Žít a zemřít

Každý, čtouce tento příspěvek, žije a jak je patrné nejen z nadpisu, zemře. Otázkou zůstává, co si s sebou do hrobu vezme a zejména pak, co zde po sobě zanechá.

Zanechat po sobě musí něco každý. Ať už nemovitosti, dluhy, vzpomínky, potomstvo... někteří z nás zde ale zanechají něco více, určitý tok myšlenek zaznamenaný zprvu třeba na papíře, v nynější době pak častěji v digitální podobě (stejně jako já například zde na blogu). Je jedno, zda se bude jednat o dlouhé pojednání či jen framgent v podobě několikaslovného komentáře. Podstatnější je, že se takovýto záznám dá dohledat i za předpokladu, že již člověk fyzicky neexistuje.

Vyplývá zde tedy idea o možném utvoření si názoru i na osobu, která již třeba nežije, leč články, komentáře po ní zůstaly. Když pominu otázku co s takovou pozůstalostí z hlediska právnického, nabízí se logicky otázka, co si asi tak pozůstalý o svém blízkém řekne, pokud během jeho života o existenci písemností nevěděl. Je zde více možností. Od té optimistické, kde si pozůstalý na zemřelého vylepší názor, přes možnost, že to bude pozůstalémů "šumafuk," až po zděšení, co jeho blízký dříve veřejně publikoval. Po čtení některých komentářů na internetu (i zde na blozích idnes) ovšem už nyní pozůstalé lituji a doufám, že se třeba ani písemných projevů svých blízkých raději nedopátrají.