Zazděná reformace – hledají ještě dnes faráři, kazatelé a teologové pravdu?

„My nejsme, jako někteří, kteří kramaří s Božím slovem, nýbrž mluvíme upřímně, z Božího pověření a před tváří Boží v Kristu“ – II.list Korintským 2,17. 

Hledají zmíněné skupiny dál pravdu Písem, nebo jsou jen církevními zaměstnanci?

Pro dnešního křesťana, majícího úctu k Bibli, je obtížné pochopit, že už okolo roku 56 n. l. si někdo dovolil „kšeftovat“ s Božím slovem. Nevíme sice, jakým způsobem dotyční křesťané znevažovali Písmo, ale upřímně se Slovem Božím nezacházeli. V té době ještě novozákonní Písma neexistovala. Překlad starozákonních knih do řečtiny, Septuagintu, měly jen některé knihovny a kláštery. Dnes je k mání za pár tisíc.

Starozákonní i novozákonní knihy přeložil do latiny počátkem 5. století až Jeroným. Jeho Vulgáta (=lidová) byla jako závazný latinský překlad Bible potvrzena i na Tridentském koncilu (1545-1563). Jen málo farností si mohlo pořídit její opis. Vlastnit Bibli si mohli dovolit jen knížata a králové. Překlad do angličtiny zaplatil Jan Viklef životem. Martin Luther a naši „králičtí“ už to měli jednodušší. Dějiny Evropy by se možná vyvíjely jinak, kdyby Jan Gutenberg vytiskl první Bibli už v době Petra Walduse, Savonaroly, Jana Husa, a ne až v letech 1452-1455. Tolik na úvod.     

Nedovedu si představit výsledek anketní otázky mezi teology a církevními představiteli, zda souhlasí se slovy mučedníka Jana Husa:

„Proto věrný křesťane, hledej pravdu, slyš pravdu, uč se pravdě, miluj, mluv, drž, braň pravdu až do smrti;“

„Nemůže-li být pravda projevena bez pohoršení, lépe je přijmout pohoršení, než pravdu opustit.“ 

Mohou křesťané prvních čtyř století rozumět Bibli stejně jako ti ve století 20. a 21.? Odpověď je jednoznačná, nemohou! Aby někdo mohl něco studovat, musí mít k dispozici studijní materiál a svobodu výsledek studia beztrestně zveřejnit. Starý i Nový zákon obsahuje varování, aby se věřící od Božího slova neodchylovali, k němu nic nepřidávali ani z něho nic neubírali – Jozue 1,7; Zj.22, 18-19.

V průběhu církevních dějin vznikala různá vyznání víry. Měla mít funkci služebnou, nikoli funkci nejvyšší autority, která patřila výhradně Písmu.

1/ Za nejstarší je považován Římský symbol křestní z 2. století, které bylo s Písmem ve shodě. K němu se pak přidalo Apoštolské vyznání, ve kterém se objevil první nebiblický „přídavek“ : k víře, že Pán Ježíš „umřel a byl pohřben“ přidali církevní představitelé „sestoupil do pekel“. Tento přídavek se nejen v Písmu neobjevuje, ale jednoznačně kopíruje pohanskou představu o „několika patrovém pekle“.      

2/ V Nicejském vyznání se poprvé objevuje prokletí vůči jinak věřícím: „Ty, kteří praví, že byl čas, kdy Pán Ježíš nebyl, dokud nebyl zplozen…obecná církev s klatbou odmítá“. Navíc je přidán další nebiblický přídavek: „Věřím v Ducha svatého, který z Otce i Syna vychází…“ Taková opovážlivost rozdělila do té doby jednotnou Církev na západní a východní. Reformace to mlčky přijala!

3/ Athanasiovo vyznání – připisuje se sice Athanasiovi, ale autoři jsou spíše Augustin a Ambrož. Krédo zachází nejdál: „Kdo takto nevěří, nebude spasen. Obecná víra je ctít jednoho Boha v Trojici. V této Trojici není nic dřívější ani pozdější, nic větší ani menší… “ To je totální popření novozákonních textů.

List Židům 1,5, „Komu kdy z andělů Bůh řekl: Ty jsi můj Syn, já jsem tě dnes zplodil“.

Jan 14,28, „…Otec je větší než já“.

I.list Korintským 11,3, „…hlavou Krista je Bůh“.

Nejmarkantněji lze vidět nedostatky v církevních naukách v otázce Ducha svatého. V prvních stoletích se církevní představitelé ani neodvážili definovat kdo Duch svatý je. Když se později museli vyjádřit, nadělali z neznalosti velké zmatky, přestože novozákonní texty jsou dost srozumitelné. Posuďte sami:

II.list Korintským 3,17: „Pán (Ježíš) je tím Duchem“  - KYRIOS to PNEUMA ESTIN.

Zjevení Janovo 2,17: „Kdo má uši, slyš, co Duch praví církvím…“

Zjevení Janovo 2,18: „Andělu církve v Thyatirech piš: Toto praví Syn Boží…“

Efezským 5,20: "...vzdávejte díky Bohu a Otci ve jménu našeho Pána Ježíše Krista."

I.list Timoteovi 5,21: "Zapřísahám tě před Bohem a Kristem Ježíšem a před anděly..."   

-"-     -"-            6,13: "Vyzývám tě před Bohem...a Kristem Ježíšem..."

-"-    -"-             2,5: "Je totiž jeden Bůh a jeden prostředník...člověk Kristus Ježíš."

I.list Tesalonickým 3,11: "Sám náš Bůh a Otec i Ježíš, náš Pán, kéž připraví..."

II.list Tesalonickým,3,16: "Sám pak náš Pán Ježíš Kristus a Bůh náš Otec..."

Kdo přijímá tato slova nezaujatě jako Slovo Boží, ten se může jen divit, k čemu je církevním představitelům ještě zapotřebí „třetí osoba“, vedle Boha Otce a Pána Ježíše Krista.