Netykavkovy povídky: Neviditelný

Bylo to další obyčejné ráno. Vstal jsem, vykonal v koupelně vše, co bylo potřeba, oblékl se a šel do obchodu. Cestou jsem pozdravil několik známých, ale oni mě ne.

Myslel jsem, že si mě nevšimli, přece jenom šli po druhé straně chodníku. Nebo že by tam šli proto, že si mě všimli? Stejně to bylo jedno. Bylo ráno. Vzal jsem si košík a šel nakoupit. Vybral si pečivo a nějaké mléčné výrobky. Chtěl jsem ukrojit dvacet deka poličanského salámu, ale prodavačka si mě vůbec nevšímala. Stála u pultu, přerovnávala zboží a ignorovala mě. Takže jsem salám nedostal. Pak jsem šel čekat k pokladně. Nikdo tam nebyl, a dokud jsme tam nestáli dva, tak ani nikdo nepřišel. Ten chlap za mnou mě předběhl. Když jsem vyskládal své zboží na pult, prodavačka mi ho nenamarkovala. Stál jsem tam s vyskládaným košíkem a ona odešla přerovnávat zboží. Tak jsem si nákup v naštvání naskládal do tašky a odešel. A kupodivu mi to prošlo. Zvesela jsem šel zpátky na byt. Pozdravil svého spolubydlícího, ale on mě ne. Vyskládal jsem nákup nebo spíše lup do lednice, mlčky posnídal a šel do školy. Přišel jsem později. Docent, který má vždycky nejvíc připomínek, ať už k pozdnímu příchodu, připraveným referátům nebo i vzhledu svých studentů, tentokrát mlčel, respektive nemlčel, jen po mém příchodu normálně přednášel dál, jakoby nikdo neotevřel dveře. Chtěl jsem si sednout do prostřední lavice, ale nikdo na kraji mě nechtěl pustit, i když jsem je nahlas prosil, což ale nezapůsobilo ani na ně ani na mého profesora, který dělal, že mé rušení přednášky neslyší. A já jsem zase dělal, že ho neruším.

Sedl jsem si na zem, ale nikdo si toho ani nevšiml. Po přednášce se se mnou žádný z mých kamarádů nebavil. Asi jim přišlo, že to bylo nevhodné a pohrdali mnou. I když řekl bych, že jindy by jim to přišlo cool, zvláště některým dívkám. Tentokrát mi žádná nevěnovala ani úsměv, ani výsměch. Šel jsem na oběd a zase jsem nic nedostal, opakovala se stejná situace jako se salámem a frontou u pokladny. Nejpodivnější na tom bylo, že když jsem přiložil svoji kartu ke snímači, napsal mi: „Uživatel nenalezen.“ Cestou domů mi ještě ujela tramvaj. Obvykle na dobíhající čekává, ale tentokrát nic.

Byl to zkrátka den blbec. Šel jsem spát s tím, že to snad zítra bude lepší.

***

Jednu výhodu to má. Spolubydlící po mně nic nechtějí. Ale zase se se mnou nebaví, jakoby věděli, že nic nedělám a proto se mnou nemluví.    

***

Nakonec jsem i já přestal věřit, že existuji. Přestal jsem věřit sám v sebe... 

***

Stále častěji tedy zůstával jen u počítače. Mohl se díky němu spojit s celým světem, popovídat si s kýmkoli, podívat se na cokoli. Přesto v tom začal vidět jen jakési obrovské prázdno. Místo, na němž se sice nachází on, ale kolem něhož chybí okolní svět. Měl stovky přátel v různých sociálních aplikacích, ale žádný z nich neměl potřebu mu napsat. A on zase neměl potřebu psát jim. Proč také, když mu nenapsali oni. A co bych po nich chtěl, když nechtějí nic oni po něm? Také mohl hrát všechny možné hry, ale přestalo ho to bavit. Dokazovat něco sám sobě to přece nemá žádný efekt, zvlášť když si to dokazuje pořád dokola. V online hrách byl, na rozdíl od sociálních webů, zcela anonymní. Byl jenom nick. Nikdo neznal jeho jméno ani příjmení, co dělá nebo jaké má zájmy. A nikdo to ani vědět nechtěl. Kdyby byl ženou anebo měl ženský nick, ptali by se jej na víc věcí. Kolik jí je, co dělá, jestli má kluka, jak často souloží, kdy přišla o panenství... Ale takto byl zcela mimo jejich zájmy. Ostatně jak dobře si člověk může popovídat s dvanáctiletými kluky. Hrával dřív často, ale poté proměně už to nebylo ono. Nikdo si jej nevšímal ani tady. Sice po něm nikdo nestřílel, ale ani on nemohl nikoho zastřelit. Jediné, co mohl udělat, byl selfkill a kvůli tomu se mu hra spouštět nechtěla. A pak mu to došlo selfkill – sebevražda – to by mohlo být řešení jeho bezvýchodné situace.

Nakonec na to všechno rezignoval. Šel na jednu odlehlou louku, vybral si místo a začal kopat. Říká se, že je to nejhorší možná práce. Nikdy nechápal, jak k ní lidé mohli najít motivaci. Jakou může mít člověk motivaci k tomu vykopat si vlastní hrob? Ale asi jim nic jiného nezbylo. Možná je donutili, ať už pažbou pušek nebo kopanci. Snad oni sami doufali, že si tím o několik minut prodlouží život. Avšak on si ho tak chtěl zkrátit. Byla to práce na celý den, ale čas už dávno přestal počítat. Nebyl k ničemu. On sám ho nepotřeboval a ti kteří ano, už jej více než týden ignorovali. Náhle se mu vynořilo v mysli – ignoramus et ignorabimus – neznáme a nepoznáme, nevíme a nebudeme vědět. Lidé věří v mnoho věcí, božských i lidských, reálných i magických, hloupých i vědeckých. Člověk by však měl věřit především v sebe. Jakmile přestane, měl by si raději vykopat hrob. Minimálně tím přijde na jiné myšlenky. Většina lidí v této situaci to však řeší jinak – oprátkou. Opravdu málokdo najde vědomou a dobrovolnou motivaci vykopat si vlastní hrob.   

(Netykavkovy povídky vychází každé pondělí ve 12:12.)