Velká blízkovýchodní nestabilita

Stejně jako v Evropě devatenáctého století, ze které v podobné situaci odešlo především do Ameriky a Austrálie několik milionů lidí, i v případě Blízkého Východu jde o shodný jev a počty migrantů jsou vlastně relativně malé.

Pokud vám bude připadat následující výňatek z knihy mladého sociologa Karla Černého /Velká blízkovýchodní nestabilita, Nakladatelství Lidové noviny 2017/  těžce stravitelný, pak vězte, že zbytek knihy se nedá číst už vůbec, ježto se jedná o vědeckou práci doplněnou grafy a mnohočetnými citacemi. Přesto už jen úryvek z úvodu vysvětluje mnohé.

„Blízkovýchodní modernizace je v postkoloniálním období charakteristická:

1) Velmi vysokým tempem socio-demografické modernizace; razantní demografickou revolucí provázenou početním růstem populací a růstem podílu mladých generací v celkové populaci; urbanizací; mezigeneračním růstem vzdělanosti a expanzí médií a dalších komunikačních prostředků.

2) Tyto rychlé změny jsou provázeny pomalejším, nestabilním a zaostávajícím tempem modernizace ekonomické; externími vlivy rozkolísaným a jednostrannou závislostí na přírodních surovinách deformovaným hospodářským růstem; pomalou diverzifikací ekonomických sektorů; nedostatečně se rozvíjejícím trhem práce a z toho plynoucí absencí mobilitních příležitostí.

3) Velmi pomalou, absentující až regresivní modernizací politickou; erozí schopnosti blízkovýchodních států a jejich institucí efektivně vládnout, prosazovat vlastní zákony a plnit základní státní funkce na svém teritoriu, a to včetně vymáhání monopolu státu na násilí; dále absencí demokratizace a ústavně-liberálních principů znemožňující kooptovat do politických systémů většinu stále modernějších populací.

Výsledkem kolize rozdílného a vzájemně nesynchronizovaného tempa vývoje v těchto třech základních dimenzích sociální změny je region s vysoce početnými a relativně moderními společnostmi žijícími v rigidních a nefunkčních státech ovládaných po desetiletí stále týmiž archaickými monarchiemi či vojenskými republikánskými diktaturami, neschopnými nalézt dostatek životních šancí v deformovaných rentiérských ekonomikách, které nedokážou generovat dostatečné množství odpovídajících pracovních příležitostí a rovnoměrně rozdělovat národní bohatství v celé společnosti. Jinými slovy, Blízký východ je regionem plným moderních, (velkoměstských, vzdělaných, mediálně informovaných a převážně mladých lidí s vysokými konzumními, kariérními, profesními, občanskými a politickými aspiracemi. Avšak uzavřené a rigidní ekonomické politické systémy nejsou schopny uspokojit rostoucí poptávku po vzestupné sociální mobilitě a životní seberealizaci stále modernějších mas, a tedy stále modernější populace kooptovat do ekonomického a politického systému. Moderní společnosti jsou tedy vylučované z participace na ekonomických a politických systémech stojí mimo tyto systémy. To generuje blízkovýchodní nestabilitu.“

Autor je toho názoru, že stejně jako v Evropě devatenáctého století, ze které v podobné situaci odešlo především do Ameriky a Austrálie několik milionů lidí, i v případě Blízkého Východu jde o shodný jev a počty migrantů jsou vlastně (prozatím) relativně malé. Abych ale neskončil tak pesimisticky, autor zároveň tvrdí, že tyto populační exploze s příchodem industrializace poměrně velmi rychle oslabují. Jen nevím, zda se na to dívá z pohledu dějin nebo našeho krátkého lidského života.