Písmákům k zamyšlení

I. Boží přítomnost 1. „Jsem, který Jsem“ – Ve svém zjevení Mojžíšovi se představil Bůh Abrahama, Izáka a Jakoba jako „JSEM který JSEM“, což znamená přítomnost. Bůh je přítomný ve svém lidu a vždy blízko. Ale o Jeho přítomnosti v Božím lidu vládne mnohdy velký zmatek. Z neznalosti Písem si věřící Jeho přítomnost až vulgárně zhmotnili.

2. Co je to království Boží? – Řím.14,17: „Spravedlnost, pokoj a radost v Duchu svatém“. Jsou to vztahy křesťanů na základě těchto tří plodů Božího Ducha. Kde panují v církvi kvalitní mezilidské vztahy na zmíněném základě, tam je Boží království. Pán Ježíš řekl, že Boží království je mezi věřícími – Luk.17,21. Jsou to ty nehmotné mezilidské vztahy. Kde osobní vztahy věřících odumírají, království Boží se vytrácí. Kde se sejdou dva nebo tři křesťané ve jménu Pána Ježíše, „je On uprostřed nich“.

3. Přítomnost Krále v království – Jan 14,23: „Kdo mě miluje, bude zachovávat mé slovo, a můj Otec ho bude milovat; přijdeme k němu a učiníme si u něho příbytek.“

Zj.3,20: „…kdo mi otevře, vejdu k němu a budu s ním večeřet a on se mnou.“

Takové dvojnásobné zaslíbení přítomnosti Pána Ježíše v srdci křesťana je zárukou pravé existence království Božího. Kde je Král, tam je i Jeho království.


4. Jak je Král přítomen? – Mnoho nedorozumění vzniklo ze špatného výkladu přítomnosti Pána Ježíše. Pán Ježíš „stojí na pravici Otce“ (Sk.7,55) a v našich srdcích je pouze vírou - Ef.3,17!

Tady na zemi jsme „vzdálení od Pána“ – II.Kor.5,6. Vše je tedy otázka víry, ne vidění! (7.v)

II. Duch svatý:

Tři století si církev vystačila bez definice co, nebo kdo je Duch svatý. Když k tomu nakonec přistoupila, udělala v učení o Duchu zmatek, který trvá až dodnes. Téměř všichni učitelé se shodují, že ve Staré smlouvě byl Duch svatý vnímán jako Boží moc. O tzv. „trojici“ neměli židé „ani ponětí“. Co učí Písmo u Duchu svatém?


1. „Duch svatý dobře pověděl vašim předkům ústy proroka Izaiáše….“ – Sk.28, 25-27. Když si otevřeme 6.kap. Izaiáše, pak zjistíme, že slovo ze Skutků vyřkl Panovník JHVH (1-10). Z toho plyne, že pro apoštola Pavla je slovo vyřčené JHVH, slovem Ducha svatého. Věděl stejně dobře jako i apoštol Petr, že skrze proroky mluvil Kristus sám – I.Petr.1,10-12. Jak mohl mluvit skrze proroky Kristus-Mesiáš, když se narodil až se naplnil čas?


2. JHVH = Kristus. Mnozí se domnívali, jako např. Irenej z Lyonu (140-202), že Bohem Izraele byl Otec. Z našich evangelických teologů poznal již J.L.Hromádka, že JHVH ve Starém zákoně je Pán Ježíš Kristus. Nemusel „objevovat Ameriku“, stačilo jen pozorně číst Písmo – I.Kor. 10,4: „(Izraelci)... pili z duchovní skály, která je doprovázela, a tou Skálou byl Kristus.“ Podle proroka Zacharjáše 9,9 měl přijet na „oslátku Král Izraele“. Z Malachiáše 3,1 je zřejmé, že Pán, JHVH měl vstoupit do chrámu a Jeho příchod tehdy měl připravit Jan Křtitel. V Žalmu 102, 25-28 se autor obrací k Bohu Izraele, k JHVH, a apoštol Pavel tento Žalm vyložil na Pána Ježíše Krista – Žid.1, 8-12. Podobně i slovo z Izajáše o Hospodinu zástupu, který se měl stát skálou Izraeli, o kterou budou klopýtat, vyložil apoštol Petr na Pána Ježíše I.Petr. 2, 6-8.

Deut.32,15: „Ješurún (Izrael) potupil Skálu své spásy“, 18.: „Opomněl jsi Skálu….“, 30.: „ …..Skála, že je Hospodin“; I.Kor.10,4: „Ta Skála byl Kristus“.

Soud.6,24: „Hospodin je pokoj“ ; Ef.2,14: „V Kristu je náš pokoj“ ; II.Tess.3,16: „Pán Ježíš je Pán pokoje“;

I.Sam.12,12: „..vašim králem je Hospodin..“ ; Ž.10,16: „Hospodin je králem“; Iz.6,5:„spatřil krále, Hospodina“; Jer.10,10: „Hospodin je král“; Mal.1,14: „…Neboť já jsem velký Král, praví Hospodin zástupů“; Mat.2,2: „..kde je ten král Židů?“; 27,37: „To je Ježíš, král Židů.“ JHVH z Izajáše 44,6 je první a poslední a stejné označení má i Pán Ježíš ve Zj.1,17-18!!!


3. Stoupenci trojiční nauky si oblíbili text z II. Kor.13,13: „Milost Pána Ježíše, láska Boží a přítomnost Ducha svatého se všemi vámi.“ Pokládají touhu apoštola Pavla, aby mezi křesťany vládla atmosféra Božího Ducha za „důkaz o trojiční nauce“. Jde ovšem o násilný výklad. Přítomnost, účastenství nebo společenství je vždy jedno a totéž. A s kým máme jako křesťané společenství? S nějakou pomyslnou „trojici“? Nikde v Písmu to nenajdeme.


4. „…společenství, které máme s Otcem a s jeho Synem Ježíšem Kristem“ – I.Jan 1,3. Jako bylo zmíněno v I.,3, naše společenství není s někým „třetím“, poněvadž žádný takový neexistuje!


5. II.Kor.3,17 přeložil Today´s English Version: „Now, 'the Lord' in this passage is the Spirit“ (nyní Pán v této pasáži je ten Duch)

Nová Vulgata přeložila: „Dominus autem Spiritus est“ (Pán je tím Duchem)

Řecký text zní stejně: „O de Kyrios to pneuma estin“ (Pán je tím Duchem)

Jen náš ekumenický překlad mlží: „Duch je tím Pánem“ – ještě že dodal v odkaze verzi: Ten Pán je Duch; proč to bratři nepřeložili přesně hned napoprvé? Přece museli mít po ruce řecký i latinský text! Asi byli vedeni trojičním dogmatem a svévolně otočili smysl textu. V legraci jsem říkával bratřím, že problém trojiční nauky je problémem matematickým – jednoho počítají „dvakrát“, jednou jako Syna, podruhé jako Ducha. Přitom křesťanům všech generací to apoštol Pavel napsal tak výstižně, že to už musí pochopit každý, kdo není posedlý fantomem trojice. Jako by chtěl říci: přestaňte se svými výmysly a spekulacemi o tom, kdo je Duch svatý, neboť to je Pán Ježíš sám. Všechny ostatní spekulace jsou od chvíle napsaní toho verše zbytečné a jen matou věřící.


6. Jsme stvořeni k Božímu obrazu a proto se můžeme domnívat, že u Boha to je podobné, čteme-li, že nikdo nezná co je v Bohu, jen Duch Boží.

Apoštol Pavel dokonce „suverénně“ napíše, že máme mysl Kristovu. Jak jsme se do ni „nabourali“? Pán Ježíš se nám „otevřel“ a řekl všechno, co potřebujeme vědět k naší spáse. V Janově evangeliu o sobě prohlásil: „Já jsem cesta, PRAVDA i život“ – 14,6. Písmo nás informuje kdo je PRAVDA a čteme také o Duchu PRAVDY. Podle toho pak vyvozuji, že Duch PRAVDY nemá samostatné bytí, ale že to je Pán Ježíš sám. Je to pravděpodobné, nebo Písmu činím násilí?

Jan 16,13 – tento Duch PRAVDY uvede církev do pravdy a bude oslavovat Pána Ježíše! Kde se oslavuje někdo nebo něco jiného, tam Duch PRAVDY není. Musí být vše podle zkušenosti apoštolů na Hoře proměnění: „Neviděli žádného, než samého Ježíše.“ To je vůle Otcova.

Podle Jan 14,17 má Duch PRAVDY tato znamení:

– nevěřící svět Ho „nevidí“ ani nezná! Může křesťan vidět Ducha? Jistěže ne, neboť platí, „ač Ho nyní nevidíte, přece v Něho věříte……“ - I.Petr.1,8.

– jenže svět nevidí Pána ani Ho nezná

– apoštolům ale Pán řekl: vy Ho znáte! Byla-li by to „třetí osoba trojice“, jak ji mohli znát před Letnicemi? To vysvětlil Pán slovy: „Vy jej znáte, neboť s vámi zůstává a ve vás bude.“ Kdo s nimi byl a zůstával? Kdo přebývá v nás, ne-li Kristus, ta naděje slávy? – Kol.1,27; ekumenický překlad zcela svévolně přeložil „Kristus mezi vámi“, ačkoli řecký text zní „en umin“ a latinský zní „in vobis“! Řecký text u Luk.17,21 – „království Boží je mezi vámi“, umí rozlišit „v“ a „mezi“. „Mezi“ je u Luk. řecky „umon“ a latinsky „intra“. Že by náhle bratři překladatelé zapomněli jazyky? Nechtěli náhodou zamlžit pravdu o Kristu v nás, neboť by tam chtěli číst „ten třetí v nás“? Každopádně je to hrubá chyba!

– kdyby se vás někdo zeptal, koho má církev u Otce za PŘÍMLUVCE, pak by jistě každý z vás opakoval Boží slovo z I.Jan.2,1:„…máme u Otce PŘÍMLUVCE, Ježíše Krista spravedlivého.“ Pakliže sám Pán ztotožňuje u Jana 14,16-17 – toho PŘÍMLUVCE s Duchem PRAVDY, je evidentní, že mluví sám o sobě, jak to slíbil ve verši 18.- „Přijdu k vám“, to neznamená, že pošle někoho „třetího“. Aby snad zamezil překroucení Jeho slov, zdůraznil to znovu ve verši 23.: „Já s Otcem přijdeme a příbytek učiníme….“ Otec a Syn nepotřebují nikoho třetího! Přímluvce plnil roli advokáta a advokát je prostředník mezi stranou žalovanou a obžalovaným. Kolik má církev prostředníků“ Apoštol Pavel ujistil mladého Timotea: „Je totiž jeden Bůh a jeden prostředník mezi Bohem a lidmi, člověk Kristus Ježíš.“ – I.Tim.2,5; a tak počítejme, milí bratři: jeden Bůh + jeden prostředník =2!

Když církev „vpašovala třetího“, tak mu také vymyslila „něco na práci“, prý nás ten třetí posvěcuje. Nevšimla si ale, že naším „posvěcením“ je již Pán Ježíš – I.Kor.1,30! Posvěcení v Kristu odpovídá posvěcení v PRAVDĚ, jak o to prosí náš Pán – Jan 17,19. A I.Kor.1,2 to potvrzuje: „Církvi Boží v Korintu, posvěceným v Kristu Ježíši…“ A Jan 10,30 to 1+1 jen potvrzuje: „Já a Otec jsme jedno“, ne „tři“ tvoříme jednotu, jen DVA. A to odpovídá Písmu z I.Kor.8,6: „My víme, že je jeden Bůh Otec…., a jeden Pán Ježíš Kristus…“ Opět 1+1=2!!

„Věčný život je v poznání jediného pravého Boha a Ježíše Krista“ – Jan 17,3! Vidíte v tom někoho třetího? Stále totéž: 1+1=2! To je zvěst celé Bible.

III. Lidský duch


Aby teologové podepřeli svou nebiblickou trojiční nauku, jsou její stoupenci schopni všeho. „Vpašovat“ do latinského překladu verš, který tam nepatřil – I.Jan 5, 7, rozdělit člověka „na tři díly“, na duši, ducha a tělo, a od 4.století „vyhrožovat“ věřícím kletbou a ztrátou věčného života, nebudou-li věřit v trojiční nauku. Co nazývá Písmo duší a co duchem?


1. Podle zprávy o stvoření v Gen.2,7 nedostal Adam nějakou „nesmrtelnou duši“, ale stal se „duší živou“. Podezřele často se v Písmu dá duše a duch vzájemně zaměnit. Známý Mariin chvalozpěv z Luk.1, 46-47: „Duše má velebí Pána a duch můj jásá v Bohu…“ připomíná Žalm 103, 1: „Dobrořeč duše má Hospodinu a celé mé nitro jeho svatému jménu.“</span> Je-li míněn duší životní princip člověka podle Lev.17,11: „V krvi je život těla“, pak můžeme lidského ducha definovat jako naše „vědomí“, nebo „naše já“. Do Korintu píše apoštol Pavel, že se mají sejít bez jeho přítomnosti a on bude přítomen duchem, což neznamená nějakou telepatii, ale podporu, že se bude vědomě k nim „připojovat“. Podobně to platí v našem vztahu k Pánu: „Kdo lne, kdo se připojí k Pánu, je s Ním jeden Duch“</span> – I.Kor.6,17 (připojovat, lnout = v latinském textu „adhaeret“; odtud „adheze“ = přilnavost)

V Řím.7,22 píše Pavel: „Mé EGO souhlasí se zákonem Božím“, tj.jeho duch, jeho vědomí, jeho já. V řeckém textu je užito právě výrazu „ego“.

Ducha člověka můžeme podle jiných míst Bible „lokalizovat“ v našem „já“. Jsem-li „skleslý na duchu“, je-li můj duch „zkroušený“, „hloubá-li můj duch“, je-li duch ponížený, pak z toho můžeme odvodit, že náš duch je totožný s naším vědomím, s naším „já“. Naše „já“ je sídlem vůle, je ovlivňováno myšlením a poznáním, ale mé „já“ mě doprovází od nemluvněte až do smrti. Může se Bohu vzepřít, nebo poddat a zvítězit. Vypadá to, že mysl je pracovním nástrojem našeho vědomí. Obsah mého vědomí nezná nikdo z lidí, jen „já“, jen můj duch. Nejčastěji se druzí dozví o obsahu mého myšlení a vědomí podle mých slov. Slovo je tedy nejrozšířenějším mediem pro vztahy mezi lidmi. Z napsaného však neplyne, že by můj duch existoval mimo mě, že by měl nějakou samostatnou existenci.

Teď snad lépe porozumíme biblickým výrazům jako např.- duch synovství, duch otroctví nebo duch světa. Mám-li vědomí, že jsem otrok, pak jsem přijal ducha otroctví, žiji-li ve vědomí, že patřím nebeskému Otci, pak jsem přijal ducha synovství, podobně je-li mé vědomí, či má vůle nasměrována do tohoto světa, pak jsem přijal ducha světa. Duch otroctví však nemá samostatnou existenci, nemá ji ani duch světa ani duch synovství. Vyjadřují pouze principy, jak se dnes říká, existují jen virtuálně.


2. V hebrejském myšlení neexistuje „dělení člověka“, není v něm ani dualismu. Člověk je celistvá bytost, jeden organický celek. „Dělit“ člověka znamená myslet řecky. Křesťan může poslouchat, neboli sloužit buď svému tělu, nebo po přijetí Kristova Ducha Synu Božímu. Aby se mohl nechat vést Duchem Božím, musí znát Kristovo Slovo, které je „Duch a život“ - Řím.8,14; Jan 6,63.


3. Je příznačné a odpovídá to kvalitě duchovní úrovně koncilních biskupů, že dávali do klatby všechny, kteří odmítali trojiční nauku. Nový zákon zná také klatby: „Kdo nemiluje Pána Ježíše, ať je proklet“ – I.Kor.16,22 a z Gal.1,8-9: „Kdo by pozměnil evangelium, ať je proklet.“ Ale ani jedna klatba za odlišné chápání textu Písem. Někteří, které církev zabíjela za odmítání její nebiblické nauky, vyznávali veřejně Pána Ježíše před svou smrtí.

IV. Svědectví jiných


1. Časopis VERDICT č.2/1984, Ca, USA: „Duch svatý je Duchem Krista-Řím.8,9; svým vzkříšením se stal Pán Ježíš oživujícím Duchem-I.Kor.15,45; Kristus neopustil svůj lid, jen změnil způsob svého bytí. Duch svatý je způsob, v jakém sám Kristus přebývá se svým lidem.“


2. Také něco z českých „luhů a hájů“. Křesťanská revue,6/1982: „Duch je přítomnost Boží a přítomnost vyvýšeného Krista věřící obci i jednotlivci.“; Výklady ke Starému zákonu, Praha,1991, starozákonní překladatelská komise: „Neobvyklé je označení Hospodina titulem Anděl (posel). V některých oddílech Starého zákona se však mluví o Andělu Hospodinově a hned nato o Hospodinu samém, takže je zřejmé, že jde o jednu a tutéž bytost.“ ( Gen.16,7-13; 21,17n; 22,11n; Ex.3,2n; Sd.2,1n )


3. Časopis ZELEM, 1-3/2005, vydává mesiánský Žid Moše Pülz: „Živý Bůh je ukryt za závojem abstraktních pojmů jako „Šekina“ nebo „Ruach ha-kodeš“, neboli „sláva“ a „Duch svatý“.


4. Když to někdo vše pochopí, pak se může zeptat: jak tedy mohli bratři přijít na nebiblickou nauku o trojici? Asi nejblíže pravdě bude fakt, že opuštěním židovských spolubratří se církev stále více napájela z pohanských pramenů:

– náboženský kult staroperského MITHRY znal nauku o trojjedinosti;

– v Egyptě měli Osirise, Isise a Horuse; v Babyloně měli Anu, Bel a Ea; Indové zase Brahmu, Šivu a Višnu; církev asi nechtěla zůstat „pozadu“.

V. Duchovní úroveň koncilních biskupů


Apoštol Pavel už za svého života varoval, že po jeho odchodu přijdou „k moci“ křesťané, kteří budou prosazovat hlavně svou vůli – Sk.20,29-30. Typickým představitelem pokleslých křesťanů byl již za života apoštola Jana Diotrefés, který si uzurpoval moc, pomlouval Boží apoštoly a věrné bratry „vylučoval z církve“ – III.Jan 9-10. Oč hůře se pak chovali podobní moci chtiví „biskupové“ po smrti všech apoštolů.

Ještě Ireneus i Klement píší v polovině 2.století o představených církve jako o „starších“.


1. „Pyšní a ctižádostiví cařihradští patriarchové nechtěli být poddáni (ve věcech víry a církevní kázně ) papeži a dostali se do ponižujícího područí svých císařů.“

(P.Konrád, M.Kubeš – „Poutník“, 1945, imprimatur) Tak to viděli ze svého pohledu autoři této knihy. Uměli popsat také nepěkný stav ve své vlastní církvi:

„Biskupi i preláti XI. století byli zesvětštělí, biskupi hrabiví a kněží vedli nečistý život. Biskupové pocházeli většinou ze šlechtických rodů, byli spíše světští páni než pastýři, mnozí brali jen důchody statků a vykonávání duchovních povinností vydržovali placené zástupce. Sami pak hýřili a užívali světa. Nižší duchovenstvo bylo nevzdělané, slovo Boží se nekázalo. Lid vyrůstal namnoze v náboženské nevědomosti!“ ( tamtéž)

Po roce 150 nastupuje na místo živé víry křesťanská věrouka, které obyčejní lidé nerozumí, neboť vyznání víry je vyjadřováno pojmy řecké filosofie. Věřící jsou tímto ponižováni a odkázáni na biskupy. Sbory namísto starších řídil už jen jeden biskup. Biskupové začali mezi sebou bojovat o moc a věhlas. Největší moc si nárokovali biskupové v hlavních městech římské říše, v Cařihradě a v Římě.

Od 3.století již nestačí jen věřit, musí se poslouchat biskupy.


2. Jak se zachovali první církevní učitelé k židům, kteří jim přinesli spásu a Boží slovo?

– r.110 Ignác z Antiochie: „Bez biskupa se nesmí křtít ani slavit památka VP“. (list do Smyrny, 8.2)

Laodicejská synoda 341 a 381 ve svém 28.kanonu zakazuje konat VP v církvi!

– r.130, tzv.Barnabášův dopis: původní práva Izraele si církev přivlastnila pro sebe ;

– r.150, Justin Mučedník: „Vaše Písma jsou naše“, řekl Židu Tryfonovi, čímž se dopustil svatokrádeže! „Církev je Nový Izrael“, učil církev;

– r.160-230, Tertulián: „Bůh odvrhl Židy ve prospěch křesťanů“;

– r.177, Ireneus: „Židé jsou z Boží milosti vyděděni“;

– r.185-254, Origenes: „Ježíšova krev padá nejen na tamější Židy, nýbrž na všechny generace Židů až do konce světa“;

– r.260-339, Eusebius: „Všechna požehnání Písem připadají církvi, zlořečenství pak Židům“;

– r.345-420, Jan Zlatoústý: „Protože jste prolili drahocennou krev, není pro vás odpuštění, Bůh vás nenávidí, synagogy jsou domy rouhání“;

– r.354-430, Augustin: „ Pravdivým obrazem Hebrejců je Jidáš Iškariotský….Žid nemůže nikdy rozumět Písmu a ponese věčnou vinu za smrt Ježíše. Židé nemají právo na titul Izrael nebo Židé“.

Je smutné, že tito mužové nepochopili Boží plán s židovským lidem a chtěli „řešit“ vztahy v nebi. Učili pravý opak Písma z Řím.11,1!!! Jiný příklad: „Písmo učí, že duše, která hřeší, ta umře“ – Ez.18,20. Církevní učitelé učí pravý opak: „máme prý nesmrtelnou duši“.


3. Jeden z hlavních vynálezců trojiční nauky Athanasios patřil k předním propagátorům mnišství, což bylo jen krůček od ďábelských nauk podle I.Tim.4,3, které zakazovaly manželství. Tento diakon označil svého přítele Marcella z Ancyry za ortodoxního, ačkoli učil o Pánu, že se „teprve při vtělení stal božskou bytostí.“

Hippolytos, metropolita arabský ze 3.století, nepovažoval Ducha svatého za osobu a Tertullián učil, že „Syn je druhý Bůh“, Duch svatý je „zástupná moc Synova“, byla doba, kdy Syna nebylo, hlásal všeobecné kněžství a byl proti křtu nemluvňat. Samozřejmě se musel s panující církví rozejít.

Biblickou pravdu učili bratři, kteří se „důkladně zabývali St.zákonem“. K nim patřili významní a vzdělaní křesťanští spisovatelé Klement, Barnabáš a Ignác. Jejich učení o Otci a Synu bylo pojmenováno p n e u m a t i c k á Ch r i s t o l o g i e.

Jiný církevní vážený „učitel“ Origenes učil, že „budou nakonec spaseni i démoni“ a jeho učení o duších bylo v roce 553 zatraceno. Jak si mohli pak být tito mužové jistí s trojiční naukou, jestli nechápali mnohem jednodušší nauky?

Krátce před utrpením církve za vlády císaře Diokleciána v létech 284-305 popsal Eusebius stav církve, ve které se „roztahuje čisté pohanství“. Takový stav v církvi připravil půdu pro první koncil, na kterém tvrdě mezi sebou bojující biskupové vyhlašovali první dogma. Sněmy nehledaly pravdu, ale vnucovaly své závěry křesťanům pod hrozbou prokletí.

Dějepisci používají termín „tyranie alexandrijských biskupů“, což už nemá nic společného se službou, ke které dal sám Pán Ježíš nejlepší příklad – Luk.22,24-27.

Augustin (nar.354), největší církevní učitel věřil, že se „dědičný hřích přenáší tělesnou žádostí, v níž dochází ke zplození člověka“.

Jiný „velký učitel“ Řehoř Velký (540-604) vymyslel nebiblické učení o „očistci“. Buď vůbec nepochopil evangelium, nebo chtěl záměrně poškodit církev.

Nepěkné charaktery biskupů často vyústily do touhy se pomstít oponentům, takže řada cařihradských patriarchů včetně papeže Honoriuse (625 – 638) byla prokleta.


4. Církevní omyly šířili její učitelé i ve 20.století, jak to vyplývá z knihy Dr.S.M.Braita, Církev z roku 1946.

„Církev je prý nový Izrael“, napsal tento katolický profesor náboženství. Autorita prý musí „vymáhat poslušnost mocí“. Autor zřejmě nečetl Nový zákon, kde dává sám Pán možnost svým následovníkům „beztrestně odejít“: „I vy chcete odejít“(Jan 6,67), nebo upozornění apoštola Pavla, že nemíní „panovat nad vírou bratří“ (II.Kor.1,24).

Hermas, učedník apoštola Pavla, (Řím.16,14) prý ví, že mají biskupové „prokazovat služby vdovám a potřebným“, což si zřejmě pan prof.popletl se službou diakonů.

Kněžská moc prý „rozdává milosti“ a Jakub prý zmiňuje starší sboru jako „nositelé posvěcující milosti“, jak si to pan profesor zaměnil se službou uzdravování nemocí.

Kam až může dojít učitel církve bez znalosti Písem je vidět z několika vět pana profesora: „Na učení o římském prvenství stojí římská katolická a apoštolská církev“. (tj.ne na Kristu?)

„S Kristem můžeme být spojeni i mrtvou vírou. Také mrtvá víra je nadpřirozený dar od Ježíše.“ (asi četl jinou Bibli)

„Petr je víc než základem. Je skálou, která nese i základy“. (můžeme souhlasit, že Petr je základem katolické církve, ale ne Církve Boží, neboť pro ni je základem Pán Ježíš- I.Kor.3,11.

Počátkem 3.století učil Cyprián, že je nutno usmiřovat Boha „výkony“ a při mši se znovu obětuje Kristovo tělo, čímž učil proti Písmu (Žid.9,28; I.Petr.3,18). Svými omyly inicioval hierarchické uspořádání církve.


5. Velký zmatek přinesl do církve spor, zda mohou být vzati „na milost“ a získat odpuštění takoví křesťané, kteří v době pronásledování římskými císaři zapřeli Krista. Montanisté s novatiány byli proti, ale zesvětštělá církev je přijala, bez ohledu na slovo Pána, že kdo Ho zapře, toho zapře i Pán v nebi – Mat.10,33.
VI. Podíl katolické církve na církevních omylech


1. Zřízením papežského úřadu do církve přineslo mnoho zlého. Mnozí toto nebiblické zřízení napadali, ale římská církev s ještě větší horlivostí svůj omyl bránila. Námitky se týkaly zejména:

– Petr se nemohl stát v Římě biskupem, poněvadž se sám označil za „spolustaršího“ – I.P.5,1;

– Kdyby chtěl dát Pán Petrovi autoritu nad apoštoly, musel by tak učinit v jejich přítomnosti;

– apoštolé poslali Petra a Jana do Samaří a podřízený nemůže posílat nadřízeného – Sk.8,14;

– církevní Otcové 3.století vnímali „Skálu“ jako Krista, ne Petra;

– vrstva základních kamenů existuje jen při stavbě a nemůže se opakovat;


2. Jakkoli se snažila římská církev přivlastnit si absolutní moc nad křesťanskými církvemi, východní církve se vždy tomu bránily. Chalcedonský koncil v roce 451 se usnesl, že Cařihrad má „stejnou důstojnost jako Řím“ (28.kánon) a byzantský biskup může přijímat odvolání z celého křesťanského východu.

V roce 756 darovali franští králové papeži území ve střední Itálii, dnešní Vatikán. Papežové se snažili uzurpovat stále větší moc nejen nad životy křesťanů, ale i nekřesťanů. Intriky a dosáhly vrcholu v 10.století, kdy se vystřídalo až 27 papežů. V 11.století dosáhla jejich moc nejvyššího stupně. Papež se prohlásil pánem celého křesťanského světa. Moc a bohatství narušovalo církev zevnitř.

Ve 14.století papežové jen potvrdili názor, že ne pobyt Petra v Římě, ale sláva mocenského centra je zajímala nejvíc. Svůj úřad přestěhovali do Avignonu do služeb francouzských králů a nastalo papežské schizma, rozkol. Když se rozhodl papež Urban VI. Po 70létech vrátit svůj úřad do Říma, kardinálové to odmítli a zvolili si svého papeže Klimenta VII. Oba papežové se navzájem proklínali.

Neblahý pro Mistra Jana Husa Kostnický koncil se prohlásil být autoritou nad papežem. Papež Martin V. proto sněm rozpustil, ale kardinálové ho neposlechli a prohlásili názor o svrchovanosti papeže nad koncilem za kacířství.


3. I.Vatikánský koncil vyhlásil dogma o papežské neomylnosti v učitelském úřadě a ve většině zavrhli schéma o Církvi jako „mystickém těle Kristově“. Namísto biblického schématu si prosadili znění: Lid Boží, řízený římským biskupem jako zástupcem Božím.

Podle prof.Braita jsou na jedné straně všichni biskupové nositeli církevní neomylnosti a na straně druhé nám sděluje, že dějiny znají „strašné vyvrhele nosící duchovní šat a mluvící i píšící jménem církve. A mezi papeži prý byla nejedna „panovačná povaha“. Jaká byla ona neomylná praxe?

– papež Hormisdas (514-23) předložil východním duchovním, že víra katolická zaručuje spasení;

– papež Mikuláš I. (858-67) upozornil císaře Michaela III., že se „bojovník Boží nemá míchat do záležitostí světských;

– papež Bonifác VIII. (1294-03) prohlásil v bulle Unam sanctam, že církev vládne mečem tělesným i duchovním; duchovní spravuje sama, tělesný řídí nepřímo a má moc i soudit užívání meče světského;

– papež Pius IV. prohlásil 13.11.1564, že mimo katolickou víru nikdo nemůže být spasen;

– papež Pius IX. (1846-78) prohlásil, že moc církve se vztahuje i na časné záležitosti;

Který papež byl tedy neomylný, Bonifác VIII., nebo Mikuláš I.? A když se navzájem sezazovali z úřadu a proklínali, čí „kletba byla neomylná“?

Závěrem píše prof.Braito, že se „úzkostlivě schoulit do Písma prozrazuje nedůvěru v Kristovo působení a v ochranu Ducha svatého“. Asi neznal text ze Sk.20,32 kde apoštol Pavel říká starším-biskupům: „Nyní vás svěřuji Pánu a s l o v u jeho milosti, které má m o c vás proměnit.“ Proč se někteří bojí Písma? Jen proto, aby je neusvědčilo z jejich omylů. Pan prof. ještě napsal, že „církev nemůže zamítnout, co bylo až dosud pravdou, a nahradit to pravdami novými…..“. Praxe podávání chleba a vína ve Večeři Páně ho usvědčuje z dalšího omylu. Po staletí zákazu kalicha dnes mohou i „obyčejní katolíci přijímat víno“.
Pokračování zde