Mezinárodní právo – II. část

Nepřátelé izraelského státu neustále obviňují Izrael, že porušuje Mezinárodní právo“ a různé rezoluce OSN. Rezoluce OSN č. 2334 tvrdí, že:

„Izrael nedodržuje IV. Ženevskou úmluvu, zejména čl.49. Okupační moc nesmí deportovat ani přesídlovat své civilní obyvatelstvo na okupovaná území.“

1) Jak bylo uvedeno v I. části, Izrael získal právo na území západně od Jordánu Mandátem pro Palestinu, vypracovaného Společností národu (SN). Realizací Mandátu byla pověřena Velká Británie. Vrácením Mandátu v květnu 1948 SN Mandát nezanikl, jeho právoplatnost trvá dodnes.  

2) Mandát výslovně zakazuje postoupit mandátní území cizímu státu. Přítomnost jordánské armády na mandátním území Judeje a Samaří (tzv. Západním břehu) po 14. květnu 1948 byla porušením Mandátu pro Palestinu a podle práva byla okupací. V červnu 1967 toto území Izrael osvobodil, proto nemůže být považován za okupanta. Nelze okupovat své vlastní území.

3) Izrael nikdy nedeportoval své obyvatele na území Západního břehu, naopak jim občas vlády bránily v zakládání komunit. Izraelci tyto komunity zakládali zcela dobrovolně. V jednom případě vláda skutečně násilí použila: když násilím deportovala své obyvatele z obsazeného území v Gaze do vnitrozemí.

„Izrael musí přestat budovat komunity na území Judeje a Samaří a splnit tak požadavky mezinárodního společenství.“

Autorům rezoluce 2334 vůbec nevadilo, že samotné Dohody z Oslo mezi Židy a Araby žádné zmrazení výstavby komunit nepožadovaly. Přesto to premiér Netanjahu v roce 2010 zkusil a na 10 měsíců novou výstavbu zastavil. Splnil tím podmínku z arabské strany k zahájení mírových rozhovorů. Přesto Arabové nebyli ochotni mírové rozhovory zahájit. 

„Východní Jeruzalém je arabským územím a tamní židovští obyvatele jsou „osadníky“, kteří porušují mezinárodní právo.“

Až do jordánské okupace v letech 1948-1967 byl Jeruzalém jednotným městem. V městě tvořili Židé od konce 19. století vždy většinu. Ve východní části Jeruzaléma jsou umístěna nejposvátnější místa židovského národa: Kotel (západní zeď Chrámu), Har Habajt (Chrámová hora) a Olivetská hora. Text rezoluce 2334 je nepochopitelné popírání židovské historie. Označit tato místa za „okupovaná palestinská území“ je projevem odsouzeníhodné, arabské, protiizraelské propagandy.

„Rezoluce 2334 znovu potvrzuje své příslušné usnesení, včetně rezoluce č. 242 z roku 1967“

Text rezoluce se staví proti duchu rezoluce 242 i Dohodám z Oslo, podle kterých má být konečné uspořádání sporu předmětem jednání mezi Izraelem a arabskou autonomií. USA protiizraelskou rezoluci nevetovaly a zdržely se hlasování. Byla přijata 23.12.2016, necelý měsíc před skončením mandátu Baraka Obamy. Přátelé Izraele to považovali za poslední Obamovou pomstu. Z důvodu přijetí rezoluce stáhla izraelská vláda 6. ledna 2017 své roční příspěvky do OSN (6 milionů USD).

„V sobotu 8.2.2020 se sešla arabská meziparlamentní unie (AIU) v Jordánsku na mimořádném zasedání, které svolal Abbás. Všichni přítomní členové žádali o „absolutní odmítnutí žadatelů mírového urovnání, kteří neplní nezcizitelná práva palestinského lidu na sebeurčení a nezávislý stát v hranicích z 4. června 1967 a s Jeruzalémem jako hlavním městem“, uvedla palestinská tisková agentura Wafa.

AIU označila Trumpovo uznání Jeruzaléma za nerozdělené hlavní město Izraele „ohrožením bezpečnosti v regionu, hrozbou míru a přípravou pro náboženskou válku, v níž bude Izrael hlavním cílem“.

Tak se choval v roce 1938 nacistický šílenec Adolf Hitler. Když nechtěli přijmout jeho diktát, vyhrožoval válkou. V čem jsou Arabové lepší?