Přestupové období je v plném proudu a kluby se snaží získat kvalitní posily nejen pro nadcházející sezonu. Ruchu na přestupovém trhu pomohlo červnové Mistrovství světa v Brazílii, na kterém svou kvalitu prokázali osvědčení hráči a svým potenciálem překvapili relativně nové tváře. Za objevy mistrovství světa se ani průměrné evropské kluby nezdráhají zaplatit vysoké částky…musí.
K určitým změnám na přestupovém trhu došlo s příchodem ruských investorů a arabských šejků, kteří začali kupovat podíly v některých evropských klubech a díky svým penězům je dokázali pozvednout do vyšších pater ligových tabulek. Známým investorem je Rus Roman Abramovič, který v roce 2003 odkoupil zadlužený anglický klub Chelsea FC a díky jeho 898 milionům £, vynaložených na přestupy od roku 2003, se z Chelsea stal jeden z nejlepších evropských klubů. Na druhé misce vah Chelsea je 310 milionů £ získaných z prodeje hráčů. V roce 2008 získala arabská společnost Abu Dhabi United Group za 200 milionů £ 90% podíl v klubu Manchester City, od té doby Manchester za nové hráče utratil zhruba 692 milionů £ a na odchodech fotbalistů vyinkasoval 159 milionů £. V roce 2011 společnost Qatar Sport Investment koupila 70% podíl v klubu Paris Saint-Germain, a klub si tak mohl dovolit utratit za hráče během tří let 389 milionů £ (z prodeje hráčů získali během této doby 35 milionů £). V roce 2013 se novým majitelem týmu AS Monaco stal Rus Dmitry Rybolovlev a klub přivedl posily za 177 milionů £ (z prodeje hráčů získali 80 milionů £).
Tyto kluby s takřka neomezenými finančními možnostmi, doplněné Realem Madrid, který drží aktuální rekord za nejvyšší částku zaplacenou za jednoho hráče (Cristiano Ronaldo/Gareth Bale – 82,72 milionů £), výrazně ovlivnili pravidla na trhu s hráči. Proč by klub prodával svého obránce za částku kolem 10-20 milionů £ (obránci jsou zpravidla levnější než ofenzivní hráči), když jsou tu týmy, které neváhají zaplatit několikanásobek této ceny (obránce David Luiz přestoupil do Paris SG za 43,56 milionů £). Zámožné kluby často nedisponují konkurenceschopnou juniorskou základnou nebo jsou netrpěliví a nechtějí čekat na vychování vlastních hráčů, talentované a úspěšné fotbalisty chtějí hned. Týmy, které vlastní takovéto hráče, mají povědomí o jejich finančních možnostech, a tak vědí, že cenu je možné nadsadit, kruh se pak uzavírá tím, že bohaté kluby si mohou dovolit zaplatit i přestřelenou cenu a také ji zaplatí, touží totiž po instantním úspěchu. Vně tohoto kruhu však mohou stát kluby, které nutně nemusí být průměrné, mohou to být výborné týmy, které by si mohli dovolit zaplatit desítky milionů za jednoho fotbalistu, ale zkrátka nechtějí a raději se ubírají cestou, která znamená nákup mladých hráčů za nižší částky, nebo samotnou výchovu nových talentů, tato cesta je ale výrazně delší než cesta zámožných klubů, které kupují „hotové“ hráče.
Nejrozhazovačnější ligou je anglická Premier League, kluby zde během deseti let za hráče utratili 6,66 miliard £ a na prodejích získali 3,63 miliard £, to stále znamená ztrátu 3,03 miliard £. Anglické týmy na to mají, jejich každoroční příjmy se zvyšují - vítěz Manchester City dostal za televizní přenosy zápasů a konečné umístění v tabulce 96 milionů £, poslední tým Cardiff získal 62 milionů, což zhruba odpovídá částce, kterou dostal loňský vítěz Manchester United. Právě Manchester United před nedávnem uzavřel desetiletou smlouvu s firmou Adidas, díky které klub získá rekordních 75 milionů £ ročně. Anglická liga je navíc hodně benevolentní vůči angažování zahraničních hráčů, což má za následek to, že Premier League je liga s nejvyšším podílem tzv. legionářů – 66,6% hráčů v Premier League nejsou Britové. Na druhé straně barikády stojí nizozemská Eredivise (nákupy: 524,38 milionů £; prodeje: 1,02 miliardy £) a portugalská Primeira Liga (nákupy: 685,96 milionů £; prodeje: 1,28 miliardy £). Zejména Ajax Amsterdam a Feyenoord Rotterdam jsou týmy známé díky zázemí pro výchovu talentů, nizozemské kluby si tedy samy vychovávají hráče, které případně prodávají s vysokým ziskem do zahraničí. Portugalské kluby se mohou rovněž pyšnit kvalitními mládežnickými akademiemi, dále profitují na prodeji hráčů, které přivádějí za nízké ceny z jihoamerických klubů. V této disciplíně dominuje FC Porto, které koupilo například útočníka Falcaa za 4,78 milionů £ a prodalo jej za 41,36 milionů £, za 16,72 milionů £ získali Brazilce Hulka a o pár sezon později za něj dostali 48,4 milionů £. Kolumbijec James Rodríguez přišel do Porta za 6,5 milionů £ a byl prodán za 39,6 milionů £.
Nadměrným utrácením se již začala zabývat UEFA a v roce 2011 přišla s tzv. Financial Fair Play. Pravidlo se tyká výdajů na přestupy, které by neměly být vyšší než suma, kterou si klub sám vydělá. Během let 2012-2014 může být výše deficitu klubů maximálně 36 milionů £, od roku 2014 do roku 2017 by ztráta měla být nejvýše 24 milionů £ a od roku 2017 by měly být bilance všech klubů vyrovnané. Není divu, že prvními potrestanými týmy jsou Manchester City a Paris Saint-Germain. Oba kluby dostaly pokutu ve výši 50 milionů £, kterou musí splatit během tří let, a zúžení soupisky pro nadcházející ročník Ligy Mistrů – místo 25 hráčů mohou týmy zapsat 21 fotbalistů. Redukce kádru pro Ligu Mistrů by pro Manchester mohla znamenat větší problém než pokuta, v 21 členném kádru musí stále být 8 hráčů, kteří vyrostli v Anglii (do dovršení 21 let odehráli 3 sezony v britském klubu). Ovšem ani výše finančního postihu není zanedbatelná, pokud však budou City a PSG během následujících dvou let dodržovat pravidla FFP, budou jim vráceny 2/3 pokuty…
Peníze jsou zkrátka mocným nástrojem, a to nejenom ve světě fotbalu. Přesto se v roce 2006 pokusili v rumunské druhé lize o jistou inovaci, hráč Marius Cioara byl prodán do čtvrté rumunské ligy za 15 kg vepřového masa. V Rusku a na Blízkém východě však stále vládne ropa nad vepřovým, a hráči tak budou i nadále přestupovat za dolary, eura a libry.
Použitý zdroj: transfermarkt.co.uk
