Konec práva veta?

Není možné si ze společného koláče vybírat jen rozinky, je nutné počítat s tím, že se nám někdy bude zajídat, že ty koláče nebudou bez práce, ale budoucnost je ve spolupráci, protože jedině tak může malý  národ přežít.

Chvíli mi to trvalo, než jsem si na popud článku jedné známé ujasnil stanovisko k projednávanému návrhu na zrušení práva veta při hlasování v EU, tedy (ne)nutnost souhlasu všech členských zemí. Vyslechl jsem obě strany a jejich argumenty: 

Pro zrušení

- národní státy jsou zastaralou doktrínou patřící do 19. století

- v dějinách lidstva vždycky vítězili ti, kteří se dokázali spojit

- právo veta vede k vydírání většiny menšinou

- právo veta podkopává akceschopnost EU

- jedině superstát o půl bilionu občanů bude relevantním partnerem pro světové mocnosti

- představme si OSN bez práva veta, to by byla jiná káva

Proti zrušení

- je to jen další krok k omezení národní suverenity

- je to další stupeň vedoucí ke vzniku superstátu

- EU zcela ovládnou ti největší, tj. Německo a Francie

- čím více pravomocí bude mít Brusel, tím hůře

- je tu velké nebezpečí zneužití moci

A co s tím? Především bych chtěl konstatovat, že si asi teprve teď (když jsme uprostřed cesty) uvědomujeme důsledky toho, na co jsme v minulosti kývli a zpočátku nám to velmi vyhovovalo. Vítali jsme volný pohyb zboží, kapitálu a osob. Zrušení cel, ukončení testování zboží v každé zemi a usnadnění platebního styku nám zásadním způsobem zjednodušilo obchodování. Zmizely pohraniční kontroly, vyřizování vstupních víz – cestujeme bez obtíží. Tam, kde se platí společnou měnou, dokonce ani nemusíme měnit oběživo. Naše děti mohou studovat v zahraničí, po překonání drobných zádrhelů, můžeme v cizině i pracovat.

Mezinárodní smlouvy mezi zdravotními pojišťovnami umožňují i ošetření na naši českou kartičku. A takhle bych mohl pokračovat. Už si některé věci ani neuvědomujeme a naše děti a vnoučata žijí v domnění, že to tak bylo vždycky, protože je to NORMÁLNÍ.

Jenže se nám do té evropské idylky začala motat byrokracie a politika. Byrokracie je jako tasemnice. Živí se na náš úkor a vytváří stále další a další články. A politikům nejde o blaho lidu a hospodářskou prosperitu, ale o posty, o moc a především o znovuzvolení.

Obávám se, že rozhodnuto bylo již dávno a proces je nevratný. Protestovat proti tomu, je jako házet vidle do strojů. Zaštiťovat se národními zájmy, či potravinovou soběstačností je pokrytecká iluze. Kázat o nutnosti bránit tradiční a rodinné hodnoty zavání rétorikou Kremlu.

Není možné si ze společného koláče vybírat jen rozinky, je nutné počítat s tím, že se nám někdy bude zajídat, že ty koláče nebudou bez práce, ale budoucnost je ve spolupráci, protože jedině tak může (přes všechny výhrady k EU) malý národ přežít. Svoboda je poznaná nutnost.