Dle oficiálních statistik máme v průměru na osobu při měsíčních výdajích 11198 Kč příjem 12677 Kč, tj. zbývá nám více jak 12% peněz. Přesto se náš celkový dluh neustále zvyšuje. Dle ČSÚ jsme v roce 1995 dlužili 101 789 mil. Kč, kdežto v roce 2012 již 1 130 311 mil. Kč. To je více jak jedenáctinásobek. Svoje vklady jsme však navýšili jen 3,75 krát. Proč upřednostňujeme spotřebu před budoucností?
Peníze, peníze, peníze….
Jak velkou roli hrají v motivaci člověka peníze. Skutečně velkou, ale současně velmi omezenou. Nabízíme vám pohled přes Maslowovu pyramidu potřeb.
Podívejme se například na to, kolik peněz potřebujeme na to, abychom uspokojily svoje jednotlivé potřeby. Uznávám, je to individuální, přesto se pokusím průměrovat, ačkoliv spoustu lidí touto úvahou asi naštvu.
Takže na fyziologické potřeby a potřeby jistoty potřebujeme celkově jen 1740 – 3410 Kč na osobu. Což vychází z oficiálně stanoveného životního minima. Teprve pokud vám nevychází tato částka, nastupuje stát, aby vám pomohl. Jinak prý máte dost! Jasné. Takže jsme v intervalu 1670 Kč. Obdobný interval mně potvrdila i šetření, které jsme prováděl u nejrůznějších skupin občanů od roku 1996.
Je také zajímavé, že lidé se většinou shodují i na tom, že v oblasti prestiže a seberealizace peníze velkou roli nehrají.
Za prestiž považujeme to, že požíváme jakési uznání u skupiny lidí, na kterých nám záleží. K tomu, abychom přemýšleli, a vymýšleli inovace, také příliš peněz nepotřebujeme. Dokonce se mi ani nepotvrdilo, že by lidé díky větší finanční motivaci lépe přemýšleli a dlouhodobě se tak více snažili a dlouhodobě tak dosahovali vysokých výkonů.
Seberealizaci nepodporují peníze zdaleka tak moc, jako získaná svoboda. Toto například s obdivem pozoruji u všech svých bývalých kolegů, kteří se „trhli“ a začali si „konečně“ budovat„svoje“ podnikání. Jsou aktivní a s nadšením dělají činnosti, které při finanční motivaci dělat odmítali.
Rozhodující pro seberealizaci je myšlenka, cíl, vize, mise. Tady práce baví.
Vítěz bere všechno
V případě prestiže a uspokojení vlastního ega mohou hrát peníze větší roli jen u konzumně zaměřených lidí, pro které může být prestiž charakterizovaná tím, co mám. Skutečnost je však daleko prozaičtější.
Ten první v dané skupině, který si pořídí něco, co mu ostatní závidí, co u něj obdivují, co chtějí také mít skutečně zažívá motiv prestiže.
Ti všichni ostatní, kteří jej následují a kupují si vysněné věci, se i přes velké investice však nedostávají z oblasti uspokojení sociální potřeby, protože se zpravidla velkého ocenění a obdivu sami nedočkají. Vítěz bere všechno!
Ten, kdo si koupí nový špičkový televizor nemá potřebu druhému obdivovat něco, co on už zná, když je vyzván, aby pochválil nový televizor kolegovi. Protože platí, že abych mohl patřit do skupiny, do které patřit chci, musím si koupit. Dokonce už dětské kolektivy vylučují jedince, kteří nemají mobil, značkové hadry či jiné vymoženosti naší spotřební společnosti. Svět dospělých je ještě zřetelnější. Stačí se začíst do doporučení jak je třeba se obléknout, abyste získali šanci na dobré zaměstnání, protože je to pravda odvěká….
Všichni to už mají
A právě touha patřit do konkrétní sociální skupiny, která se liší od jiné skupiny způsobem života, hodnotami ale i vlastnictvím movitých či nemovitých věcí je tím okamžikem, který lze při motivaci lidí využít, tím, že vašim podřízeným a kolegům pomůžete nastartovat jejich sociální raketu.
Lidem stačí, aby uslyšeli zaklínací formulku: „Všichni tady hrajeme golf“. „Všichni chceme kvalitně bydlet.“ „Všichni jezdíme na dovolenou k moři“. „Kdo nemá nový vůz, jako by nebyl“. „Konzervy nežeru!“…. Chceme se vyrovnat, chceme se zařadit. Ženeme se za kupováním elektroniky, značkových věcí, luxusních dovolených, kvality. Máme pocit, že se nám zlepšuje naše životní úroveň.
Startujeme naši sociální raketu, která nás nutí vydělávat stále více a více peněz. Naše snažení zpravidla korunujeme tím, že si pořídíme hypotéku, protože ještě nikdy nebylo tak výhodné si hypotéku pořídit, jako nyní….
Tím, že žijeme tak, jak žijí všichni kolem nás, jak žije naše sociální skupina, máme pocit, že děláme správně. Touha dělat správné věci nás motivuje. Protože, kdo se liší, je podezřelý….
Mimochodem v rámci školení manažerů mi jeden manažer naprosto seriózně tvrdil, že na to, aby uživil rodinu aniž by jakkoliv strádala potřebuje na jednu osobu alespoň 55 tis. Kč měsíčně. Tvrdím tedy, že dosadíme-li do jednotlivých stupňů Maslowovy pyramidy konkrétní množství peněz, tak se nám tvar pyramidy mění na raketu. Díky obrovskému intervalu finančních prostředků, které potřebujeme na uspokojení právě sociálních potřeb.
Nevěříte? Tak pár čísel:
V roce 1999 vlastnilo CD přehrávač 11,5% domácností oproti 71,1% v roce 2011. V roce 1999 vlastnilo videorekordér nebo DVD rekordér 53% domácností, v roce 2011 již 80,5%. Dokonce podle ČSÚ nejsou ani výrazné odchylky mezi domácnostmi s nejnižšími příjmy (nejnižší decil) a naopak s nejvyššími příjmy (nejvyšší decil). CD přehrávač vlastní 73,3% resp. 77,7% domácností. Videokameru dokonce vlastní více příjmově nižších domácností 18,6% než příjmově vyšších 14,1%. Pořizování si nejrůznějšího spotřebního zboží je skutečně velkým motivem. Zvláště, pokud mají rodiny děti.
Splnit správně sociální roli otce a matky „přece znamená“ postarat se o ekonomické zajištění potomků. Ve všech sledovaných ukazatelích rodiny s dětmi dosahují větší vybavenosti spotřebními předměty, než rodiny bezdětné, případně single.
Podíváme-li se na statistiky finančně nákladnějšího zboží, tak zjistíme, že se neustále snižuje počet obyvatel na 1 auto. Za rok 2011 tak připadlo 1 osobní auto na 2,3 obyvatele, ačkoliv ještě v roce 2007 to bylo 2,5 obyvatele. Oproti roku 1990 se počet aut zdvojnásobil.
Motivace hypotékou
Finančně nejnáročnější je pak oblast bydlení. Podle serveru Hypoindex.cz touží po vlastním bydlení 80% lidí, necelých 17% preferuje družstevní vlastnictví a jen 3% nájemní bydlení. Obrovský prostor pro další zadlužování hypotékami a vytváření si závislých zaměstnanců, protože právě skutečnost, že si můžeme pomocí nejrůznějších půjček a leasingů dopřát „pocit vlastnictví“ i věcí na které vlastně nemáme, vede k tomu, že honba za touto spotřebou nás v konečném důsledku nedělá šťastnými, protože poté, co si věci tímto způsobem pořídíme, zvykneme si na ně a dáme to vědět svému okolí, svojí sociální skupině, žijeme s pocitem, že vydělávat peníze musíme, protože nám hrozí, že bychom o svoje „výdobytky“ mohli zase přijít. Tušení toho, že by nás následně mohla tato skupina vyloučit nás žene vpřed. Pocit štěstí a „úspěchu“ přebíjí pocit strachu.
Najednou potřebujeme peníze! Peníze, abychom měli jistotu! Už nás nezajímá práce, zajímají nás jen peníze. Používáme věty, že potřebujeme přežít a uživit rodinu, aniž bychom si uvědomili, že vlastně hovoříme o své finanční negramotnosti, nedůslednosti a nesebekázni. Ačkoliv v průměru na osobu máme při měsíčních výdajích 11198 Kč příjem 12677 Kč, tj. zbývá nám více jak 12% peněz, celkový náš dluh se neustále zvyšuje. Dle ČSÚ jsme v roce 1995 dlužili 101 789 mil. Kč, kdežto v roce 2012 již 1 130 311 mil. Kč. To je více jak jedenáctinásobek. Svoje vklady jsme však navýšili jen 3,75 krát. Žije se nám „lépe“ v motivech (ne)jistot, než v motivech sociálních?
Celkově na uspokojení motivů prestiže a seberealizace vynakládáme 24% našich peněz. Sem patří například vzdělávání a osobní rozvoj. Jen pro srovnání uvedu, že na splátky hypotéky vydáváme v průměru 30,8% našich příjmů a v Praze dokonce až 48%!
Čísla jasně dokladují, že peníze hrají v našem životě velkou roli, protože nám umožňují uspokojovat zejména sociální potřeby. Naše zvyšování životní úrovně však platíme velmi draze tím, že k mnoha věcem, které si pořídíme nám přibývají i následné náklady například na energie, benzín, údržbu a pod., což má za následek v Maslowově pyramidě potřeb pád do oblasti uspokojování potřeb jistoty.
Pak nás ovládá strach a hrozí nám o to více, že neuspějeme.
Motivace a stimulace zaměstnanců
Pro majitele firem se tak rýsuje velmi jednoduchá cesta jak motivovat. Chcete-li, aby vaši zaměstnanci dobře pracovali – zadlužte je!
Nastartujte jim sociální raketu! Musíte je přesvědčit, že si přece mohou dovolit si koupit.... Ať si pořídí…. (pomůže vám reklama, stačí si pustit TV). Buďte jim příkladem. Ukažte jim co máte. Zmiňte se o vaší dovolené. Lidi tím nadchnete. Bavte se o tom s nimi a budou mít pocit, že jsou stejně úspěšní jako vy! Budou nakupovat a budou mít pocit, že si žijí lépe, že se zvyšuje jejich životní úroveň. Vy budete mít i téměř jistotu, že vám neodejdou, protože budou mít strach ze svých závazků. A pokud ten strach pomine, buďte si jistí, že většina z nich objeví něco dalšího, co by si mohla pořídit.
Nechceme se srovnávat s těmi, kteří jsou na tom hůř. Proto vás asi nemotivuje skutečnost, že v České republice připadá na 1000 obyvatel 373 aut (dle některých zdrojů dokonce 428) ačkoliv na Slovensku jen 222 nebo v Maďarsku 280. Protože v Lucembursku to je 659 aut v Itálii a Portugalsku více jak 570 a USA dokonce 759! Zajímají nás ti, kteří jsou na tom lépe. Způsobuje to naši rozmrzelost, že nepatříme mezi tu vybranou společnost a zapomínáme si vážit sebe za dosažené výsledky.
Zapomínáme, že bychom se měli snažit zvyšovat svoji hrdost, ego a prestiž. Neumíme nacházet motivy seberealizace a štěstí.
P.S. Poznámka pro majitele firem na závěr. Pokud uplatníte tento model při motivaci vašich zaměstnanců budete mít asi brzy pocit, že jste jediným ve vaší firmě, kdo přemýšlí. Protože tem, kdo je zadlužen potřebuje peníze, ale nepotřebuje myslet!
