbornosti poskytovatelů zdravotní péče jsou ze zákona profesní komory.  Legislativní rámec by měl především zajistit konkurenční prostředí pro zdravotní pojišťovny, což souvisí zejména s legalizací nadstandardní péče. Zdraví je, alespoň pro většinu z nás, ta nejcennější komodita a každý by měl proto mít možnost pojistit si ji v takovém rozsahu, jaký uzná za vhodné, včetně případného bonusu za „bezškodní průběh“ (v tomto případě např. dodržování termínů preventivních prohlídek). Nadstandardní péče, nebo péče hrazená jen částečně z veřejného pojištění, se díky možnosti připojištění nemusí stát výsadou pouze vyšších příjmových skupin. Tohle by měl být ten nejzásadnější argument vůči těm, kteří už více než dvacet let bojují na barikádách proti legalizaci nadstandardů pod heslem: rovni v životě i ve smrti. Hlavním cílem přitom je, přivést do systému více finančních prostředků, což umožní nejen lepší finanční ohodnocení zdravotnických pracovníků, ale v první řadě zlepší dostupnost skutečně kvalitní zdravotní péče.

Ministerstvo zdravotnictví pod vedením Leoše Hegera sice udělalo první reformní kroky, nicméně volby, které nás čekají, budou i o tom, zda se při reformě českého zdravotnictví nezastavíme hned na začátku klopotné legislativní cesty, která nás ještě čeká, anebo se dokonce nevrátíme o více než dvacet let zpátky.

Budeme volit efektivní systém zdravotního pojištění anebo zdravotnictví na příděl ? …..