Někdy jsou lidé jako zvířata

Aneb příběh o lidech či zvířatech pro dospělé i malé za využití mnoha zvířat. Přeji příjemnou zábavu. Sláva dvojsmyslům!

Je krásný den, který ne každá rosnička nepředpovídala (proto jim říkám ropuchy prolhané). „Tamhle jde pěkná kočka, hm…  No jo, ale ty její kamarádky – tamto je hrozná husa, ta vedle ní je taky pěkná slepice, další má krk jak žirafa a ta poslední je ošklivé káčátko.“ Přemýšlím si pro sebe.

Nejsem sám, kdo si všiml. I zbylí samci tu mají zrak jako ostříži. Když se porozhlédnu důkladněji, sebejistota mě ovládne, neboť na rozdíl ode mě nemají co nabídnout. Jeden má pusu napěchovanou jako sysel, v zástupu za ním je příšerný vůl, támhle to prase si legračně honí ocas, další sýkorka krade jako straka. Jeden vypadal obstojně, ale když se zvedl a šel k ní, dupal jako slon a on rázem pochopil, že jeho snaha je tatam. Číča se rozhodla jít k jednomu méďovi, ten ale nevrle zabrumlal, že je čtyřprocentní. Pak konečně zahlédla mě – prvotřídního býka a už si to ke mně kráčela, jenomže jedna proradná krysa jí zatarasila cestu.
„Já jsem největší kanec vezdejší“ prohlásil. Nesl se jak páv.
„Tak to prr, přítelíčku, tady na tom smetišti není místa pro dva kohouty, na to já jsem pes!“ Kontruji.

Chtěl se o ni se mnou utkat. Poněvadž vůbec nebyl chytrý jako liška, usmyslel si, že sázka do loterie je dobrá cesta k výhře. Prý vyhraje ten, pro koho bude příznivější los. Tak si o něm hned začnu myslet, že je osel.

Nakonec se ale rozhodl, že se utkáme v osobním souboji. Častovali jsme se nadávkami.
„Hnido!“ on na mě.
„Hade!“ já na něj.
Zaútočil mi po vejcích, ale zručně jsem se vykryl, chňapl po jeho kozí bradce a o mém vítězství nemohlo být pochyb.

„Utíkej k mámě, hovado!“ křičím na něj, avšak on je němý jako ryba, vzdor tomu, že se jako ryba ve vodě nyní rozhodně necítí. Po uštědřeném výprasku to není ani ryba, ani rak. Strká hlavu do písku jako pštros a je tichý jak myška. Vystrnadil jsem ho z bojiště. Zcela jistě bude potřebovat pod sebe bažanta, kdykoli si na mne vzpomene.

Jsem sice vlk samotář, nýbrž jednoho přítele jsem tu měl. „Čmuchám problémy“ sděluje mi, zatímco datloval do mobilu.
„Nesýčkuj“ rázem odpovídám.
A taky že jo. Ten červ nepřátelský kanec spřádal svoje sítě jako pavouk, hrál na všechny strany jako chameleon. Dal si tu mravenčí práci, byl pilný jako včelička a většinu přítomných uplatil chorvatskými kunami.

Vylezl z krtka a už si to ke mně štrádoval svinským krokem, nedbal předpisů a místo po přechodu šel po zebře. Následovaly ho jeho nově najaté gorily, které tupě jako ovce papouškovaly vše, co řekl, a opičily se ve všem, co dělal. Ruce měly plné nabroušených kos. Jejich vůdce po mně hodil cigaretový špaček a poté se nadále věnoval holubovi v nose, který se evidentně držel jako klíště.

Vejral jsem jak tele na nová vrata. Byl jsem z toho jelen. Takovýhle scénář by snad nevymyslel ani Kavka. Kukačky už půlnoc dávno odkukaly a věděl jsem, že abych se bezpečně zdekoval, na to už je pár minut po dvanácté. Nechtěl jsem moc rýpat do vosího hnízda, avšak protože jsem byl opilý z oslavy původního vítězství a z piva zubr, jsem mu sdělil: „Ty jedna…škyt…hyeno! To jsi takový zbabělý sob…škyt…sobec?“

„Na něj!“ křičel jako pavián.
Jsem sice taková mírumilovná holubičí povaha, ale čest a hrdost velely bojovat. Rval jsem se jako samotný král zvířat! Jako lev! Byl jsem na vážkách, kterého soupeře zaříznout jako prvního. Zaútočili na mě jak druhoválečnými tigery, panthery a mustangy, ale i novodobějšími kobrami, albatrosy, raptory a leopardy. Z vysílaček bylo pořád slyšet „Tady orel! Tady poštolka!“ Porazili mě a poté, co na mě shodili dost napalmových pum, abych vypadal jako pole po nájezdu kobylek, si kočku odvedli.

„Nezoufej“ povídá mi můj druh. „Beztak to byla kráva a ty její kozy za to nestály. Ani tomu ptákovi, co si jí odvedl, to nebude stát za to.“ Po chvíli, aby mě ještě více utěšil, dodal: „Určitě měla bobra.“
Taky že jo. Vrána k vráně sedá, takže to žádná velká prohra nebyla.

Já ale po těch ranách do hlavy prozřel, vášnivě políbil všeobecně známou zakletou žábu, až jsem měl husí kůži a z ošklivého káčátka se rázem stalo hyper super kotě. Měla nohy jako laň. Ihned jsem se zamiloval a zanedlouho přiletěl čáp. Žili jsme spolu šťastně až do světa skonání. Večer mi, čert ví proč, říkává, že jsem zvíře. Někdy zase dobytek.

Dnes jezdím jaguárem od své micinky. I když mám radši jinou dopravu, ale říká se: darovanému koni na zuby nekoukej. Proto přemýšlení nad tím, co je špatně, nechávám koňovi – má větší hlavu. A jelikož jsem od té doby, co mám svou milou, na koni, věnuji se koníčkům, plavu v pivní lázni motýlka, se svišti pouštím draka a neustále se s nimi kočkuji.