Letos jsem, jako každý rok, opět obdržela velké množství různých pozdravů a přání do Nového roku od rodiny, přátel i známých, které mě samozřejmě moc potěšily. Vedle klasických přání zdraví, štěstí, spokojenosti, peněz i lásky tam bylo i spousta přáníček splnění toho, co chci já. Ale jaká jsou vlastně moje přání do budoucnosti?
Optimista ve mně šeptá přání "Vyrovnanosti":
"Bože, dej mi klid duše, abych dokázala přijmout to, co změnit nelze, kuráž změnit to, co změnit lze, a moudrost, abych dokázala odlišit jedno od druhého."
Pesimista ve mně zase našeptává modlitbu "Senility":
"Bože, dej mi zapomenout na ty, se kterými jsem se stejně neměla ráda, štěstí, abych potkávala ty, které ráda mám, a dobrý zrak, abych dokázala odlišit jednoho od druhého."
Ale konec vtipkování, napomíná mě vnitřní realista, který ví, že na srdci mi leží i jedno staré indiánské rčení:
"Tuto zemi jsme nezdědili od svých předků, tuto zemi jsme si vypůjčili od svých dětí."
Stará indiánská moudrost nám nenápadně připomíná jednu ze základních ekonomických pouček, totiž že oproti našim neomezeným žádostem stojí omezené zdroje, které, když se spotřebují, zmizí pro naše potomky v nenávratnu. Ale nechci se tu rozepisovat ani o ochraně přírodních zdrojů, ani o osobní odpovědnosti každého z nás ve společnosti. Všichni to víme, všichni jsme to slyšeli tisíckrát, a všichni si hlavně uvědomujeme, že naše možnosti ovlivnit běh světa jsou naprosto minimální.
A tak mi nakonec na pomoc přichází můj velký oblíbenec, Christopher Reeve:
"Musíš dát víc, než si vezmeš."
Tak tohle přání snad zvládám a zvládnu i nadále. Ať už se jedná o rodinu, přátele, zaměstnání nebo jen náhodné kolemjdoucí. Ať už se jedná o úsměv, milé slovo, pomoc, práci nebo zábavu, vždy se dá dát o něco víc, než obdržím od ostatních. Svět tím sice ani nespasím ani jeho problémy nevyřeším, ale možná v něm bude docela, úplně maličko lépe... A to za to určitě stojí.
A mé přání vám? Přece hlavně to, co si pro změnu přejete vy sami...
:-)
