Řeklo by se, že není nic jednoduššího, než se rozhodovat ze současného momentu. Ale to je právě ta největší výzva, které leadeři v podstatě čelí. Důvodů, proč manažeři nejsou nohama v přítomnosti, je hned několik. Základní brzdou je, že jsou zaseklí v minulosti, ve zvykovém myšlení, ve svých opakujících se "best pracites", které je nutí replikovat stále to samé dokola. Tento typ slepoty umožňuje zdařile ignorovat to nové se slovy, vše podstatné už tu dávno bylo. Opravdu? Jak se ale chcete učit z best practice vzhledem k situacím, které jsou zcela nové?
Dalším blokem je naopak „skvělá“ vize. U vizí je problém, že jsou často dětskými přáními, jen je mají mocní dospělí. Přání být kosmonautem nikdo u dětí nebere úplně vážně, přání být největší firmou na světě ano. Při tom, takové přání nestačí a už vůbec ne na vedení lidí, kteří se stále potýkají s realitou, která je jiná, než si vedení přeje. Ignorace světa a pohledu zákazníků je překvapivě častá.
Strach o sebe sama vede k odpojení od současného okamžiku také. Manažer spíše přemýšlí o záchranném plánu, než o tom, co v této chvíli je to nejlepší dělat. Prostě to mentálně balí.
A v neposlední řadě jsou to ONI, kdo nám brání být nohama v současnosti. Protože oni (ti druzí) to nechtějí, oni to zastaví, oni jsou důležitější více nežli moje konání tady a teď.
Skutečný leadership je postaven na plném vědomí toho, co se děje teď. Paradoxní je, že si pak vizi nevymýšlíme, ale ona většinou přijde. Někdy ve snu, někdy od Boha, někdy ve spolupráci.
Každopádně VIZE je důsledek, nikoliv příčina. Vize je důsledkem mého kontaktu s realitou. Mého uvědomění, co je třeba dělat.
