SCIO – byznys se vzděláním

Měl jsem tu možnost (nevím zda čest, nebo smůlu) napsat si testy nazývané Národní srovnávací zkoušky, které každý rok podstoupí tisíce studentů ucházející se o studium na vysoké škole. A co víc, SCIO dělá přijímačky i pro střední školy a v některých krajích dnes mají žáci jen dvě možnosti – dostat se na střední bez přijímaček nebo absolvovat testy od této společnosti.

 „Národní srovnávací zkoušky jsou testy srovnávací – každého testovaného spolehlivě porovnají s ostatními dle dosaženého percentilu. Percentil zjednodušeně říká, kolik procent testovaných jste „předběhli“. Takový test dobře slouží k rozlišení velkého množství uchazečů o vysokou školu, sice nevypovídají příliš o tom, co uchazeč skutečně umí, ale zároveň nikoho neupřednostňují (nezáleží na tom, z jak „dobré“ školy se k přijímačkám hlásíte).“ (zdroj: SCIO)

Je to skutečně tak. Na vysokou školu se tedy může dostat kdokoliv – i ten, kdo se o obor nezajímá a nemá znalosti, ale chce prostě jen na vysokou, aby nemusel jít pracovat.

Nepochopil jsem smysl zkoušek jinak než, že jsou sítem na mnoho uchazečů o studium. Ale proč je tam mnoho uchazečů? Právě proto, že si škola nedělá své vlastní přijímací zkoušky, ale akceptuje výsledky u scio-testů. Studenti tak jednoduše zjistí – „Jé, támhle brali loni na takovej nízkej percentil. Tam si dám přihlášku. Tam bych se mohl dostat, i když mně to nezajímá.“

Od září až do prvních termínů zkoušek pak někteří dochází na scio-kurzy (třeba za deset tisíc), kde se učí řešit testy. Jak je něco takového možné – neučit se znalosti, ale učit se řešit test? V dnešní společnosti to tak bohužel jde. Kdyby už měl být test skutečně srovnávacím, tak by z něj nemělo být zveřejněno vůbec nic, pouze jeden ilustrační test, aby měli všichni představu o jeho struktuře, ale dál už nic – žádné učebnice, žádné kurzy. Tak by byl skutečně srovnávacím a jak se SCIO ohání i spravedlivým.

Studenti, co udělají vše, aby se dostali na univerzitu (a třeba ani na ni nemají), si domů objednají za několik tisíc nejrůznější scio-publikace, dochází na scio-kurzy a pak se následně účastní třeba i všech šesti termínů zkoušek a uvalí za to další tisíce. Na vysokou se tak dostanou ti, co na ni skutečně mají, a ti, co mají dost peněz, které však jdou nějakému třetímu subjektu. (Kdyby ty peníze šly do školy, tak mně to tolik nevadí. Chápu ale, že z něčeho ty zkoušky musí financovat).

Myslím si však, že kdyby každá vysoká škola měla své vlastní přijímací testy, ze kterých by zveřejnila jen pár otázek a k tomu seznam použité literatury v testech,  tak by si člověk rychle rozmyslel, kam všude si dá přihlášku, a nemusel by se tak řešit přetlak na některé obory.   

Já jsem tímto ksindlem jménem NSZ prošel úspěšně a dostal jsem se na vysokou školu. Nicméně škola teď vůbec neví, zda mám znalosti v oboru a v nadsázce řečeno jestli vím, co vlastně znamená název oboru. Nečtete tedy příspěvek od někoho, kdo si tím prošel a nedostal se, a proto jen nadává, ale čtete článek toho, komu tento způsob přijímání na univerzity (na téměř 50 fakult) připadá více než absurdní.