Tvrdohlaví Izraelci nechtějí spáchat sebevraždu

Tak se nám zase zbortila snaha amerických politiků ukončit arabsko-židovský konflikt. Politikům ani diplomatům nelze upřít snahu ani úsilí. Proč se konflikt nedaří urovnat ani po 130 letech, tzn. od první větší vlny židovských navrátilců v roce 1880? Potíž je v tom, že politici ho řeší v rovině sekulární, zatímco problém leží v rovině náboženské. Žel, tohle chápou jen Arabové a židovské komunity v Judeji a Samaří (podle Britské encyklopedie se takto označovalo do roku 1950 území, nesoucí dnešní demagogický název Západní břeh).

Když Římané vyhnali většinu židovského obyvatelstva z izraelské země a přejmenovali ji na Syria Palestina, zůstalo v zemi jen málo nejvěrnějších židů.

Zemi pak vládli křesťané, Byzantinci, křižáci a Britové, celkem 545 let, a stavěli chrámy, školy, nemocnice a cesty. Muslimové vládli v zemi dohromady 1088 let, ale jejich přínos zemi byl žalostný. Kromě dvou jeruzalémských mešit, Al Aksy a Skalního Dómu, a oprav jeruzalémských zdí nic moc. O přínosu muslimů se vede spor. Arabská propaganda čelí zprávám Bible a cestovatelů. Na rozdíl od Arabů, cestovatelé potvrdili biblické proroctví o stavu země. Žalostný stav země měl velkou výhodu. Žádný národ si tam nevytvořil svůj suverénní stát. Země čekala až na pravoplatné dědice a majitele.

Amos 9,14-15: „Úděl Izraele, svého lidu, změním, oni znovu vybudují zpustošená města a osídlí je, vysadí vinice a budou z nich pít víno, založí zahrady a budou z nich jíst ovoce. Zasadím je do jejich půdy a již nikdy nebudou vykořeněni ze své země, kterou jsem jim dal, praví Hospodin, tvůj Bůh.“

Ez. 36, 34-35: „Zpustošená země bude obdělána, nebude už ležet zpustošená před zraky všech, kdo jdou kolem.  Potom řeknou:  Tato zpustošená země je jako zahrada v Edenu: města ležící v troskách, zpustlá a zbořená, jsou nyní opevněna a osídlena.“

Proč začal konflikt ještě před prvními židovskými komunitami, tzv. osadami a před obsazením Judeje, Samaří a východního Jeruzaléma Izraelem? Arabům nešlo o zvelebování území, proto ty močály, bažiny a malárie. Podle islámských duchovních jednou dobyté území pro islám musí zůstat navždy islámské. Existence Izraele tento princip maří. Arabům a muslimům vadí už samotná židovská přítomnost.  

Osmánští Turci zakázali v roce 1884 pobyt židovským obchodním, ale židovským turistům nebránili. V roce 1891 poprvé Arabové protestovali proti sionistickému programu. O rok později Turci zakázali prodej půdy zahraničním Židům. V letech 1908-1910 arabské noviny v Haifě, Bejrútu a Damašku vyjadřovaly protesty proti „sionistickým kolonistům“ a nabýváním půdy sionisty. V roce 1929 Arabové, podněcováni islámskými duchovními, zmasakrovali Židy v Hebronu. Do té doby žili s Židy v pokojném soužití.

Od uzavření Dohody z Oslo v září 1993 do roku 2003 zabili arabští teroristé 1004 Izraelců. To je jakoby zabili 50 000 Američanů. Taková byla a je strategie „arafatovců“, v jedné ruce olivovou ratolest a v druhé pistoli, jak to předváděl Jásir Arafat v OSN.

Cílem Arabů a muslimů je likvidace izraelského státu a ukončení židovské přítomnosti v „jejich“ Palestině. Jen ti tvrdohlaví Židé se stále brání a odmítají přistoupit na Západem podporovanou sebevraždu.

Téměř celý svět se nechce smířit se slovem proroka Amose, že Izraelci „již nikdy nebudou vykořeněni ze své země.“ Antisemité nemají šanci. Přestože celý svět nakupuje výsledky židovského ducha v oblasti vyspělé technologie z Izraele, dál podporuje arabsko-islámský program na likvidaci Izraele. Za nacistů se psalo po zdech: „Židé, táhněte do Palestiny“, dnes Arabové píšou: „Židé, opusťte Palestinu.“  

Políček Američanům dali sami představitelé arabské samosprávy. Oznámili další pokus o smíření s teroristickým Hamásem a ochotu zasednout ve společné vládě. Tím odhodili masku „umírněných“ a opětovně dokázali, že všechna „mírová“ vyjednávání už berou jako zvyk. Nelze vyloučit, že USA „přehodnotí“ postoj k Hamásu a budou nutit Izrael k dalším jednáním ať to stojí co to stojí. Ale nemohou očekávat, že jim Izrael půjde na ruku, protože mladí branci na Masádě přísahají: „Už nikdy jako ovce.“