Partnera do života si většinou nevybíráme podle jeho povolání, ale podle úplně jiných měřítek. Jenže někdy se naším partnerem může stát člověk právě díky jeho povolání, i když třeba nepřímo, jako se to stalo mně.
Když jsem po několikaměsíčním váhání konečně přijala pozvání na rande od urostlého a sympatického basketbalového trenéra mého syna, na žádnou vážnější známost jsem dva roky po rozvodu ani nepomýšlela. Ale jak příjemný večer ubíhal v zajímavém rozhovoru plném souznění, začala jsem být nervózní. Věděla jsem, že dojde na osudnou otázku o mých dětech, a naše první rande zůstane zároveň tím posledním. Nakonec jsem to nevydržela, a uprostřed debaty o politice a Evropě jsem naprosto nelogicky plácla: "Já mám kromě syna ještě dvě dcery..."
Jen se usmál: "To já přece dávno vím, a líbí se mi, jak to s nimi sama zvládáte..."
Co se stalo? Kde je náhlé zblednutí, koktání a úprk? Kde je šok a blekotání o důležité schůzce, na kterou úplně zapomněl? Vysvětlení se mi dostalo okamžitě: "Tři děti jsou bezva, i když já jsem zvyklý jich mít kolem sebe denně nejmíň třicet..." No jo, statečný učitel! A statečným zůstal dodnes, během dalších téměř sedmi let, a to i po narození čtvrtého potomka...
Mít v rodině učitele je skvělá věc. Vlastní dospívající mládež vám nemůže o ničem ve škole věšet bulíky na nos. A navíc, všechny kolegy znáte osobně, takže se o každém průšvihu svých dětí dozvíte dřív, než provinilec dorazí domů a stačí si vymyslet nějakou výmluvu. Horší ale je, když zjistíte, jak rychle ztrácíte soukromí. Trvalo mi nějakou dobu, než jsem si zvykla na telefonáty v jedenáct hodin večer, kdy si Billy vzpomněl na zítřejší test, ale zapomněl, z čeho bude, a tak logicky volá svému kantorovi domů, aby si s ním o testu popovídal. V sobotu v šest ráno opět zvoní telefon, a na druhém konci je pro změnu Rachel, která aktivně dorazila na ranní trénink přespolního běhu, kde nikdo není, neboť si nepřečetla rozvrh, že začátek byl dnes posunut až na sedmou hodinu. A to ani nemluvím o manželových narozeninách, kdy se nám ve dveřích objevilo dvacet výrostků - gratulantů s malým dortíkem, aby nám několik hodin okupovali celý barák a snědli kromě našeho velkého dortu i tři velké pizzy, které jsme zrovna neprozřetelně objednali. Však víte, žaludky dospívající mládeže postrádají dno...
Na osobní vztahy s "naší mládeží" jsem si již dávno zvykla a vůbec mě nepřekvapí, když mě během jednoho nákupu v obchodě postupně zastaví patnáct lidí: "Paní O'Toole, jak se vede malému synkovi po operaci? Přijdete v úterý na třídní schůzky? Budete na sobotním zápase?" "Bezva, přijdu, určitě budu." Sakra, zase jsem zapomněla koupit vajíčka!
Největší poklad má můj muž na polici v šatně. Jedná se o velkou krabici z umělé hmoty, plnou fotek, přáníček, pohledů i dopisů od stávajících i minulých studentů. Nikdy bych nevěřila, kolik se mu jich za ta léta nahromadilo, a jak zajímavé vzkazy tam lze najít. S jeho laskavým svolením jich tu pár pro příklad uvedu:
"Vážený pane O'Toole, z celého srdce děkuji za čas a trpělivost, který jste mi věnoval, abych úspěšně složil zkoušky na univerzitu."
"Děkuji Vám, že jste ve mně vzbudil zájem o biologii, právě jsem byla přijata na lékařskou fakultu."
"Děkuji Vám za Vaše tvrdé tréninky, díky kterým jsem se umístil na státních závodech a získal stipendium."
"Máme Vás moc rádi, jste skvělý učitel."
"Vážím si toho, že jste vždy vyslechl mé problémy a pomohl mi s nimi."
Jedno z nejdůležitějších je ale asi malé, nenápadné přáníčko od dnes již dospělého studenta:
"Nikdy nezapomenu, jak moc jste mi pomohl a změnil můj život. Scott."
Na Scotta se já pamatuji jen matně, ale vím, že to byl jeden z místních grázlíků, věčně v průšvihu. V šestnácti pil, kouřil, experimentoval s drogami a toulal se po nocích s partou podobných flákačů. Rodiče ani škola s ním nedokázali dlouho hnout, a navíc se ho rodina snažila omlouvat. Scott se totiž změnil po tragické smrti svého staršího bratrance, se kterým vyrůstal, a kterého zabil autem opilý řidič. Můj muž se po domluvě s ředitelkou školy na Scotta zaměřil. Nalákal ho do oddílu lehké atletiky a pomohl mu zapadnout do party sportovců. Každý den před začátkem školy věnoval půlhodinu doučování nejen Scottovi, ale i ostatním, kteří se ocitli ve studiu pozadu, což ostatně dělá dodnes. Kluk vše postupně dohnal, a parta bláznivých atletů vytlačila partu grázlíků ze Scottova života. Samozřejmě, že bez pomoci ostatních kluků by to nebylo možné, ale ani bez zájmu, času a trpělivosti jeho učitele a trenéra. A milý Scott nakonec vystudoval a oženil se, ale nikdy nezapomene mému muži každý rok poslat alespoň přání k Vánocům.
Na menším městě, život s učitelem a trenérem je pestrý a rozvrh nabitý. A hlavně určitě není nudný. Když si vyrazíme do hezké restaurace na romantickou večeři při svíčkách, servírka je bývalá studentka, kuchař bývalý student, a u vedlejšího stolu sedí rodiče současných studentů, takže hádejte, o čem se celý večer mluví místo romantického žvatlání? Ale já si nestěžuji, ani náhodou. Samotné žvatlání by mě asi přestalo brzy bavit, takhle alespoň nikdy nevím, co mě čeká, a má to i své výhody. Jako když mě třeba před časem zastavil šerifův pomocník za rychlejší jízdu. Přistoupil s vážným výrazem k mému okénku, a když se na mně podíval, usmál se od ucha k uchu:
"Dobrý den, paní O'Toole, kampak dnes tak pospícháte?"
"Na basketbalový zápas, zdržela jsem se v práci, Jeffrey. Hrajeme proti Mustangům."
"No tak to jeďte, ať to stihnete. A pozdravujte trenéra!"
