"Issaca si určitě zamiluješ," tvrdila mi Tammy, když jsme u ní doma čekaly na našeho řidiče a pomocníka. Musela jsem se usmát. Ještě jsem totiž nepoznala nikoho, koho by ve svém okolí Tammy nemilovala. Měla velmi osobitý přístup k lidem, nikdy nikoho nepomlouvala, o nikom neřekla špatné slovo, na každém viděla jen to nejlepší...
"Myslím to vážně," tvrdila mi, "Issac je můj malý bráška.."
Když za pár minut zazvonil zvonek, Tammy na mně zavolala z koupelny, ať jdu otevřít. Zvědavě jsem očekávala mladší kopii jejího bratra Steva, a tak jsem se při spatření dvoumetrového černého hromotluka trochu zarazila. Než jsem ale stačila otevřít pusu k pozdravu, objaly mě dvě silné paže, a já se ocitla ve vzduchu půl metru nad zemí.
"Tak konečně poznávám tu holku z Čech," zazněl mi do ucha překvapivě milý hlas, a na tvář mi přistála velká pusa.
"Já jsem Issac a umírám hlady".
Stejně nečekaně jak mě zvedl, tak mě pustil na zem a hrnul se kolem mně do kuchyně.
"Tak kde je ta dobrota, co tu voní po celém baráku, a kterou jsi mi uvařila?" A vzápětí se vrhl na hrnec boršče, který jsme s Tammy před chvílí dokončily. V tu dobu jsem ještě netušila, že tuto větu od něj uslyším několikrát týdně po dobu mnoha let. Issac se hned po mých dětech stal mým nejvděčnějším strávníkem, který z celého srdce miloval vše, co jsem kdy v kuchyni stvořila. A nebýt podezřívavých pohledů mého manžela, zřejmě by se k nám i nastěhoval. Tammy měla pravdu, Issaca si člověk prostě musel zamilovat. Stal se totiž na poloviční úvazek členem naší, už tak početné, domácnosti.
Právě se vrátil z amerického jihu, kde sezónně pracoval. Přes zimu se věnoval hraní na kytaru v kostele a dobrovolné práci, i když ve skutečnosti kostel za něj platil nájem, elektřinu i plyn. Zbytek jeho nákladů pokryly dávky v nezaměstnanosti, lístky na jídlo a státní příspěvky na dvě malé dcerky, které Issac a jeho žena Shari (Tammy sestra) adoptovali - jejich biologická máma byla Issacova svobodná mladší sestra Takeisha, která se díky dalším pěti dětem o ně nemohla starat.
Když Issac spořádal naprostou většinu boršče, vyrazili jsme na rozvážku potravin na sváteční večeři. Issacův pick-up i on osobně byl pro nás, dvě bílé holky, záruka bezpečí v ghettu i jeho okolí. V každém domku nás spolu s dospělými vítaly rozesmáté hordy dětí, které nadšeně skandovaly:
"Issac, Issac přišel!"
A okamžitě se na něj pověsily a žadonily, aby si s nimi hrál a povídal. Dospělí se usmívali a donekonečna nám děkovali a vyprávěli, jak pyšní jsou na Issaca, který se z ghetta odstěhoval a živí se poctivou prací. Během rozvážky jsem se seznámila i s jeho rodinou - rodiči a jedenácti sourozenci. Milá Issacova maminka nás přivítala horou smažených kuřecích stehen, haldou bramborové kaše a vařené sladké kukuřice, zatímco tatínek nám při večeři vyprávěl příběhy z bible. Po té, co vychovali a vypravili do života svých dvanáct dětí, přestali od státu dostávat většinu sociálních dávek. A tak se tatínek stal rodinným pastorem, který doma kázal svým dětem a jejich rodinám každou neděli z bible, a oni mu na oplátku dávali každý 10% ze svého příjmu. Mezi rodiči i dětmi vládla obdivuhodná harmonie a spokojenost, a o staroušky tak bylo i spravedlivě postaráno.
Třetí den jsme se zdrželi v oblasti Independence návštěvou několika mexických rodin. Jeli jsme domů po setmění po známé a sporadicky osvětlené Independence Avenue, když se Issac ke mně otočil a řekl důrazně:
"Na tuhle ulici nesmíš nikdy vkročit po setmění, slib mi to."
Přikývla jsem, na Issacovy užitečné rady jsem si již zvykla.
"On to ale myslí smrtelně vážně," přidala se Tammy s vážnou tváří. "Tady totiž řádí sériový vrah, který hází své rozřezané oběti do řeky Missouri."
V tu chvíli mi přeběhl mráz po zádech. Právě jsme totiž míjeli křižovatku, kde se mi před několika měsíci rozbilo auto, a já tu čekala (samozřejmě po setmění) s dětmi téměř hodinu na odtah. Byla tma a pršelo, ale naštěstí během několika minut u nás zastavil policajt, a čekal na odtah s námi. Díky Bohu za obětavé strážce zákona v K.C., kteří se vždy při problému objeví jak andělé strážní, dokud není situace vyřešena, a chrání vlastním autem i tělem své daňové poplatníky.
Po chvíli Issacovi zazvonil mobil. Několik minut nadšené diskutoval po telefonu, a pak nám pyšně oznámil, že se právě stal panem domácím. Byla mu schválena půjčka na dům se čtyřmi bytovými jednotkami poblíž jeho rodičů. Po zbytek cesty nám vyprávěl, jak je tento dům pro něj začátek nového života bohatství a prosperity. Moc jsem mu to přála, ale stejně jsem byla v mírném šoku. Který pomatenec a dobrodruh by Issacovi půjčil peníze na rozpadající se barabiznu, která navíc potřebuje plno oprav a financování? Právě Issacovi, který penězům nerozumí, u žádné práce dlouho nevydrží, stálé zaměstnání neměl snad nikdy v životě, a více či měně přežívá díky štědrosti státu a víře svých soukmenovců... Ale stalo se - v Americe je totiž možné asi opravdu úplně všechno, a navíc zde docela dobře funguje až neuvěřitelná pozitivní diskriminace...
Veškeré zakázky, o které kdy Issac požádal a nikdy pořádně nedokončil, získal jako černoch právě díky pozitivní diskriminaci. Od začátku věděl, že je dostane, stejně tak, jako sociální dávky, lístky na jídlo nebo podporu z kostela. Každou práci nadšeně začal, sebral zálohu a dodělání přenechal pracovitým, ale ilegálním Mexičanům. Za vydělanou zálohu nakoupil dárky svým dcerkám, neteřím a synovcům, pár týdnů odpočíval a potuloval se, a když zase nebylo co jíst, pomodlil se a poohlédl po další zakázce. S nějakou odpovědností či řádem si hlavu zásadně nelámal, protože věděl, že o něj bude vždy nějak postaráno.
Tušila jsem, že není možné, aby člověk jako on udržel a pravidelně splácel obytný dům, zejména, když mi oznámil, že dal dosavadním nájemníkům výpověď a do domu nastěhuje své sourozence s rodinami. Sestra Takeisha s pěti dětmi, žijící ze státních i federálních podpor jako jediná platila nájem pravidelně, respektive ho za ni platil stát. Ostatní bratři s rodinami sice někde pracovali, ale měli k penězům a pohledávkám, a zejména k vlastnímu bratrovi, podobný vztah jako Issac sám. Placení nájmu nebylo jejich prioritou, takže byli věčně pozadu, a často dávali Issacovi nájem v malých splátkách, které on zase utratil dřív, než je dokázal donést do banky a zaplatit tam dlužné splátky vlastní. Po necelých dvou letech Issac přestal z nějakého záhadného důvodu splácet dluh úplně, a banka mu dům zase sebrala. Někoho by možná taková ztráta zdrtila, ale ne Issaca.
"Bůh to tak chtěl," tvrdil mi, když se cpal šestým knedlíkem a kuřetem na paprice. "Jsem si jistý, že má pro mně nachystáno něco lepšího, tohle byla jen malá odbočka na mé cestě k úspěchu.."
"A co budeš dělat dál?" zeptala jsem se zvědavě. Podíval se zamyšleně na dno prázdného hrnce.
"Ještě nevím, od zítřka se budu postit, modlit a počkám, co mi Bůh poradí," usmál se po chvíli spokojeně a lehl si na koberec k jeho i mé dcerce, které ho další hodinu s veselým smíchem tahaly za vlasy a stavěly s ním věže z kostek. A on se jen blaženě usmíval, jako by právě vyhrál v loterii první cenu...
Dodatek a poučení: Pozitivní diskriminace demoralizuje minimálně stejně tak, jako ta negativní...
Přeji všem hezký týden!
