"Prožíváme-li delší dobu idylu, přestaneme ji vnímat, a osud by nám prokázal neocenitelnou službu, kdyby nás popadl za límec a vyhodil dočasně na mráz," tvrdí moudrý doktor Vlach v Jirotkově Saturninovi. Doktor Vlach má samozřejmě pravdu a já mám zase kliku, že je mi osud příznivě nakloněn: na mráz mě vyhodil v životě již několikrát, a já mu jsem za to neskonale vděčná, neboť kdybych nikdy nepoznala mráz a hlad, dokázala bych ještě ocenit teplo domova nebo se s chutí zakousnout do obyčejného jablka?
Ekonomové nás varují, že návratu ke stabilnímu růstu, srovnatelného k růstu před krizí, se v nejbližších letech s největší pravděpodobností nedočkáme. Růst nezamestnanosti se navíc očekává i v příštím roce. Stabilizace světové ekonomiky může trvat i několik let. Pro mnohé z nás to znamená, že můžeme přijít o práci, pokud jsme zaměstnáni, a někteří z nás dokonce i o náš byt či dům. I když to zní hrozivě, ztráta zaměstnání či bydlení nemusí vždy znamenat katastrofu, ale naopak novou, někdy i lepší příležitost. To nejsou jen prázdná slova, to jsou mé vlastní zkušenosti z dob, kdy jsem sama v minulosti o obé přišla.
Své první skutečné zaměstnání jsem si v Kansas City začala hledat v době, kdy jsem ve Státech žila poměrně krátkou dobu. S podprůměrnou znalostí angličtiny, maturitou a pouze několikaletou praxi jsem měla dost omezené možnosti si najít slušné místo. Po několikaměsíčním hledání se na mně usmálo štěstí - jedna místní firma mi díky naší sousedce nabídla pozici zástupce výrobního managera se slušným nástupním platem. Pohovory proběhly v prosinci, a já jsem na nové místo nastoupila 2. ledna. Byla jsem vážně nadšená. Práce zajímavá, šéf byl skvělý, spolupracovníci příjemní lidé. Jen jsem netušila, jako netušil ve firmě téměř nikdo, že nás 1. ledna koupili Japonci, kteří během dvou týdnů zhodnotili naše hospodářské výsledky a rozhodli o propuštění asi 50 lidí. Jako nejnovější zaměstnanec jsem byla samozřejmě mezi nimi!
Přiznám se, že to byl pro mně docela šok. Byla jsem zpět na začátku, navíc jsem investovala do koupě staršího auta a nového oblečení, což mě stálo víc než výplata za dva týdny. A to ani nemluvím o tom, že jsem po dvou týdnech práce neměla samozřejmě nárok ani na dolar odstupného, natož na nějaké dávky v nezaměstnanosti. Přemýšlela jsem, co dál. Věděla jsem, že bez dalšího vzdělání si dobře placenou práci budu hledat těžko, a tak jsem se rozhodla pro studium. Udělala jsem zkoušky na univerzitu a zároveň jsem začala pracovat na volné noze: hlídala jsem děti, šila dekorativní polštářky, obsluhovala u baru a pomáhala s reklamou stavebním firmám. Tyto práce mi umožnily mít více času a flexibility s učením a přednáškami, a zároveň jsem si vydělala dost peněz na zaplacení celého studia v hotovosti.
Po získání diplomu a díky výraznému zdokonalení se v angličtině i nabyté praxi se mi otevřely úplně nové možnosti pro další kariéru. Vždy jsem si mohla vybrat z několika nabídek a určitě to za to stálo. Ztráta mého prvního zaměstnání bylo vlastně to nejlepší, co mě v té době mohlo potkat - částečně mě donutila k prvnímu kroku začít něco nového.
Ztráta domova byla úplně jiná zkušenost, a mohu dnes s jistotou říct, že to byla ztráta velice bolestná. Aniž bych zacházela do zbytečných soukromých podrobností, pokusím se okolnosti vysvětlit jednou větou: nepěkný (jako konecne asi většinou) rozvod v cizí zemi, po kterém mi zůstalo prázdné konto, pár kusů nábytku a tři skvělé děti. A navíc - museli jsme opustit dům, do kterého jsme investovali v předchozích letech několik desítek tisíc dolarů.
Nejhorší období bylo, když jsem začala shánět bydlení. Nejen že jsem před relativně krátkou dobou změnila zaměstnání, ale navíc jsem prostě neměla peníze na zálohu a nájem na první měsíc. A na vystěhování jsem měla jenom pár dní. V té době se ale objevili mí přátelé a další andělé strážní hned z několika stran. Kamarádka v práci mi nabídla zadarmo na přechodnou dobu pokoj v jejím domku. Další známí nabídli pomoc se stěhováním a hlídáním dětí. Moje šéfová a majitelka firmy mi nejen nabídla lepší pozici i výdělek navíc, ale ještě nám v době stěhování vařila večeře. Díky všem těmto dobrým lidem jsme nakonec na ulici neskončili.
Nikdy nezapomenu na tu první noc v malém pokoji, kdy jsem seděla v jednom rohu, pozorovala své děti, jak spí jen na zemi na matracích, a přemýšlela, co nás čeká. Moc jsem toho tehdy nevymyslela, ale ten pocit zodpovědnosti za jejich dětství, bezpečí a budoucnost mi dodal nové síly. Trvalo nám měsíce, než jsme se mohli přestěhovat a začít nový život, ale v tom malém pokojíku jsem je za tu dobu poznala daleko lépe než dřív, a ještě více jsme se sblížili.
Ačkoli nás čekalo ještě pár větších překážek, vše se nakonec vždy vyřešilo. Zajímavé ovšem bylo, že v těch nejhorších chvílích se vždy objevila pomoc z naprosto nečekaných zdrojů. Také jsem se naučila si určitých věcí více vážit a radovat se z maličkostí. Měla jsem tu čest uvidět v lidech jejich nejlepší stránky a poznat, kdo jsou mí praví přátelé.A od té doby jsem také přesvědčená, že "někdo" kdesi nad námi držel a snad stále drží ochrannou ruku...
Jsem přesvědčená, že nejhorší ze všeho je strach z neznámého a pocit bezmoci. Změna ani ztráta zaměstnání nebo bydlení nemusí být vždy to nejhorší, co nás v životě potká, možná právě naopak. Dnes jsem samozřejmě mnohem opatrnější ve finančních záležitostech, ale hlavně mám několik plánů a možností schovaných pro případ, že by se zase něco někde zvrtlo, zejména v současné době. Na druhou stranu ale z toho strach nemám, protože již vím, že zítra zase vyjde sluníčko!
Mnoho sluníčka všem přeje
Pavlína O'Toole
