Přiznávám, že bych rád psal tento text jako obvinění, které se mne netýká. I když mám trochu pocit, že v tom jedeme s nadsázkou všichni. Předpokládám minimálně ti, kdo klikli na tento článek kvůli slovu intelektuál. Korupcí nemyslím zrovna sympatickou obálku na přilepšenou, ale podlehnutí vlivu, který naruší „pravidla“ či svobodný zájem, přesněji smysl původní věci. Korupce je problémem, který se stále omílá v mediích a je provázen apatií z toho, že se to nedá v podstatě vyřešit. Možná je korupce vlastnost tohoto systému a obálky jsou, jak říká Bělohradský, jen bezvýznamnou vyrážkou na vážně nemocném těle.
Jak můžete být zkorumpovaný intelektuál? Existuje korupce na rovině idejí? Jak může člověk dneska zkorumpovat svoje svědomí, aniž by vzal korunu? Disent za komunismu na to znal velmi dobře odpověď, ale tehdy jste měli v podstatě pistoli u hlavy či vězení na krku.
Dnes nikdo nemluví o žádné nesvobodně. Naopak. Svoboda, pro je pro nás jen intuitivně definovaná, znamená svobodu bydlet, svobodu mít auto, svobodu jet na dovolenou, svobodu žít tak jako ostatní. Nesvoboda znamená doživotně trčet v paneláku či periferii, znamená nemoci si NĚCO dovolit(vzděláním či zdravotnictvím konče). Co s tím mají společného intelektuálové? Navíc, kdo to dnes vlastně je? Člověk, který vystupuje na ČT2? Nebo profesor, co si přivydělává v soukromém sektoru či sedící v prezidiu akademie věd? Pokud pomineme jejich definici, jak říká Umberto Eco, stejně dnes intelektuálové nemají žádný význam. Proč o tom psát? Proč psát o korupci intelektuálů, někoho, kdo je bezvýznamný a bez významu?
Rozporující či nepohodlné Ideje dneska nenakupují korporace ani média. Jen protože je nikdo nekupuje, mají být zapomenuty či nevyřčeny? Protože dnes je praxe (zisk a měřitelný výsledek) více než teorie. Ti chytřejší vidí praxi jako odraz jistých myšlenek. Přesto máme pocit, že myšlenka nic nezmůže. Diskuse natož dialog nemá smysl. Akce má smysl. A co když ne? A co když má Hegel pravdu v tom, že jediná důstojnost člověka je v myšlení, nikoliv v prostoru a v trvání, které neumíme obsáhnout.
Zkorumpovaný intelektuál má špatné svědomí. Cítí vinu a to nejen v existenciálním či Heideggerovském smyslu. Ještě si pamatuje na své vzdělání, ještě mu cosi říkají hodnoty osvícenství, ještě tuší, že na pozadí toho, z čeho vzešel, bylo něco úplně jiného, než to v čem dneska žije. Sice to nejsme schopni uchopit, vyjádřit, ale to tušení tam někde v zadu je. Ale většina mlčí a pracuje. Pracuje k našemu růstu. Pracuje v diskursu výkonu, úspěchu, hodnocení, obhajob či grantů. Zapomínáme že „otcové“ intelektuálů se pravidelně tiše či nahlas bouřili proti diktatuře církve, nesvobody, monarchie, moci elit ,akademiků a či pestrým diktaturám minulého století. Vytvářeli alternativu, únikový východ, byť ten někdy vedl na popraviště či do emigrace. Dnes ale popravdě není kam emigrovat. Jsme jak Wittgensteinova moucha na skle, která sice vidí, ale nemůže letět dál a nerozumí tomu, proč to nejde.
Kdo ví, co s tím, ať hodí kamenem. Tedy až tedy zaplatíme hypotéku nebo státní dluh.
Možná, na začátek, si to stačí přiznat.
