Jak se vyrovnat s nepříjemnou minulostí?

Jak se vyrovnat s nepříjemnou minulostí národa? Zajímá vůbec ještě někoho? A jaký je vztah minulosti a současnosti? To vše řeší drama Dvacet tisíc stránek.

Studenti třetího ročníku herectví katedry činoherního divadla DAMU uvedli vůbec poprvé na českých jevištích hru švýcarského dramatika Lukase Bärfusse Dvacet tisíc stránek. Přeložila ji Magdalena Štulcová a od 5. dubna ji lze vidět v divadle Disk.  

Bärfuss patří v současnosti k čelním německy píšícím autorům a německé dramatické čelo je daleko větší a kvalitnější než to české, takže vysoká úroveň hry je zaručena již předem. Hlavním hrdinou je Tony, obyčejný kluk, kterému spadne na hlavu dvacet pět svazků knih o Švýcarsku za druhé světové války, v nichž je popsáno, jak se švýcarské úřady chovaly k uprchlíkům nejen židovského původu z okolních zemí. Základním tématem je vyrovnání se s minulostí, zejména s druhou světovou válkou, což je stále diskutované téma ve všech německy mluvících zemích. Často o něm píše například Elfriede Jelinek (vztah Rakušanů k nacismu), která snad i díky tomu dostala Nobelovu cenu. Inscenace Dvacet tisíc stránek, ale není jen o minulosti, je zároveň obrazem hodnotového systému současnosti. Tony, aby upozornil na své myšlenky a tragické příběhy jiných lidí, musí se přihlásit do talentové soutěže, ve které ovšem porotu a publikum nezajímají osudy uprchlíků zapsané v knihách, ale jen Tonyho fenomenální paměť, k níž přišel náhodou respektive nehodou.

Text přináší celou řadu hlubokých a podnětných myšlenek a v žádném případě nenudí (na rozdíl od některých her Jelinek). Hodně tezí však připomíná Milana Kunderu, kterého Bärfuss bezpochyby četl, pokud nejsou teze z jeho díla přímo přejaty. Jedná se zejména o pasáž, jak se na nás dívají ostatní (imagologové v Nesmrtelnosti) nebo rozbor vztahu přítomnosti, minulosti a budoucnosti, i když ten řeší už Orwell a sama myšlenka je daleko starší, ne-li antická. Hra je poměrně intelektuálně náročná s dlouhými dialogy, které střídají dlouhé monology. Ortodoxní monologista Stanko Milovič by určitě byl nadšen. I v dlouhých replikách hra nápadně připomíná Kunderu, zejména dílo Jakub a jeho pán, ačkoliv zpracování a děj je zcela jiný.

O to více je třeba pochválit mladé herce, že se obsáhlé texty dobře naučili. Jedná se zejména o úvodní monolog doktorky Gosborové a pak dlouhé pasáže z dopisů, které cituje Tony. Jeho text samozřejmě nemá dvacet tisíc stránek, ovšem není to o mnoho méně. Hlavní dvojice Tony a Lisa v podání Ondřeje Vackeho a Terezy Krippnerové je velmi povedená a přesvědčivá. Zejména Ondřej Vacke byl do této role dobře obsazen a zdá se, že je mu blízká. Z vedlejších dvojic zaujme Muž – kuře a další postavy z talentové soutěže, do níž je divák doslova vtažen.

Drama Dvacet tisíc stránek rozhodně stojí za zhlédnutí a dá se předpokládat, že to není jeho poslední uvedení na české scéně.