To, že můj pětiletý synek sdílí geny se slavným Buffalo Billem, se v něm opravdu nezapře. Od té doby, co začal trošku rozum brát, touží se stát kovbojem. Tedy, samozřejmě, když nepočítám ty chvíle, kdy chce být pilotem jako byl jeho dědeček, nebo badatelem vesmíru jako je jeho starší bratr, či fotografem žraloků jako byl kdysi jeho tatínek a šikovným malířem jako je jeho nejstarší sestra. Je kouzelné sledovat malé dítě, které samo v sebe věří, čím vším může jednou být.
Byron Wolfe: Cowboy s lasem
Sen stát se kovbojem ale zatím přežívá nejdéle. Sotva se synek naučil chodit, začal pravidelně navštěvovat mou šatnu, kde mi vytahoval z šatů pásky, aby je po nás nadšeně házel. Nejen náš chudák pes, ale i kočka spolu s dalšími zvířaty z celého okolí, domácími i lesními, by mohli vyprávět, kolikrát a jak se na poslední chvíli zachránili před osedláním či letícím lasem. A to už vůbec nemluvím o těch okamžicích, kdy se nám za zády ozve výstřel z koltu od opasku proklatě nízko u pasu, při kterém svorně povyskočí nepřipravený člověk i zvířátko. Naše nefalšované leknutí samozřejmé přivodí radostný smích a je jen povzbuzením do dalších lumpáren.
Každý si asi dovede představit, jak ohromné nadšení následovalo po otevření ohromného balíku, který k nám dorazil od milujících prarodičů jednu sobotu, a který obsahoval krásný nový kovbojský oblek pro našeho budoucího kovboje. S ohromným úsměvem a hlasitými výkřiky radosti postupně vyndaval z krabice vše potřebné: černý klobouk s bílou stuhou, zářivě žlutou košili, úzké džíny s širokým opaskem a ohromnou přezkou, a samozřejmě i vysoké, krásně vyzdobené kovbojské boty! Prostě nádhera.
Synek se samozřejmě okamžitě převlékl do kovbojského, a po prvotním nadšeném poskakování po domě, byl připraven vyrazit mezi lidi - nebo alespoň mezi zvířata na zahradu. Zastavila jsem ho. Nový oblek byl určen hlavně až na následující víkend, kdy jsme jeli na návštěvu ranče mezi opravdové kovboje, a nechtěla jsem, aby si ho předčasně ušpinil nebo dokonce poničil:
"Počkej, na zahradu takhle nemůžeš!"
"Proč ne? Musím si ho přece vyzkoušet!" udiveně se na mně podíval těma velkýma očima, a s vážným výrazem v obličeji čekal na odpověď.
Proč? Proč nemůže běhat a hrát si? Na jazyku jsem měla logickou odpověď o svátečnosti nového obleku, ale včas jsem se zarazila. Při pomyšlení na "speciální příležitost" jsem si vzpomněla na Aubrey a na příhodu, kterou mi před lety vyprávěla...
S Aubrey mě před lety seznámila moje kamarádka Tammy. Je to velmi aktivní ženská, která je věčně v pohybu a z žádného dne nepromarní snad ani minutu. Je dětská psycholožka a pracuje převážně s mládeží, která se dostane do problémů, a svůj volný čas věnuje charitám, se kterými procestovala snad celý svět. Vždy má po ruce desítky zajímavých příběhů, kterými nás neúnavně bombarduje, když se občas sejdeme na její verandě u skleničky margarity.
Při mé první a naprosto neformální návštěvě, Aubrey nám naservírovala margaritu v nádherných broušených, pozlacených skleničkách, a malé občerstvení na krásných, porcelánových tácech. Byla jsem vážně překvapená, zejména v Americe, kde je většina lidí zvyklá servírovat hlavně na umělé hmotě. Aubrey se na mé viditelné překvapení jen usmála:
"Líbí se ti mé nádobí?"
"Určitě, je moc krásné, jen se trošku divím, že nám v něm servíruješ, a navíc zde, na verandě. Lidé si většinou schovávají krásné skleničky a porcelán jen na vzácné příležitosti jako jsou svátky."
"Hm, a jaká je vzácnější příležitost, než hezké posezení s přáteli?" zeptala se s úsměvem.
Tou otázkou mě dostala, samozřejmě. Nevěděla jsem, co odpovědět, abych nevypadala ještě hloupěji, než jsem si připadala...
"Nic si z toho nedělej, taky jsem to dříve viděla jinak," mrkla na mně.
"Před lety jsem ale změnila názor. Zemřela mi maminka, na rakovinu prsa. Byla ještě mladá, a ani ve snu by mě nenapadlo, že odejde tak brzy. Bylo to hrozně těžké, byla jsem studentkou a domů jsem jezdila jen o prázdninách. Když maminka umírala, přerušila jsem studium a přijela pomoci tátovi se o ni starat. Když měla lepší dny, dlouze jsme si povídaly - o rodině, o životě, o lidech. Moc litovala věcí, které v životě nestihla nebo kterých si nikdy neužila. Jednou mě požádala, abych otevřela její šatnu, a vyndala krásné, černé šaty. Byla na nich ještě i zažloutlá cedulka s cenou. Ty šaty si koupila před mnoha lety na svatební cestě v Paříži a tak moc se jí líbily, že si je schovávala na "vzácnou příležitost". Jenže do roka otěhotněla, pak podruhé, potřetí... Do šatů se už nikdy nevešla... Smutně se na mně usmála a zeptala se mě, jestli bych jí pomohla si je ještě jednou vyzkoušet. Vyhublé těžkou nemocí a agresivní chemoterapií, šaty jí konečně krásně padly. Je jen velká škoda, že se ta "vzácná příležitost" přihodila až těsně před její smrtí..."
Aubrey se odmlčela, a všem nám svorně tekly po tvářích slzy jako hráchy.
"Ale no tak, holky, nebrečte!" houkla na nás Aubrey. "To by si mamka nepřála. Jediné, co mi chtěla říct bylo, abych nečekala na žádné "vzácné příležitosti", protože prostě každý hezký den je taková příležitost! A tak si připijme na zdraví a na dnešní příležitost být spolu těmi krásnými skleničkami!"
Aubrey se nemýlila. Její maminka nebyla sama, která něco odkládala v očekávání, kterého se nikdy nedočkala. Také si pamatuji plnou skříň svátečních šatů mé babičky, ve kterých jsem ji nikdy neviděla. Nebo plný přádelník nového povlečení mé tety, která nás také opustila v mladém věku. Ale nemusí se ani jednat o to nejhorší, někdy jde i o změny v běžném životě, díky kterým nám něco unikne! Pamatuji se, jak jsem ty nehezčí oblečky a šatičky pro své děti, když byly maličké, také schovávala na "sváteční chvíle". Bílé krajkové šatičky na sobě měla má nejstarší dcerka jen jednou, protože mi žádná příležitost nepřipadala dostatečně důležitá! Když nad tím tak přemýšlím, každé z mých dětí vyrostlo dřív, než jsem je stačila víc než jednou navléknout do těch nejroztomilejších oblečků! A o mých vlastních věcech radši ani nemluvě. Jsem tvor velmi spořivý, a tak plno krásných svatebních darů stále leží pečlivě uloženo v domě mých rodičů, čekajících na co? Musím našim zavolat a požádat je, ať to vše buď používají nebo dají mému bratrovi... A moje šatna? Naprostá škoda mluvit. Kostýmky, šaty i boty, které jsem tak nadšeně výhodně nakoupila, abych je nikdy nenosila! Porcelán, který mám vystavený, ale nikdy nepoužívám. A takto bych mohla pokračovat donekonečna. Ještě, že alespoň ty knížky čtu dřív, než z nich vyprchá vůně tiskařské barvy!
Rychle jsem se ze vzpomínek a zamyšlení vrátila do přítomnosti. Synek stál na stejném místě přede mnou a trpělivě čekal na mou odpověď. Proč si vlastně nesmí jít hrát na zahradu v novém obleku?
"No protože..." rychle hledám tu správnou odpověď. A konečně jsem ji našla!
"... protože musíš počkat na mně, než se také převléknu!"
Souhlasně přikývl a opřel se o dveře, zatímco já jsem se běžela nahoru do šatny převléknout.
Když jsem po chvíli sešla zpět dolů v krajkových červených šatech a botech na vysokém podpadku, otevřel mi dveře, smekl svůj kovbojský klobouk, položil si ho na hruď a uklonil se:
"Tudy, madam!" řekl důrazně vysokým hláskem, který ale najednou zněl téměř mužně. Vlepila jsem mu velkou pusu na tvář, a vyrazili jsme společně na zahradu užívat si naší vzácné příležitosti a zároveň šokovat okolní lesní zvířectvo...
Přeji všem krásný den,
Pavlína O'Toole
