Pohádky o mašinkách – O přetopené a zpožděné mašince

Desátým rokem dojíždím do školy vlakem. Tam a zpět. Podle jízdního řádu mi každodenních 28 kilometrů stráví 40 minut času. Za načatých deset let jsem vlakem ujel zhruba 49 000 kilometrů, což mi trvalo 70 000 minut. Jednoduše řečeno, za 48 dní jsem žlutým motoráčkem objel Zemi po rovníku. Willy Fog, kdo to je?!

Raději nebudu pátrat po tom, kolik dalších hodin a možná dní zpoždění bych musel přičíst, každopádně za dnešek by to bylo 15 minut. Chvíli před odjezdem jsem se usadil na sedadle a otevřel knihu, po několika přečtených stranách a deseti uplynulých minutách jsem se odtrhl od čtení, vlak nehybně stál, přestože ostatní spoje dávno opustili perony. Pětiminutové zpoždění je ještě v toleranci, takové nutné zlo, se kterým počítá každý cestující. Když se zpoždění přehouplo přes jakžtakž pochopitelnou desetiminutovku, začala nervozita stoupat, pohledy se upíraly na hodinky a do nebes, respektive ke střeše vagonu. Po akademické čtvrthodince se ozvalo osvobozující zahvízdání průvodčího, který tak ukončil zápas o brzký příjezd domů. Končený stav – cestující : kapacita soupravy – 2:1. Pronikavý zvuk píšťalky již zcela vymizel a vlak stál. Strojvedoucí začal túrovat motor, stroj se však ani nepohnul. Začal jsem se rozhlížet kolem sebe a zkoušel tipovat, kdo si bude muset vystoupit kvůli odlehčení vlaku. Snad to nebudu já. Oběť nakonec nebyla třeba, vlak se rozjel stejně překvapivě, jako po pár metrech znovu zastavil. Otevřely se dveře a naše vlakové společenství se rozšířilo o udýchaného studenta.         

Cesta ubíhala a atmosféra ve vlaku začala houstnout, i přes venkovních 15°C se v přeplněném vagoně topilo jako o život. Jen aby palivo na topení zbylo i na dobu opravdových mrazů. 

Na informačním panelu o příštích stanicích běžela zpráva: „FW0024A_003 D4L3 ID=16“, tak nevím, jestli už jsem svůj cíl nepřejel.

Při předkládání jízdenky průvodčímu si uvědomuji, že od prosince začne platit nový jízdní řád. Uklidňuji své hodinky a soucitně hledím na peněženku.

Když se trasa kolejí začíná klikatit, připomínají všichni cestující známé figurky psů s kývacími hlavami. Pár spících nešťastníků se nevyhne nárazu do okna.

Mačkám tlačítko žádosti o zastavení a hlasatelka mne ujišťuje, že vlak ve stanici zastaví. Jak paní z reproduktoru slíbila, tak se stalo, vlak zastavuje a poslední překážkou zůstává džungle nohou a batohů. Po zdárném zdolání i poslední zkoušky se ocitám na nástupišti a ihned dostávám tvrdý direkt – čerstvý vzduch, mírný vítr, příjemná teplota. Omámen si jdu pro své kolo, které netrpí zpožděním, přetopením či nemožností si sednout, a cestou doufám, že ho neodemkl někdo přede mnou.