Dálniční policie ve Vysokém Mýtě

Ve východních Čechách máme jen těžko uvěřitelně spletitou štreku dálnic, jak jistě víte. Proto všichni tleskejme nápadu otevřít pobočku honem jezdících chlupatých.

Nastiňme si to ale ještě jednou, pomalu a od začátku.

Vysoké Mýto, možná i nejvyšší ze všech možných, mým rodným místem a prakticky jeden kvartál ze století domovem. Krásné historické královské věnné město postavené na zelené louce Přemkem Otakárkem II., jež má nádherné a největší čtvercové náměstí v celé naší ještě nádhernější zemi.

Takové mini město v něm tvoří taliánská fabrika Iveco (dříve Karosa, vzdor špagetožroutům se jí dodnes říká „Káčko“; ještě předtím to byly Karoserie Sodomka, než si bolševik prosadil svou)

Městem prochází silnice R35. Přes 30 let se mluví o obchvatu, ale je to pořád jen plácání. Když mi starší sousedé říkávali, že se ho nedožijí, odpovídal jsem: „ale to snad jó“. Jenže asi fakt ne. Má-li se z této silniční tepny stát obdoba dálnice, toho obchvatu je třeba, papaláši!

Častým, ne-li častějším jevem než jsou smrťáky na přechodech z důvodu sebevražedných pěšáků a prasácky rychlostní omezení nedodržujících řidičů, je hra na štronzo v kolonách a zácpách (nejen šoférů). No, a poněvadž nás Herr Gott obdařil jak lidmi preventivními, tak i na všechno připravenými, má se tu zřídit stanice pro fízlácké majáčky blikající sporťáky. Přesto, že se jezdí krokem bez sebemenšího pokroku.

Pominu-li tu nadčasovost, zajímala by mě akce tohoto cirkusu v praxi. Policejní oficíři můžou někoho stíhat, jak chtějí, ale nemůžou ho v totálně zaplněné cestě necestě stihnout. Byť by jejich revírem byla silnice R35, jejich tempo stárnoucí, jejich protivníci zloději aut vrazi a vyděrači, za žádných okolností se k těm nehybně nečinným zloduchům (někdy i dobroduchům, abych nekřivdil) nemohou svými přibližovadly transportovat, ať v té chvíli, kdy se zastaví čas, meditují sebevíc.

Doporučil bych segwaye nebo vznášedla (i pěšky by to šlo, ale to by si žádný kamarádíček nevydělal). Jenže vzpomeňte si, v jaké zemi žijeme. Proč dělat věci jednoduše, když se dají dělat složitě. Nějakého chytráka by napadlo (další chytrolín by to schválil) zapojit do dění vysokorychlostní podzemní rypadla, nebo levnější variantu Vietnamce. Konec konců délka tunelů, které si za válek vykopali, je nepochybně delší než naše dálniční síť. Je pravda, že letos u nás přibylo rekordních několik set kilometrů dálnic tím, že některé rychlostní silnice povýšili na dálnice, ale mějte mě klidně za hnidopicha a rouhače, jaksi tento druh staveb neuznávám.

V našem kocourkově se ale věci dělají vždy jinak, než selský rozum velí a káže. Jen absurdně naivní blázínek či nikdy neskomírající dříč, co bohužel nedosáhne kýženého cíle, se snaží o nápravu našeho šíleného systému. To se z Mount Everestu dříve stane úrodná nížina, než aby se tu děly věci smysluplně a řádně.

Toto echo o pobočce dálniční policie je od jedné mé přítelkyně ze zastupitelstva, kéž by žert. Jenomže já se tu už nedivím ničemu a už vůbec se neptám proč. Spíš se divím, když se ještě někdo diví.