Je neděle pozdě večer. Celá rodinka spokojeně spí, jen já tu sedím na gauči a pročítám si ženský magazín, který mi tu odpoledne zanechala kamarádka. Ze stránek na mně cení zuby ženy se svými rodinkami. Jsou štíhlé, krásné a hlavně úspěšné. Jejich tajemství prý spočívá v tom, jak si dokážou dokonale zorganizovat rodinu, práci i zábavu, a tím pádem zvládají bez problémů náročnou kariéru, domácnost s dětmi, šťastné manželství a ještě mají spoustu volného času na cvičení, diety, zkrašlovací procedury, koníčky i charitativní činnost! A ne, nežijí na jiné planetě, kde má den 48 hodin, žijí tu s námi na Zemi...
Zamyslela jsem se nad sebou, a to hluboce. Po přečtení článku jsem usoudila, že si celý svůj život nutně potřebuji pořádně přeorganizovat dle popisovaného návodu. Od zítřka začínám! Stanu se úspěšnou superženou!
Pondělí nezačalo vůbec dobře. Probudila jsem se až v sedm hodin, nezvonil mi budík. Rozrušená vidinou budoucích úspěchů jsem si ho totiž omylem nařídila na šestou večer! Vyletím z postele a probouzím rodinu hysterickými výkřiky, že jsme zase zaspali. Děti se vynoří ze svých pokojů, začnou zmateně běhat po domě a vykřikují:
"Vyžehlila jsi mi tu halenku? Kde mám boty? Kde je snídané? Kam se mi poděl batoh?"
"Asi je to všechno tam, kam jste si včera schovaly mozečky," bručím naštvaně a strkám jim do ruky na cestu alespoň sušenky.
Manžel využívá nepřehledné situace a zaběhne do sprchy. Chvíli na něj buším a vyhrožuji, ale pak se mi v hlavě zrodí geniální nápad. Rychle se opláchnu a převléknu u dětí v koupelně a s výkřikem: "Dnes vás všechny do školy odveze tatínek, když má tolik času!" prchám do práce.
Po pěti minutách jízdy se cítím hrozně provinile a s povzdechem otáčím auto a vracím se domu. Rodinka je právě na odchodu, a tak popadnu toho nejmenšího a odvážím ho do školky. Do práce to stíhám jen s desetiminutovým zpožděním...
Polední přestávku trávím sepisováním seznamu, co potřebuji večer nakoupit. Na prvním místě je Notes, ve kterém si budu vše organizovat a plánovat. Zasním se. Dnešní ráno mě jen utvrdilo v přesvědčení, jak nutně můj život potřebuje nový řád.
Po práci letím nakoupit a v obchodě zjistím, že jsem si seznam zapomněla v práci. Pamatuji si z něj jen ten Notes a mléko. Notes vybírám velice pečlivě, poté nakupuji namátkou vše, co bychom mohli doma v nejbližší době potřebovat. Tím pádem se mi podaří utratit nejméně o padesát dolarů víc, než jsem měla naplánováno. Zároveň se mi u pokladny zatočí hlava a udělá se mi špatně. V tu chvíli si uvědomím, že jsem dnes ještě nic nejedla a že můj z domova přinesený oběd je stále v mikrovlnce v mé kanceláři ... Přikoupím si ještě čokoládové oplatky (v plánu mám zdravou lehkou večeři), které rychle jím, abych neomdlela... No, každý začátek je těžký!
Večer se dle plánu pustím do prádla (abych měla o víkendu více volna) a zjistím, že mi nefunguje sušička. Místo plánované relaxační koupele se svíčkami věším v jedenáct hodin na zahradě potmě prádlo a nadávám jako vysloužilý námořník.
Uterní ráno probíhá ve větším klidu, všichni jsou včas připraveni k odchodu v 7:30. Do práce jedu s povznášejícím pocitem, jak začínám mít vše pod kontrolou. Právě když vjíždím na dálnici, ozve se ze zadního sedadla tenký hlásek: "Maminko, já nemusím dneska do školky?" Proboha, já jsem na něj úplně zapomněla! Co jsem to pomatenou matku?!
"Neboj se miláčku, dneska jen jedeme oklikou, za chvilku tam budeme," chlácholím hlavně sebe a objíždím v dopravní špičce půlku města zpátky do školky. Do práce se dostávám tentokrát s dvacetiminutovým zpožděním.
"Co to s tebou tento týden je?" diví se kolega.
"Ale, jen se snažím si lépe zorganizovat život," vysvětluji naštvaně. Jen se pobaveně usmívá, ale k tématu se radši nevrací. Chytrý mužský! Dokonce i tiše vyndá z mikrovlnky můj včerejší oběd a nenápadně ho vyhodí do koše.
O polední přestávce si zapisuji do Notesu vše důležité. Také volám manželovi a ptám se ho, co by si dal k večeři a poté objednávám opraváře na sušičku na čtvrtek ráno, kdy bude doma nejstarší syn. Obloha se rozjasňuje, opět mám vše pod kontrolou!
Po příjezdu domů zjistím, že jsem si zapomněla napsat, co si manžel přál k večeři. Po chvilce přemýšleni se pustím do řízků se zeleninou a bramborovou kaší, neboť těmi se rodině zavděčím vždy.. Právě smažím poslední řízek, když manžel se staršími dětmi dorazí domů z tréninku.
"Krásně načasováno!" raduji se.
"Proč vaříš?" diví se manžel. "Vždyť jsem ti říkal, že se po tréninku stavíme na pizzu a že jednu přineseme domů i pro vás."
Aha, proto jsem si do Notesu nic nezapsala, ja blbec. Jídlo putuje do ledničky, a já se utěšuji alespoň tím, že nemusím vařit zítra.
Popadnu kus pizzy a jedu vrátit knížky do knihovny (pouze tři dny pozdě). Zastavím na křižovatce a čekám na zelenou. Až troubící auto za mnou mě upozorní, že stojím na stopce, a že značka zezelená jen těžko. Rychle se rozjedu a málem porazím cyklistu, který stopku pro změnu ignoruje. Domů se vracím v pokleslé náladě a rozklepanýma rukama, ale také s knížkami z knihovny stále na zadní sedačce. Jen s velikým sebepřemáháním vyndám večer Notes a zapíši si plán na příští den. Pomalu usínám, a jako zdáli slyším hřmění. Blíží se bouřka.
"Prádlo!" vykřiknu hlasitě. Probuzený manžel ani nic nenamítá a pomůže mi sebrat a složit vše, co jsme potmě na šňůrách nahmatali. Ještě že jsem si vzala pohodového flegmatika, libuji si v duchu...
Středeční ráno se odehrává téměř bez komplikací. Jedno dítě jde sice do školy v zimních botech, protože tenisky mu v noci rozžvýkal pes, ale to je tragédie jen v časopisech pro ženy, ne pro mně. V poledne zaběhnu do banky vybrat nějakou hotovost, neboť zítra očekáváme plánovaného opraváře na sušičku. Ve chvíli, kdy opouštím přepážku, volá mi školka, že synek zvrací. Rychle vyndám peníze z obálky, přepočítám je a obálku odhazuji do nejbližšího koše. Letím do školky a zároveň nás telefonicky objednávám k dětské lékařce. Přijme nás za hodinu, bezva! Na cestě k lékařce také ruším objednávku ke kadeřnici, tento měsíc již potřetí.
V recepci u doktorky si nemohu vzpomenout nejen na vlastní telefonní číslo (copak si někdy volám?), ale ani na datum narození dítěte. Mám totiž plnou hlavu starostí, jak se stihnu připravit na zítřejší poradu v St. Louis, když nebudu celé odpoledne v práci. Nakonec řeknu nějaké datum, a hurá! Spletla jsem se jen o jeden den a dva roky!
Synek mezitím dozvracel, a v ordinaci se mu vrátila nejen zdravá barva do obličeje, ale i energie. Poskakuje po místnosti ve veselé náladě, a doktorka se diví, proč jsem ho vlastně přivezla, navíc jako akutní případ.
Při placení zbytečných 25ti dolarů nemohu najít řidičák. Přemýšlím, kdy jsem ho viděla naposledy.. V bance! Dala jsem ho té ženě u pokladny, když jsem vybírala hotovost! Ona mi vrátila obálku, ze které jsem vyndala pouze bankovky, a vyhodila ji do koše!
Letím zpátky do banky a začnu tam, s dítětem v náručí, přehrabávat odpadky, dokud na mně někdo nezavolá ochranku. Po vysvětlení situace sice ochranka přehrabává odpadky se mnou, ale bezvýsledné. Můj řidičák je nenávratně pryč!
Domů dorazím ve velmi mizerné náladě, kterou dorazí zjištění, že řízky ze včerejška snědl můj nejstarší syn se svými spolužáky již někdy odpoledne, neboť se "učili na zkoušku a měli hlad." Trestám celou rodinu polívkou ze sáčku a krupicovou kaší. Manžel se mi snaží pomoci, a tak mi překáží v kuchyni. Posadím ho do kouta na židli a žádám ho, ať nic nedělá, jen mi naslouchá - tím mi pomůže úplně nejvíc. Souhlasí a trpělivě naslouchá mému lamentování. Náhle se hlasitě rozesměje.
"Co je k smíchu na tom, že náš syn běhal po ordinaci jako pominutý?" divím se.
"Na tom není k smíchu nic, ale pobavil mě pohled na to, jak se v zápalu vyprávění příběhu snažíš otevřít ledničku dálkovým ovládáním na televizi," chechtá se na celé kolo, až mu tečou slzy.
Podívám se nevěřícné na ovládáni ve své ruce a také se začnu smát, ale v duchu si myslím: "On tě ten humor přejde, až skončím na psychiatrii a budeš tady na to sám!" Ta jeho věčná dobrá nálada mě někdy vážně dokáže lézt na nervy!
Po večeři napíši šeky na zaplacení několika našich účtů a připravím je k odeslání, přesně podle plánu. Poté do noci smolím na počítači zprávu na poradu. V jednu ránu si vzpomenu na rozžvýkané tenisky a vzápětí sama se sebou svedu urputný duševní boj. Nad mateřským citem zvítězí únava. Nikam v noci nepojedu a dítko dochodí tento týden v zimních botách!
Ve čtvrtek ráno odjíždím do St. Louis, ale až když se s dcerou téměř poperu o své vlastní sandály. Překotně rostoucí dítě v pubertě vyhrává. Je sedm hodin ráno, venku již přes dvacet stupňů Celsia a ona se do jiných vlastních než zimních bot nenarve. Zřejmě Boží trest za mé noční potlačené mateřské pudy, filosofuji nešťastně.
Vzhledem k tomu, že nemám řidičák, na cestu do St. Louis mi byl přidělen i řidič Nathan, který si zřejmě jinak nemá s kým povídat, a tak mi celé dvě hodiny vypráví příběhy ze svého oblíbeného televizního pořadu "Tisíc způsobů, jak zemřít". Z nejméně sta historek si pamatuji jen tu, kde se někomu nevyplatilo plivat benzín do ohně. Zbytek cesty přemýšlím, jak se Nathan nebezpečně přibližuje možnosti být hrdinou dalšího dílu.
Po poradě mám chvíli času a tak poslouchám vzkazy na mobilu. Nejstarší syn mi volal třikrát, aby mi oznámil, že se k nám dostavil opravář na sušičku a zjistil, že si ve vývodové hadici postavili ptáci hnízdo. On ho z hadice vyklepal a naúčtoval si za výjezd padesát dolarů. Další vzkaz je od nejstarší dcery, která studuje v Kansas City. Diví se, že jí ani neodpovídám na e-maily, které mi neustále posílá. No jo, čtení e-mailů jsem si nezapsala do plánu a tak jsem si je už týden ani neotevřela!
V tu chvíli je mi líto, že mám u sebe jen léky na alergie, a ne flašku něčeho ostřejšího, ač téměř nikdy nepiji. Vzhledem k vysoké koncentraci pylu ve vzduchu polykám alespoň zmíněný lék a sugeruji si, že je to lék na nervy. Zabírá to, a na zpáteční cestě usínám jako miminko, a tím jsem zároveň i ušetřena dalších příběhů o smrti debilními způsoby.
Probírám se až v našem městě a nechávám se vysadit u místního úřadu, abych si vyřídila nový řidičák. Usměvavá úřednice se přestává usmívat a hledí na mně dosti nedůvěřivě, když jí vyprávím, jak jsem o řidičák přišla, a několikrát se mě ptá, jestli jsem si jistá, že se mi to jen nezdálo. Pak mi strčí do ruky haldu formulářů na vyplnění a vyfotí si mě. Když spatřím svou fotku, pochopím ji. Opuchlá díky alergiím, otlačená z auta, na fotce vypadám jako šedesátiletá alkoholička, která od dosažení své plnoletosti nikdy nevystřízlivěla.. Znechuceně a s novým řidičákem, který nikdy nikomu ani neukážu, odcházím domů, kde mě čeká milující manžel s večeří a klubko potomků. Potřebuji se odreagovat, a tak s nimi hraji dlouho do noci hry. Těsně pred spaním si vzpomenu na neposlané účty a odnesu je do auta, kde je položím na stále nevrácené knížky z knihovny. Na zapisování plánu na zítřek do Notesu dnes již nemám sílu, natož náladu.
V pátek ráno si přivstanu a běžím se psem do parku. Konečně jsem si našla ten vytoužený čas jen sama pro sebe! Je velice brzy, teprve se rozednívá, a mně až uprostřed parku napadne, jak v každé pořádné detektivce objeví mrtvolu ten, kdo jde vyvenčit pejska do lesa jako první. Otočím se a peláším zpátky domů, a hlavně se moc nerozhlížím, abych nic neviděla, kdyby nahodou... Blbej Nathan, v duchu nadávám, teď mi z těch jeho historek straší na věži!
Na cestě do práce si pro změnu vzpomenu, že dneska máme "food day", což znamená, že každý přinese něco k jídlu a všichni to pak celý den pojídáme. Dvakrát za sebou jsem na to úplné zapomněla a musela se vracet do obchodu později! Dnes ale za blbce nebudu, slibuji si. Zastavím se rychle v obchodě a koupím dort, protože je vystavený hned u vchodu.
"Copak jsi nám to přinesla?" diví se kolegové.
"Ty jsi zapomněla, že jsme "food day" odložili až na příští týden? Ty jsi tu vlastně včera nebyla, tak to nemůžeš ani vědět."
"Tak si hezky pochutnejte," zamumlám a zalézám do své kanceláře.
V poledne zajedu na poštu a pošlu účty, a také vrátím knížky do knihovny. Za pozdní poplatky bych si ty knížky zřejmě mohla klidně koupit!
Odpoledne mi volá manžel a vesele mi oznamuje, že mi chtěl udělat radost, a tak zaplatil všechny účty přes telefon, abych si s nimi nemusela dělat starosti. Mile mu poděkuji a zbytek odpoledne trávím tím, že ruším v bance všechny poslané šeky, včetně toho, kterým jsem dnes ráno zaplatila školku, což mi ovšem dojde až daleko později.
Po cestě domů si koupím nanuky na zlepšení nálady, a promyšleně je strčím do chládku pod sedačku. Ještě před večeří se pustím do prádla a zjistím, že ptáci se zřejmě vrátili, neboť mi opět nesuší sušička. Manžel mi soucitně masíruje záda a slibuje, že si uděláme hezký večer.
"Chceš grilované ryby a k tomu něco studeného?" ptá se.
Nanuky! - bleskne mi hlavou a místo odpovědi béžím do auta. Na důkladně vymyšleném místě pod sedačkou leží promáčená krabice plná nechutně tekoucí hmoty. Následující půlhodinu drhnu z koberce v autě velkou hnědou lepkavou skvrnu...
Je pozdní večer. Manžel griluje na verandě večeři a já jen nepřítomně zírám do tmy. Starší děti se hádají o televizi, nejmladší usnul pod stolem. Ani to se mnou nehne. Po uběhlém týdnu, který jsem se snažila dle návodu lépe zorganizovat, jsem uštvaná jako lesní zvěř. A tolik vytoužený čas jen pro sebe jsem stejně žádný nenašla.
Vstávám a vyhazuji Notes do popelnice, neboť jsem s konečnou platností pochopila, že některým z nás prostě není pomoci. Dokážeme asi žít jenom v chaosu...
Pohodový den všem přeje
Pavlína O'Toole
