V Palestinské národní chartě z roku 1968 Palestinci definují sami sebe jako "Araby, kteří bydleli v Palestině před rokem 1947." (článek 5) Většina izraelských Arabů, i těch v Gaze a v arabské autonomii, jsou potomci Arabů, kteří přišli ze sousedních chudých arabských států jako námezdní dělníci u Židů. Jejich mateřštinou není "palestinština", nýbrž arabština a jejich národnost je, podle "obcovací řeči", arabská. Je logické, že žádný "palestinský národ" neexistuje, existuje pouze arabský lid, ona směsice muslimských Arabů, Turků, Mongolů, Peršanů, Bulharů a Řeků, hovořící společným jazykem, arabštinou. Přicházeli do Palestiny za prací z Alžírska, Egypta, Libanonu, Sýrie, Iráku i z Balkánu. Salomon Benzimra, spoluzakladatel Canadians for Israel's Legal Rights (CILR) tvrdí: "Během několika měsíců v roce 1934 přišlo do Palestiny přes 30 000 Syřanů." Americký prezident Roosevelt přiznal v roce 1939, že od roku 1921 počet arabských přistěhovalců do Palestiny daleko převyšoval počet židovských přistěhovalců.
Většina z 500 000 námezdních dělníků zůstala i po skončení různých staveb, např. železnice. Vyšší plat i lepší životní podmínky u Židů přitahovaly do Palestiny stále více Arabů. Když se začali Arabové organizovat, po příkladu sionistů, znělo jedno z hesel na kongresu arabského národního hnutí v roce 1919 v Damašku: "Palestina je součástí Sýrie." Představitelé OOP tvrdili 15. 11. 1988: "Stát Palestina je státem arabským, integrální a nedělitelnou součástí arabského národa."
Základní zákon Palestinského legislativního shromáždění z roku 1997 určil mimo jiné:
Článek 1: "Palestina je součástí velkého arabského světa a Palestinci jsou součástí arabského národa. Palestinci musí usilovat o dosažení arabské jednoty. "
Článek 4, 1: "Oficiálním náboženstvím Palestiny je islám."
Článek 4, 2: "Základem právního systému budou zákony šaríi."
Jak Arabové naložili s právem na sebeurčení?
Ve 20. a 30. letech 20. století podněcovali islámští duchovní nevzdělané Araby k násilí proti Židům. K ukončení násilí byla zřízena v roce 1937 tzv. Peelova komise. Ta potvrdila, že násilnosti iniciovali Arabové, zatímco se Židé trpělivě řídili zákonem. Její návrh na rozdělení Palestiny Židé přijali, Arabové to odmítli. Komise také zdůraznila, že Židé jsou v Palestině v souladu s právem, nejsou tam trpěni z pouhé milosti.
Doporučení VS OSN z 29. 11. 1947 na rozdělení Palestiny na stát židovský a arabský Arabové odmítli podruhé. Izraelští premiéři Barak i Olmert nabídli Arabům 98 % území, Arabové odmítli potřetí i počtvrté. Dali tím celému světu na vědomí, že jejich záměrem není vybudování vlastního prosperujícího státu, ale zničení toho izraelského. Iniciováním válek v letech 1948, 1967 a 1973 Arabové prokázali, že nestojí o pokojné soužití s Izraelem. Dodnes neprokázali schopnost realizace životaschopného, samostatného státu. Jsou závislí na milodarech cizích zemí, na dodávkách vody a elektřiny z Izraele.
Ti politici, kteří přesto volají po samostatném státě palestinských Arabů, by měli vysvětlit, proč nepodporují se stejným zápalem pokusy o samostatnost u Basků, 5 milionů Katalánců, 5 milionů Skotů nebo 15 milionů Kurdů. Není to proto, že tyto národy nemají v programu zničení Izraele?
Izrael se v roce 2005 stáhl z Gazy. Tamní Arabové byli svobodní a zvolili si islámský teroristický režim Hamásu. Stala se Gaza "Paříží v Palestině"? Ani omylem. Byly na území propašovány tisíce raket, vznikaly nové "továrny" na výrobu jednoduchých raket.
Stejně tak se dařilo jižnímu Libanonu. Po odchodu izraelské armády nashromáždila islámská teroristická organizace Hisb´allah tisíce raket a vybudovala síť bunkrů pro válku s Izraelem.
Jenom naivní a neinformovaný člověk může věřit, že by po odchodu Židů z Judeje a Samaří proměnili tamní Arabové svou autonomii v prosperující a mírumilovný sousedský stát. Arabové jsou posedlí touhou zničit židovský stát. Vytrvale je k tomu podněcují jejich náboženští vůdcové, čerpající svou nenávist k Židům z koránu. Teokratický íránský režim nemá s Izraelem žádné územní spory. Nenávist k Izraeli čerpá ze stejného zdroje, z koránu. Z toho plyne, že zdrojem blízkovýchodního problému je islám a korán. Z té studny nenávisti čerpají teroristické skupiny i arabské a islámské země.
Arabská Liga dostala v červenci 1948 dopis od zakladatele Muslimského bratrstva Hassana al-Banny, ve kterém chválil bývalého jeruzalémského muftího Amína al-Hussejního, přítele Heinricha Himmlera: "Muftí je Palestina a Palestina je muftí. On je hrdinou. S pomocí Hitlera a Německa bojoval proti sionismu, Hitler i Německo jsou pryč, ale Amín bojuje dál. Pokračuj Amíne, Alláh je s Tebou. My jsme s Tebou."
Prolhaný Mahmúd Abbás, alias Abu Mazen
Podívejme se, co napsal Mahmúd Abbás v oficiálním deníku OOP Falastin a-Thaura v březnu 1976:
"Arabské armády vstoupily (1948) do Palestiny, aby údajně ochránily Palestince proti sionistické tyranii, ale místo toho je nechaly na holičkách, přinutily je emigrovat a opustit vlast, a uvrhly je do táborů, ve kterých živoří jako kdysi židé ve svých ghetech."
V New York Times z 16. května 2011 podává tutéž historickou událost zcela odlišně:
"V listopadu 1947 Valné shromáždění doporučilo rozdělení země. Brzy nato sionistické síly vyhnaly palestinské Araby, aby si zajistily rozhodující židovskou většinu v budoucím státě Izrael, a arabské armády odpověděly intervencí. Následovala válka a další vyhánění. Byli to potomci oněch vyhnaných Palestinců, kdo byli v neděli terčem izraelských kulek, když se snažili symbolicky demonstrovat právo návratu do svých dřívějších domovů."
Vznik Izraele je zázrak
"Židovský stát vznikl m e z e r o u v čase, která se jen nakrátko otevřela mezi listopadem 1947 a květnem 1948". Tak to geniálně vystihl politolog Zdeněk Švácha. Samotné hlasování v OSN v roce 1947 o rozdělení Palestiny se proměnilo v drama. Odpůrci rozdělení najednou hlasovali pro. Kdyby se hlasovalo o několik let později, pak díky nově vzniklým islámským zemím by hlasování dopadlo v neprospěch Izraele.
Po návratu do Palestiny měli židovští imigranti jen malé znalosti z oblasti zemědělství, obchodu nebo moderní technologie. Dnes patří Izrael k absolutní světové špičce. Tím prokázali, že si samostatný stát zasloužili, zatímco Arabové většinou dál živoří.
Některé země, které dříve vznik Izraele podporovaly, začaly Izraeli škodit. Začala to Velká Británie, která se snažila vzniku Izraele všemožně zabránit. Když musela Palestinu v květnu 1948 opustit, bylo to po krachu v Indii další ponížení koloniální velmoci. Zpočátku přátelská Británie se změnila v nepřítele. Arabské armády cvičil v letech 1939-1956 pro boj s Izraelem britský generál Sir John Bagot Glubb, který velel arabské legii při okupaci Judeje a Samaří v roce 1949. Židovský poslanec britského parlamentu Gerald Kaufman ve svém bláznovství přirovnal teroristy Hamásu k židovským obráncům varšavského ghetta a Izrael označil za nacistickou entitu.
Z britského antisemitského podhoubí vyšel také saxofonista Gilad Acmon. Přátelí se s neonacisty a popírači holocaustu v Evropě. Vyzývá ke zničení Izraele a k zapalování synagog. Jiný britský Žid, Paul Eisen, je ředitelem organizace Deir Yassin Remembered.
Organizace má v programu připomínat útok Irgunu na arabskou vesnici Deir Jásin v dubnu 1948. Irgun chtěl prolomit arabské obklíčení Jeruzaléma a dodat tamním Židům základní potraviny. Během 8 hodin 120 bojovníků Irgunu zneškodnilo asi 200 arabských ozbrojenců. Události ve vesnici Dejr Jásin vyvolaly paniku mezi arabským obyvatelstvem a přispěly k odchodu Arabů. Očekával bych, že se Eisen bude spíše zastávat zmasakrovaných neozbrojených Židů, než se ztotožňovat s arabskými teroristy.
Francie po II. světové válce dovolila sionistům používat Marseilles jako základnu pro ilegální emigraci a dodávky zbraní. V roce 1969 Francie nedodala Izraeli 50 stíhaček Mirage, za které už bylo zaplaceno. Raději je dala Sýrii, v té době největšímu nepříteli Izraele.
Spojené státy byly po počátečním odmítání sionistů první zemí, které uznaly vznik Izraele.
Americká zpravodajská služba musela vědět, v jaké těžké situaci byl Izrael v roce 1948, a přesto uzavřela dvéře pro zbraně Židům. Arabům se však dodávaly zbraně i výcvik v hojné míře z USA, Francie i Velké Británie. Arabové měli zřejmě dokončit, co už nacisté nestihli! Když chtěl v roce 1950 Šimon Peres nakoupit 30 přebytečných letounů Mustang, Američané je raději zničili. Američané zradili svého dlouholetého spojence Rézu Páhlavího ve prospěch šíleného Chomejního. V Egyptě zradili dlouholetého spojence Hosní Mubaraka ve prospěch Mursího z Muslimského bratrstva. V červnové válce v roce 1967 předávala americká loď Liberty, v té době nejdokonalejší špionážní loď světa, informace o pohybech izraelské armády Arabům. V roce 1984 upozornil Jonatan Pollard Izrael na dodávku amerických zbraní teroristům Jasira Arafata přes Řecko. Dostal v roce 1987 doživotí a dodnes ho nechtějí Američané pustit z vězení, ačkoli přinutili Izrael k propuštění arabských teroristů.
O dodávky zbraní pro Izrael z ČSR se velice zasloužil český Žid Ludvík Hoch, narozený v 1923 na Podkarpatské Rusi, který si změnil jméno na Robert Maxwell. Byl Ben Gurionovým špionem, vzdáleným příbuzným Eliho Wiesla a přítelem čs. ministra zahraničí v letech 1948-1950 Vlada Clementise. Maxwellovi přátelé v ČR udělali v roce 1948 to, k čemu žádná země neměla odvahu: Poprvé za 2000 let umožnili Židům poctivý boj! Maxwell zemřel v listopadu 1991. Britská tajná služba ho uštvala k sebevraždě. Pomstila se mu za to, že zabránil arabskému pokusu zničit Izrael.
Člen britské tajné služby Anthony Cavendish v roce 1947 zjistil, že bývalí nacisté jsou přemísťováni z Evropy do Palestiny, kde výcvikem Arabů pokračovali ve válce proti Židům.
V roce 1938 inicioval americký prezident Franklin D. Roosevelt svolání konference do francouzské Évian-les-Bains, kde se řešil problém židovských uprchlíků před nacisty. 32 zemí, 32 soukromých organizací a 24 dobrovolných organizací nakonec židovským uprchlíkům nepomohly. Konference se stala přehlídkou anglo-amerického pokrytectví. Nikdo nechtěl židovské uprchlíky přijmout, což se rovnalo rozsudku smrti. Opakuji znovu, nikdo, ani Amerika, ani Evropa Židům nepomohla. Dnes se předhánějí v pomoci arabským uprchlíkům, jejichž otcové chtěli třikrát válkou zničit Izrael.
Okupace, nebo obsazení?
Pro všechny, kdo zažili nacistickou nebo komunistickou okupaci, vyvolává takové slovo odpor. Anglické occupy však neznamená vždy přepadení a okupaci slabšího silnějším. Nedávné sociální protesty v USA měly slogan "Occupy Wall street." V tomto případě šlo o obsazení, ne o klasickou okupaci. Tolik na úvod o tzv. "izraelské okupaci."
Izraelská levice a pak všichni antisemité společně opakují dodnes, že Izrael od června 1967 "okupuje" východní Jeruzalém, Judeu a Samaří. Zmíněné území Izrael skutečně "obsadil", ale ne jako okupant, poněvadž je dobyl na "původním okupantovi" a tím bylo Jordánsko. Byla to právě jordánská armády, která využila v letech 1948-1949 své vojenské převahy a nezákonně obsadila a později anektovala zmíněná území. Jordánskou agresi, okupaci a anexi z 24. dubna 1950 uznaly jen Velká Británie a Pákistán. Celý svobodný svět byl proti. Proč? Protože Jordánsko mělo v té době svůj vlastní stát východně od Jordánu. Jeho armáda vstoupila na území, na které si, v souladu s mezinárodním právem (jak výše uvedeno), činil nárok Izrael. Jestliže Izrael v roce 1967 své historické území obsadil, osvobodil toto území od jordánské okupace a nemůže být sám za okupanta označen. Izraelská přítomnost v Judeji a Samaří je výsledkem obranné války. Výzvy k navrácení izraelské přítomnosti před 5. červnem 1967 se rovnají jedinému záměru: dát Arabům další šanci na zničení Izraele.
Správa tzv. Západního břehu (Zb)
Zóna A je plně pod správou arabské autonomie a žije v ní 55 % všech Arabů ze Zb. Jde o větší města, převedena pod arabskou správu v druhé polovině 90. let.
V Zóně B žije 41 % Arabů pod vlastní správou, ale na bezpečnost dohlíží Izrael.
Zóna C je pod izraelskou správou, žijí tam pouhé 4 % Arabů, ale zabírají 59 % území. Zóny B a C označují Arabové za okupovaná území. Územní celky pod arabskou správou jsou malé a nepropojené.
Je vhodné připomenout, že Izrael přirozeně dovolil žít na svém území arabské menšině, zatímco Egypt a Jordánsko po okupaci Gazy, východního Jeruzaléma, Judeje a Samaří vstup Židům zakázaly. Je také pravdou, že Britové předali, v rozporu s Mandátem pro Palestinu, Golanské výšiny Sýrii. K čemu to bylo dobré? Syřané ostřelovali židovské farmáře v Galileji téměř denně. Během syrské správy Golan bylo zabito 200 Židů. Z toho plyne, že podpora vrácení Golan Sýrii se rovná podpoře dalšímu zabíjení Židů.
Pětadvacet tisíc obyvatel arabské autonomie si na živobytí vydělává "u Židů", podobně jako na začátku 20. století. Arabští podnikatelé běžně obchodují s firmami z Judeje a Samaří, dalších více než 50 tisíc Arabů je na obchodu s židovskými komunitami finančně závislých a přes 200 000 Arabů pracuje v Izraeli. Navzdory těmto faktům volají antisemité všeho druhu po bojkotu židovských komunit v Judeji a Samaří. Dávají tak průchod své nenávisti, aniž by se zajímali, z čeho budou ti Arabové živit své rodiny. Od vzniku Izraele prodělali Arabové pozitivní změny, které se neobjevily v žádné muslimské nebo arabské komunitě ve světě.
Průhledný arabský plán
Nepřátelé Izraele záměrně přehlížejí důležitý fakt v dějinách arabsko-židovského konfliktu. Jde o datum založení Organizace na osvobození Palestiny (OOP). Tato Arafatova teroristická organizace vznikla v roce 1964. Do červnové války v roce 1967 zbývaly ještě tři roky. Od koho chtěli Arabové v OOP Palestinu osvobozovat? Tehdy byla všechna sporná území v rukou Arabů. Bojovali teroristé z OOP proti Egyptu nebo Jordánsku? Vyhazovali do vzduchu autobusy v těchto dvou arabských zemích? Jistěže ne. "Osvobození" se vztahovalo na židovský stát. Zdiskreditovanou OOP nahradil název Fatah, ale cíl zůstal stejný: zničení Izraele. Po zjištění, že vojensky to nejde, vymysleli teroristé Fatahu nový plán, metodu postupných kroků. Jestliže radikální Hamás usiluje o zničení Izraele ihned, Fatah s tím moc nespěchá. Vysoce postavený představitel Fatahu Abbas Zaki má na starostí kontakty s arabským světem a Čínou. V televizi arabské autonomie Zaki prohlásil: "Alláh přivedl Židy do Izraele, abychom je mohli vyhladit." Fathi Hammad, od dubna 2009 ministr vnitra v Gaze, hlásal v TV Al-Aksa 29.9.2008: "Zabití jednoho Žida je jako zabít 30 milionů Židů." Blokádu pásma Gazy prosadila RB OSN v roce 2009. Žádný slušný a rozumný člověk nemůže požadovat ukončení blokády islámského teroristického režimu v Gaze, který se stále pokouší pašovat do Gazy další zbraně a rakety s jediným cílem: zničení Izraele.
Jejich soukmenovci, v arabské autonomii dodnes nezrušili ve své Chartě výzvy k likvidaci židovského státu. Nepředložili veřejnosti žádnou "umírněnou verzi." Od dohod z Oslo je 90 % území Judeje a Samaří, tzv. Západní břeh, pod správou arabské autonomie. Jak by mohl vypadat stát Palestina, to nám předvádí teroristický režim v Gaze, která se stala ozbrojeným táborem teroristů, vždy připravených zaútočit na Izrael.
Přes nepopíratelný židovský přínos lidské civilizaci, např. velký počet laureátů Nobelovy ceny, vývoj nových léků pro lidstvo, kapénkové zavlažovací systémy, zdokonalování vyspělých technologií, pomoc izraelských expertů chudším zemím nebo izraelskou rychlou pomoc v neštěstích na Haiti a Filipínách, je neskrývaná nenávist k Izraeli na vzestupu.
Islámský režim v Íránu dlouhodobě podporuje terorismus a vyhrožuje zničením Izraele, čímž porušuje Chartu OSN. Měl by být dávno z OSN vyloučen, ale nestalo se tak. Jestliže židovský národ, tj. "palestinské Židy", si podle Bible vyvolil Hospodin, pak si "palestinské Araby" vyvolil sekulární svět. Dopřává jim takových mimořádných výhod, jakých se nedostává žádné jiné komunitě světa.
Čím si zasloužili palestinští Arabové takou pozornost? Ve 20. a 30. letech 20. století zmasakrovali stovky židovských přistěhovalců do Palestiny. V předvečer války v roce 1948 prohlásil tajemník Arabské ligy: "Tato válka bude zničující, bude se podobat masakrům z doby Mongolů a křižáků." Nejvyšší duchovní palestinských Arabů muftí Haj Amín Husejní vyzval všechny Araby: "Vyhlašují svatou válku. Moji bratři muslimové, zabíjejte Židy, všechny je zabijte."
Třikrát se palestinští Arabové pokusili o druhý holocaust. V roce 1948, 1967 a 1973. Vybudovali jednu z nejhorších teroristických organizací, mající na svědomí tisíce mrtvých. Když Židé pracně vysadili les, oni les zapálili. Tím jen dokázali skutečnou podstatu své politiky. Žádné "budování svého státu", ale zničení toho izraelského. Takový je program palestinských Arabů. Proto mají tolik příznivců ve světě. Statisíce přišly o život ve vzájemných arabsko-muslimských bojích, které neměly nic společného s Izraelem a sionisty.
Problém s beduíny
Pojmenování beduín je odvozeno od arabského slova pro poušť, "badíja." Beduíni žili kočovným způsobem života ve střední a západní Arábii. Žili se převážně pastevectvím velbloudů, koz a ovcí. Když po jejich stádech zůstala jen vyčerpaná půda, přemístili se do jiné lokality a dál devastovali nové území. V Arábii po nich zůstala jen poušť a tak se dostali do Palestiny a na Sinaj. Izraelská vláda na ně pohlíží jako na nelegální usedlíky, kteří neoprávněně vstoupili na soukromý pozemek. V oblasti Negevu patří k nejchudší komunitě s nejvyšší kriminalitou. Také oni požívají mimořádné ochrany od evropských sympatizantů a od OSN.
Organizace OECD, v roce 2010: "Izrael musí podniknout naléhavé kroky k propojení beduínských komunit elektřinou, vybudovat kanalizaci a silnice. Musí zlepšit jejich vzdělání."
Výbor pro lidská práva při OSN, v roce 2010: "Izrael musí respektovat práva beduínů na vlastnění půdy po předcích a jejich tradiční způsob živobytí založený na zemědělství."
Taková propaganda OSN působí komicky. Většina označuje pastevectví za tradiční způsob obživy beduínů, ale mudrci v OSN objevili u beduínů zemědělství. Znakem beduínů byl vždy stan a stáda koz, nikdy pluh. Zemědělci neputovali z místa na místo, jak to dělali beduíni.
Někteří křesťané opět na falešné straně
Antisemitům se v současnosti podařilo "naverbovat" na svou stranu mnoho křesťanů. Podařilo se jim to v době nacismu a jsou úspěšní i dnes. V Betlémě vytvořili pro-arabskou a proti-izraelskou skupinu Christus am Checkpoint. Na konferenci této skupiny v Betlémě byli křesťané vyzváni, aby nepodporovali Izrael, protože prý "porušuje lidská práva". Rada zástupců britských Židů poslala v listopadu 2012 formální stížnost Anglikánské církvi. Předmětem stížnosti byly výroky duchovního Stephena Sizera, pronesené počátkem roku 2010, které Rada označila za antisemitské. Sizer se zjevně ztotožňuje s arabskou propagandou. Pro představu uvedu některá Sizerova "moudra":
"Antisionismus není totožný s antisemitismem. Judaismus je systém náboženský a sionismus je systém politický. Odmítám politický systém, upřednostňující přistěhování židovským emigrantům, narozeným v cizině, zatímco se popírají stejná práva Arabům, narozeným v Palestině. Jimmy Carter není jediný, kdo označuje sionistické praktiky, provozované izraelskou vládou, jako apartheid.
Křesťanský sionismus se stal nebezpečným hnutím, protože zobrazuje moderní Izrael jako společenství Bohem vyvolených a redukuje poslání církve na morální a biblickou podporu izraelské kolonizace Palestiny. Židovské komunity v Judeji a Samaří jsou podle mezinárodního práva ilegální. Podle Ženevských dohod nesmí okupační vláda přemísťovat své obyvatelstvo na okupované území.
Bojkot zboží z Judeje a Samaří schvaluji. Seznam zboží naleznete na webových stránkách Přátel Al-Aksy nebo Islámské rady pro lidská práva (IHRC)."
I v době nacismu někteří křesťané bojkotovali židovské obchody a ti "nejaktivnější" umístili nad vchodem svých modliteben ceduli Židům vstup zakázán.
Některá fakta o Palestině
Arabskou pohádku o ukradené prosperující zemi vyvracejí cestovatelé po Palestině.
Americký spisovatel Mark Twain napsal roku 1867 cestopisnou knížku "The Innocents Abroad" o svých zážitcích v Evropě a Palestině. S ním cestovalo několik dalších amerických svědků. O stavu tehdejší Palestiny napsal: "V údolí Jeezrel a Galileji není jediná vesnička. V okruhu 30 km oběma směry jsme nepotkali živou bytost. Nazaret je pustý, Jericho je zřícenina, Betlém i Betania liduprázdné, všude jen pustota a plevel. Strom nebo keř jen tu a tam, dokonce ani odolný olivovník nebo kaktus není k vidění. Palestina je v dezolátním stavu".
Kvůli pravdivému popisu země obviňovali arabští vůdcové Marka Twaina z rasismu. Twainovo svědectví potvrdili i jiní svědkové. "Palestina je v desolátním stavu", napsal v 18. století francouzský historik Francois Volney. "Země je opuštěná, neviděli jsme žádné zvíře, jen pár ptáčků", napsal roku 1844 William Thackeray v cestopise "From Jaffa To Jerusalem". Britský konzul James Finn napsal v roce 1857: "Země je bez obyvatel, je zapotřebí ji obydlit".
V roce 1896 projel Palestinou na koni H. Allen Tupper junior. V New YorkTimes pak napsal: "Setkal jsem se jedině s obchodníky na velbloudech a s divokými kmeny beduínů, kteří zůstali na jednom místě nejdéle dva měsíce."
Velkou důležitost má zpráva Britské královské komise z roku 1913: "Země je poloprázdná, ekonomika stagnovala až do příjezdu prvních sionistů roku 1880. Silnice z Gazy na sever byla sjízdná pro přepravu jen v létě. Domky byly z bláta, bez oken, pluhy ze dřeva, hygienické podmínky hrozné, školy žádné, vesničky řídce obydleny, všude samé ruiny.
Podobná svědectví dokládají cestovatelé Alphonse de Lamartine, Sir George Gawler, Sir George Adam Smith, SiebaldRieter, priest Michael Nuad, Martin Kabátník, Arnold Van Harff, Johann Tucker, Felix Fabri, Edward Robinson a jiní.
V roce 985 si stěžoval arabský spisovatel Muqaddasi: "V Jeruzalémě mají Židé většinu a mešita je prázdná". Dokonce v letech 640-1099 tvořili většinu obyvatel asyrští a arménští křesťané a Židé".
Když se sešel první Kongres muslimsko-křesťanské asociace v Jeruzalémě v únoru 1919 k vybrání palestinských představitelů pro Pařížskou mírovou konferenci, jejich rezoluce zněla:"My považujeme Palestinu za část arabské Sýrie,nikdy jsme se neoddělili od Sýrie na žádnou dobu! My jsme s ní spojeni národně, nábožensky, jazykově, přírodně, ekonomicky i geograficky."
Před Peelovou komisi v roce 1937 prohlásil vedoucí představitel Arabů Auni Bey Abdul-Hadi: "Nic takového jako Palestina neexistuje. Tento pojem vynalezli sionisté! V Bibli není žádná Palestina." (Jerusalem Post, 2. 11. 1991)
Podle britské analýzy roku 1920 jsou Arabové z Gazy většinou potomky přistěhovalců z Egypta, jiní Arabové jsou rasovou směsí, na vesnici žili především rolníci, kteří tvořili 71% arabského obyvatelstva. V 18. století se 3000 Albánců usadilo v Acre. Ve větších městech, jako byly Betlém, Nazaret nebo Jeruzalém, žily větší skupiny křesťanů, zatímco v městech Tsfat, Tiberias, Jericho a Hebron žili Židé.
V květnu 1947 řekl poslanec Nejvyšší arabské rady v OSN: "Palestina je syrskou provincií."
O několik let později řekl Ahmed Šukejrí, pozdější předseda OOP, před Radou bezpečnosti: "Každý ví, že Palestina nebyla nic jiného než jižní Sýrie."
Vedoucí britského oddělení pro rozvoj Palestiny Lewis French napsal: "Narazili jste tam jen na drobné zemědělce v hliněných chýších, těžce postižené malárií… Pokud nebyli sami zloději dobytka, ochotně poskytovali úkryt jiným pachatelům… Rozsáhlá území byla neobdělána… Jednotlivé parcely měnily každý rok svého majitele. Veřejná ochrana neexistovala a drobní zemědělci se sami stávali obětí útisku a plundrování ze strany jejich beduínských sousedů".
Člen výkonného výboru Organizace pro osvobození Palestiny (OOP) Zahír Músejn
v rozhovoru pro nizozemský deník Trouw v roce 1977 přiznal pravdu:
"Žádný palestinský národ neexistuje. Vytvoření palestinského státu je pouze prostředkem pokračování našeho boje proti státu Izrael za naši arabskou jednotu. Ve skutečnosti dnes není žádný rozdíl mezi Jordánci, Palestinci, Syřany a Libanonci. O palestinském lidu mluvíme dnes pouze z politických a taktických důvodů, protože národní zájmy Arabů vyžadují, abychom jako účinný prostředek boje proti sionismu vyzvedli existenci zvláštního "palestinského národa". Jordánsko jako suverénní stát s definovanými hranicemi nemůže uplatňovat nároky na Haifu a Jaffu. Jako Palestinec si však mohu nepochybně nárokovat Haifu, Jaffu, Beer-ševu i Jeruzalém. Jakmile jednou prosadíme naše právo na celou Palestinu, nebudeme váhat ani minutu a spojíme ji s Jordánskem."
Kdyby Židé nezkultivovali svou zpustošenou zemi, nikdo by o ni nestál. Místo prázdných řečí o okupaci by svět měl židovské nadlidské úsilí o opětovné "zprovoznění" země ocenit. Je nepochopitelné, proč svět odmítá uznat výše zmíněná práva Izraele udělena mezinárodním společenstvím. Jestliže má Izrael právo stavět byty v Tel Avivu, má stejné právo stavět byty na každém místě západně od Jordánu.
Při čtení výše zmíněných rozhodnutí mezinárodního společenství, tj. Balfourovy deklarace z roku 1917, rozhodnutí vítězných velmocí ze San Rema a rozhodnutí Ligy národů v Mandátu pro Palestinu, budu parafrázovat větu Felixe Holzmana, s jakou ukončil svůj marný pokus zakoupit si lístek do kina: "Buď jsem blbej já, nebo ti antisemité." Ti všichni, kteří jednostranně obviňují Izrael a bezmezně nadržují druhé straně.
