údajné lamentovala paní Einsteinová při spatření synova vysvědčení, zatímco otec zamračeně přecházel po bytě a přemýšlel, jestli je pro výprask lepší použít ruku nebo opasek. Nelze se jim divit, malý Albert prý patřil ke slabším žákům ve třídě, problémy měl vlastně již odmala. Mluvit začal až téměř ve třech letech, číst se naučil až v sedmi. Učitelé ho považovali za pomalého, dokonce opožděného...
Zatim na Einsteiny nevypadaji
Takto nějak popisují někteří historikové dětství génia 20. století, zatímco druzí tvrdí pravý opak, totiž že Einstein se projevoval jako génius již od útlého věku. Třetí skupinu tvoří větší realisté, kteří uznávají Einsteinovy průměrné výsledky v jazycích i historii, ale vyzdvihují jeho matematickou genialitu. Poslední skupinu tvoří jedinci, kteří ho považují za obyčejného podvodníka. K celému tématu tohoto podivuhodného a rozporuplného člověka se ráda vrátím v některém z příštích článků, neboť i mne tento spor fascinuje, ale předložením tohoto příkladu jsem hlavně chtěla otevřít otázku, která bude pro mnohé v příštích dnech aktuální:
"Dokáže školní vysvědčení dítěte předpovědět jeho budoucí úspěch v životě?"
V ideálním světě by logicky mělo, ve skutečnosti tomu tak vždy být nemusí, a to hned z několika důvodů:
Když pominu sporného Einteina, v minulosti i současnosti najdeme mnoho význačných osobností, které měly problémy ve škole a v učení například díky autismu, dyslexii či hyperaktivitě, a přesto (nebo, chcete-li, právě proto) v životě mnoho dokázaly. Najdeme mezi nimi například amerického módního návrháře Tommyho Hilfigera, švédského zakladatele obchodní sítě IKEA Ingvara Kamprada, anglickou princeznu Beatrici, herce Orlanda Blooma či Toma Cruise, amerického kardiologa Delose Cosgrova, inženýra Williama Hewletta (Hewlett-Packard Company), americkou zpěvačku Jewel či spisovatele Avi, Stephena J. Cannella nebo Fannie Flagg, abych vyjmenovala alespoň některé.
Ne vždy perfektní známky ve škole samozřejmě neznamenají, že náš potomek má například dyslexii. Problém může být i v tom, že školní systém často předpokládá u dětí takzvanou všestrannou inteligenci, ale ve skutečnosti jich existuje 7 základních druhů, které nejsou na sobě vůbec závislé: lingvistická, matematicko-logická, hudební, vizuálně prostorová, tělesná, sociální a osobní. Některé děti mají štěstí a vlastní ve slušné míře všech sedm druhů, ale u některých může výrazně převládat například matematicko-logická na úkor lingvistické, a na trampoty potomka je zaděláno. Cizí jazyky mu prostě moc nepůjdou, ale zato bude vynikat ve statistice či přírodních vědách. Jiné dítě, které vládne inteligencí sociální a lingvistickou, se zase může stát úspěšným moderátorem či reportérem, i když bude mít celý život problémy s trojčlenkou. Kombinací je samozřejmě velké množství, neboť každé dítě je unikátní.
Jako asi každý rodič, vždy jsem si přála mít velmi chytré, pracovité, šikovné a poslušné dítě. Mám štěstí, že mé děti byly obdařeny těmito vlastnostmi, i když trošku jinak, než jsem si představovala: nejstarší dcera je dříč, s poslušností to ale bylo v období puberty slabší; starší syn je opravdu moc chytrý, velká šikovnost mu ale do vínku dána nebyla; mladší dcera je šikovná, o její chytrosti naopak pár učitelů pochybuje; a benjamínek mě poslouchá na slovo, jen do uklízení hraček se zrovna dvakrát nehrne. Člověk prostě nikdy neví, s jakými vlastnostmi se jeho děti narodí, ale v žádném případě si nestěžuji, nevyměnila bych žádného z nich za nic na světě...
Inteligence či předpoklady dítěte ale samozřejmě nejsou jediným ukazatelem úspěšnosti ve škole. Styl výuky ze strany kantora a individuální metody učení ze strany dítěte může být naprosto rozhodující kombinace, na které závisí, na jaké vysvědčení se rodiče budou za několik dní dívat. Z učiva psychologie si pamatuji, že existují tři základní způsoby učení, z nichž každý z nás preferuje jeden nebo dva: vizuální, poslechem a motorikou ("děláním"). Zaujalo mě, že nejvyšší procento dětí se nejlépe učí právě motorikou, tedy metodou, která se alespoň za mých školních let příliš nepoužívala, snad kromě matematických příkladů a občasných laboratorních prací. Také vizuální a interaktivní metoda nebyla na prvním místě, naopak pasívní poslech dlouhých výkladů a zapisování do sešitů naprosto převládaly. Předpokládám, že výukové metody se za posledních 20 let změnily k lepšímu, a že se i na základních školách dává větší důraz na komunikaci a debatu, týmovou práci, a vyhledávání a zpracovávání informací než na biflování neužitečných zbytečností, které nejen zapomeneme, ale nikdy v životě ani nepoužijeme. Nebyla bych si ale jista, jestli se tak děje v dostatečné míře.
Posledních 20 let mi alespoň jedno dítě nosí domů vysvědčení každý rok. Zpočátku jsem u mých adoptivních dětí viděla asi vše, co se na vysvědčení vidět dá, včetně trojky z chování či pětky z dějepisu, takže když mi začaly domů nosit vysvědčení mé vlastní děti, byla jsem za ty jejich jedničky opravdu vděčná, a nikdy jsem je nebrala jako samozřejmost. Když má nejmladší dcera nyní občas přinese nějakou tu horší známku, nechápu to jako konec její budoucnosti, ale spíš příležitost k otevření debaty, jak si tu svou budoucnost představuje ona, čemu by se chtěla věnovat a jak toho chce dosáhnout. Tyto diskuze jsou velmi zajímavé a poučné pro nás obě, já mám možnost občas zahlédnout svět z jejího pohledu, a ona již dnes ví, že zodpovědnost za sebe má více či méně ve svých rukách, a že já ji mohu jen poradit, pomoci a podpořit.
Vzhledem k tomu, kolik faktorů, včetně úrovně školy i samotných učitelů, ovlivňuje vysvědčení našich dětí, zastávám názor, že pokud je slušné, mám důvod se z něj radovat; pokud ale není až tak úplně podle mých představ, beru ho tak trochu s rezervou, určitě ne jako platnou předpověď úspěchu v dospělosti či dokonce hodnocení inteligence mých dětí. Ani já totiž nevím, jestli doma nevychovávám příštího Einsteina nebo Jewel, a co by si pak o mně historici pomysleli...
Přeji všem pohodový týden a dětem hezká vysvědčení!
Links:
http://www.schwablearning.org/articles.aspx?r=258
http://professorlamp.com/ed/TAG/7_Intelligences.html
http://tlt.psu.edu/suggestions/research/learning_styles.shtml
