Redaktor MfDnes Pavel Novotný napsal 6. prosince 2012 článek „Co Bibi v Praze neslyšel“. Článek nelze označit jako vyloženě protiizraelský, ale zcela určitě ne proizraelský, přestože se redaktor pasuje do role „přejícího Izraeli.“ Vzápětí však dodává, že „i Palestinci a Arabové jsou lidé, jakkoli se to českým politikům a diplomatům bude zdát neuvěřitelné.“ Z této neuctivé narážky na české hlasování v OSN je zřejmé, že s českým NE nesouhlasil a raději by přál Arabům.
Kdyby měl pan redaktor vysvětlit rozdíl mezi “Palestincem“ a „Arabem“, měl by jistě problém. Převzal jednoduše pojem z arabské propagandy. Samozřejmě není jediný. Převzali jej politici na celém světě a podlehli tomu i v Izraeli. Palestinec je obyčejný Arab, žijící na území Judeje, kterou římský císař Hadrián přejmenoval ve 2. století na Syria Palestina. Bláhově se domníval, že je s židovským národem po porážce Bar Kochby (132-135) konec. Palestincem se automaticky stal rovněž každý Žid, žíjící v tehdejší Palestině. Označovat Palestince za samostanou národnost je podařený kousek z dílny arabské propagandy. Žádný palestinský jazyk neexistuje. „Palestinští“ Arabové hovoří arabsky a „palestinští“ Židé hovoří hebrejsky.
Historicky je dostatečně doloženo, že po vyhnání Židů z jejich historické vlasti izraelská země zpustla. Židovská komunita přežívala jen v několika městech. Judskou zemi, přejmenovanou na Syria Palestina, nacházeli první cestovatelé v 18. a 19. století pustou a v troskách. Muslimští dobyvatelé nejevili o dobytou zemi zájem. Islámští vládci sídlili v Damašku nebo Bagdádu. Ani pozdější turečtí vládci o zemi nepečovali. Arabským zemědělcům jen půdu pronajímali. Historici tvrdili: Arabové nedali Palestině n i c a Turci ještě méně. Během turecké nadvlády patřilo 90% půdy tureckým velkostatkářům, kteří ji po skončení Osmanské říše v roce 1917 prodávali Židům, ale často arabským nájemcům nic neřekli.
Historici by neměli také problém doložit, kdy se začali Arabové do Palestiny stěhovat. Stalo se tak v naprosté většině poté, kdy první židovští navrátilci začali zemi kultivovat a nabízet chudým arabským zemědělcům práci a lepší životní podmínky. Vyšší výdělky přitahovaly Araby z okolních zemí i muslimy z Balkánu. Lepší živobytí se příznivě odrazilo ve vysoké porodnosti v arabských rodinách a jejich počet narůstal. Společnost národů (Liga národů) přidělila v roce 1922 židovské komunitě politická práva, ale arabským obyvatelům jen práva občanská. Proč? Politická práva získali vytvořením Jordánska, později pak vznikem Libanonu, Sýrie a Iráku.
Také druhá narážka, označení mladých izraelských vojáků za „pokřikující uniformované děti, neznající arabskou kulturu“, je svědectvím, že se redaktor v židovsko-arabském konfliktu ztotožňuje spíše s Araby. Další zmínka o „strategicky motivovaném záboru okupovaného území“ to jen dotvrzuje. Izrael pak obvinil z „plánovitého etnického osídlování cizího území.“ Tady se už zcela ztotožnil s arabskou propagandou a převrátil fakta naruby. Židé jsou ochotní a schopní žít vedle svých arabských sousedů, ale v eventuálním státě Palestina nesmí žít jediný Žid, jak vyhrožuje předseda Abbás. Arabové mají na své Arabském poloostrově dost místa pro další miliony soukmenovců. Židé mají jen malinký Izrael.
Odhaduji, že redaktor Novotný je levicově zaměřený, protože vládu Benjamina Netanjahua označil za „nejpravicovější v dějinách země.“ Tedy, pane Novotný, izraelskou zemi dal Bůh židovskému národu s přísahou, ať se Vám to líbí nebo ne. Židé tam žili skoro 2000 let před vznikem islámu, jehož stoupenci chtějí tuto zemi jen pro islám. Nepřátelství Židů a Arabů podněcovali od 20.let 20.století hlavně islámští duchovní.
Svůj článek redaktor Novotný uzavřel vyjádřením pochybnosti, zda jsou premiér Nečas a jeho lidé „schopni o Blízkém východě a zahraniční politice přemýšlet.“ To už byl vrchol jeho arogance. Po hlasování v OSN jsou všichni přátelé Izraele v ČR na svou vládu hrdí. Přemýšlet by měl redaktor Novotný, zda přečetl dost literatury z historie arabsko-židovského konfliktu. Kdyby tomu tak bylo, jistě by neurážel izraelskou vládu, izraelské vojáky ani českou vládu.
